The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Holanec (* 1953)

• narodil se 29. dubna 1953 v Opočně

• byl nejmladší z šesti sourozenců

• vystudoval obor Geodézie na Českém vysokém učení technickém v Praze

• kvůli emigraci sestry do Švédska nastoupil po vysoké škole na vojnu jako pouhý vojín absolvent, což bylo něco mimořádného

• od mládí provozoval bouldering

• po roce 1989 zakoupil lom v blízkosti svého domova, kde se učil lézt

• spolu s podobnými nadšenci založili recesistický spolek Opuca gang

• v roce 2023 žil v Opočně

Vystudoval vysokou školu, udělal na ní i vojenskou katedru, a přece narukoval do armády jako pouhý vojín. „Každý dostal nějakou pecku, byl poddůstojník. Jenom já nic,“ říká Jiří Holanec. Do Československé lidové armády šel v druhé půlce 70. let 20. století.

Vysokoškoláci jako absolventi vojenských kateder měli během totality zkrácenou základní vojenskou službu ze dvou let na jeden rok. Po nástupu do armády navíc obdrželi poddůstojnickou hodnost, jež se odvíjela od známky u závěrečných zkoušek z vojenské přípravy. Z trojkařů se stali svobodníci, z dvojkařů desátníci a z jedničkářů četaři.

Jiří Holanec je přesvědčený, že narukoval jako vojín kvůli špatnému kádrovému posudku. Již před rokem 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, se totiž nevrátila ze Švédska jeho sestra. Jako emigrantka se Jiřímu Holancovi postarala o škraloup u komunistických funkcionářů.

„Že mi chyběla pecka na výložkách, mi vadilo jen ze začátku u chemického útvaru v Liberci. Jako jediný vysokoškolák bez poddůstojnické hodnosti jsem tam byl totiž moc nápadný,“ tvrdí promovaný inženýr geodézie. Absolventům vojenských kateder obyčejní vojáci základní služby říkali absíci nebo špagáti. Jejich výložky zdobily kolem poddůstojnické pecky dva zlaté proužky. Jiří Holanec mezi nimi však měl prázdno.

Vzpomíná na setkání s jedním důstojníkem, který se ho právě na jeho hodnost ptal. Když se ujistil, že je Jiří Holanec jako vysokoškolák a absolvent vojenské katedry opravdu vojín absolvent, odešel s nevěřícným výrazem a mumlal si: „To jsem v životě neviděl.“

U libereckých chemiků zůstal jenom krátce. Poté ho převeleli k motostřeleckému pluku do Prachatic. „Motostřelcům se přezdívalo bigoši. Dávali k nim podezřelá individua. To jsem byl i já,“ dodává pamětník.

Během vojny získal alespoň jednu pecku, hodnost svobodníka, což mu velmi pomohlo. Přiřadili ho totiž do výcvikového prostoru Planá na Šumavě, kde velel četě asi dvaceti vojínů. Měli za úkol pracovat na opevnění, budovat strážní věže a podobně. Panoval tam volnější režim než v kasárnách, což si Jiří Holanec užíval. Vojnu také jako svobodník dokončil.

Po ní nastoupil do Státního geodetického podniku v Pardubicích. Díky tomu musel za rok pouze na třítýdenní vojenské cvičení – a ne šestitýdenní jako většina vysokoškoláků s vyšší hodností.

Ve vrcholových krabičkách byla protistátní psaníčka

Na vojně strávil Jiří Holanec jeden rok, mnohem více jich prožil ve skalách. Poprvé tam lezl v sedmnácti letech. Navázal mnohá přátelství, která trvají desítky let. V době totality pro něj bylo lezení i útěkem před každodenní realitou v komunistickém státě a možností se svobodně vyjádřit. „Ve vrcholových krabičkách se ukrývalo často nějaké protistátní povídání,“ upozorňuje.

Když spolu s kamarády v osmdesátých letech sledovali zahraniční filmy o horolezcích, promítané na horolezeckém filmovém festivalu v Teplicích, přišly jim směšné svou dokonalostí a záběry na svalnaté horolezce, kteří neudělají jedinou chybu. „Tak jsme si říkali, že musíme natočit film podle skutečnosti. Takovou parodii na oficiální filmy,“ vysvětluje. Vznikl tak šestnáctiminutový sestřih filmového materiálu o českém horolezci v otrhaném oblečení, který je ale ve výsledku lepší než americký s perfektní výbavou. „Protože český horolezec umí improvizovat a umí si v těžkých situacích poradit,“ prohlašuje Jiří Holanec.

„Dělali jsme si legraci z horolezců v elasťákách. My jsme se snažili vypadat co nejhůř,“ popisuje. Otrhané oblečení bylo pro něj a jeho kamarády horolezce způsobem protestu proti komunistickému režimu. „Všichni horolezci byli takoví za totality. Ale ti, co vystupovali v televizi, museli být pěkně oblečení a ostříhaní.“

Ve dveřích kontrolovali, jestli máme čisté uši

Jiří Holanec se narodil 29. dubna 1953 v Opočně jako nejmladší dítě z dohromady šesti sourozenců. Maminka se po smrti svého prvního manžela, se kterým měla tři děti, zamilovala do jeho bratra a s ním zplodila další tři děti. „Byl jsem vlastně jedináček, všichni už byli z baráku. Nikdo se o mě moc nestaral,“ vzpomíná pamětník na své dětství benjamínka.

Maminka spolu se svým prvním manželem založila v Opočně kamenosochařství, které ale po únorovém převratu v roce 1948, kdy se v Československu chopili moci komunisté, znárodnili. Přesto tam dále pracovali a Jiří Holanec si socháním náhrobků v pozdějších letech v dobách svého studia dokonce i přivydělával.

Základní školu vychodil v Opočně. „U dveří byla služba a ta kontrolovala čistotu uší, čistotu rukou a jestli má dotyčný žák dobře uvázaný šátek,“ vzpomíná pamětník. Sám byl tehdy také pionýr. „A tím ale moje politická kariéra skončila. Pak už jsem nebyl nikdy v ničem, ani v Socialistickém svazu mládeže,“ uvádí pamětník. Na střední průmyslovou školu stavební dojížděl do Hradce Králové. „Hodina tam, hodina zpátky denně, autobusem. Bylo to hnusné dojíždění,“ dodává.

Projíždějící okupanty v srpnu 1968 sledoval z půdy

„Táta mi nikdy o politice nic moc neříkal, abych neměl problémy, abych neříkal nějaké nesmysly,“ vzpomíná pamětník. Přesto ví, že rodiče byli jasně proti komunistickému režimu. „Táta poslouchal naše komunistické rádio a k tomu i Svobodnou Evropu, porovnával je a říkal, že je potřeba si z toho udělat průměr,“ uvádí Jiří Holanec. Dodává ještě, že si pak zpětně po pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989 uvědomil, že vše, co tehdy říkali na rádiu Svobodná Evropa, byla pravda.

V roce 1968, kdy v srpnu do Československa vpadla vojska zemí Varšavské smlouvy, aby zabránila demokratizaci země, bylo pamětníkovi patnáct let. Pamatuje si, jak vylezl na půdu a z vikýře sledoval projíždějící vojáky. „Přes Opočno jela taky nějaká jednotka. Nevím, jestli Poláci, nebo Rusáci,“ vzpomíná pamětník. Jinak si ale nepamatuje, že by ho příjezd vojsk vystrašil. Z té doby si spíše pamatuje na maminku, která byla nemocná.

Místo vojny šel radši na vysokou

„Škola mě nebavila, a tak jsem tam nakonec i s vysokou chodil devatenáct let,“ vypráví s úsměvem Jiří Holanec. Po maturitě propásl přihlášku na vysokou školu. Aby se vyhnul vojně, rychle využil informace od známého, že na Vysokou školu zemědělskou v Praze ještě berou, a podal si přihlášku tam.

„Ale taky mě tam nevzali hned. Až na odvolání,“ uvádí Jiří Holanec. Po roce ho však studium přestalo bavit, a tak si podal přihlášku znovu. Tentokrát na České vysoké učení technické v Praze, obor Geodézie. Romanticky si představoval, že bude s dalekohledem stát na kopci a dívat se do kraje. Skutečnost pak vypadala o něco jinak. Přesto měl Jiří Holanec štěstí, protože mohl vlastně celý život pracovat venku v terénu, jak bylo jeho snem.

„V terénu jsem nejšťastnější. Nemohl bych sedět za stolem,“ vysvětluje pamětník. Rok 1989, kdy v Československu padla totalita, s nadšením přivítal. „Abych řekl pravdu, tak jsem po předchozích zkušenostech ani nevěřil, že ze sametové revoluce něco bude,“ svěřuje se. I když tou dobou stavěl vlastní dům, sledoval veškeré dění sledováním televize a poslechem rádia Svobodná Evropa.

Během svého života se až na jednu výjimku nikdy nezapojil do žádných organizací. Bezděky se obklopoval lidmi stejného ražení. „Během prvních pár týdnů na geodézii jsem se začal kamarádit se třemi lidmi a až po delší době jsme zjistili, že ze sto třiceti, kteří tam nastoupili, jsme my jediní nebyli v Socialistickém svazu mládeže. Vrána k vráně sedá,“ vzpomíná Jiří Holanec. 

Přesně si vzpomíná, kdy byl poprvé ve skalách 

Jiří Holanec už od mala velmi rád lezl po stromech a po kamenech, hltal knihy o horolezcích, a dokonce si pořídil lezecké lano. Naprosto přesně si vzpomíná na datum 10. října 1970, kdy se svým spolužákem, který už měl s lezením nějaké zkušenosti, poprvé vyrazil do Adršpašských skal.

V zimě chodil trénovat lezení do břidlicového lomu, který ležel takřka za domem. Jiří Holanec popisuje, že zpočátku mu nešlo o to lézt do výšky. „Chytil jsem se a zkoušel jsem, jestli se udržím, jestli přesáhnu. Dá se říct, že jsem hodně amatérsky trénoval, abych byl na jaře lepší než můj kamarád,“ vypráví pamětník.

Lom, kde začínal, koupil na začátku devadesátých let, protože chtěl, aby dále fungoval jako stěna pro bouldering a nestala se z něj skládka. Bouldering je speciální druh lezení na nízkých skalách bez jisticího lana. Jiří Holanec vydal v roce 1985 dokonce vlastním nákladem prvního tištěného průvodce lomem. Lom Jiřího Holance v Opočně stále slouží lezeckým nadšencům.

Jiří Holanec se nikdy nestal členem žádného horolezeckého oddílu. Spolu s partou kamarádů podobného ražení, se kterými chodili do lomu a natáčeli film, si začali říkat Opuca gang. „Nikdy jsme nevznikli, nikdy jsme se nezaložili. Prostě se sešlo pár lidí, čtyři nebo pět, rozstrkaných po kraji. Byli jsme takový anti oddíl,“ vysvětluje pamětník. Lezectví a boulderingu se věnuje stále. V roce 2023 žil se svou rodinou v Opočně.