The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marie Holasová (* 1932)

• narozena 12. března 1932 v Poličce

• v době mnichovské krize s rodinou na čas opustili Poličku kvůli hrozbě německého záboru

• strýc vězněn v koncentračním táboře Buchenwald

• zažila osvobození Poličky v květnu 1945

• roku 1945 vstoupila do skautského oddílu

• roku 1951 absolvovala gymnázium v Poličce

• v roce 1955 vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Brně

• v letech 1956 – 1960 byla zaměstnaná v Žehušicích u Čáslavi

• v letech 1961 – 1968 pracovala jako učitelka v Bystrém

• srpen 1968 prožila na dovolené v Bulharsku

• v letech 1968 – 1975 studovala v Olomouci dálkově pedagogiku a biologii

• v letech 1975 – 1990 učila v Litomyšli

Marie Holasová se narodila 12. března 1932 v Poličce jako prostřední ze tří dětí, měla ještě dva bratry. Tatínek pracoval jako učitel, maminka byla v domácnosti. Až v padesátých letech nastoupila do zaměstnání jako kuchařka ve školní jídelně.

 

Domov na hranici

Na svoje dětství vzpomíná Marie jako na hezké, ale poznamenané politickými událostmi. Před podpisem Mnichovské dohody v září 1938 musel tatínek při všeobecné mobilizaci narukovat do Brna, kde nějaký čas strávil v kasárnách. Po záboru Sudet se Polička ocitla na hranici a všichni byli přesvědčeni, že do záboru nepůjde. „Polička měla asi 5000 obyvatel a Němců tu žilo jenom kolem sto padesáti. Nakonec ale Hitler rozhodl, že většina Poličky do záboru půjde, museli jsme se tedy vystěhovat. Myslím, že hlavním důvodem k záboru byla munička, která v Poličce byla.“

Mariina maminka byla v té době v sedmém měsíci těhotenství. Společně s dětmi se vydala k příbuzným do Olešnice v přesvědčení, že se stěhují nastálo. Sedlák z Poličky jim naložil na žebřiňák nejdůležitější věci, taxikář je odvezl do Bystrého a zbytek už došli za žebřiňákem pěšky přes Hartmanice a Trpín. „Na kraji Trpína bydlel pán, který měl autobus a provozoval autodopravu. Měl ženu Němku, ale ta, když nás viděla - maminku těhotnou, dvě další děti, tak nad námi plakala.“

Polička nakonec coby město osídlené českým etnikem zůstala v okleštěném Československu a Holasovi se mohli vrátit na konci listopadu 1938 domů.

V roce 1939 po vytvoření protektorátu gestapo zatklo Mariina strýce, který byl ředitelem na gymnáziu v Poličce, a spolu s ním i ředitele místní měšťanky. Až do konce války je oba věznili v koncentračním táboře Buchenwald. Po atentátu na Heydricha jim němečtí vojáci prohledávali dům, zda se v něm někdo neukrývá. „Přišli brzy ráno a chtěli vidět dům. Spali jsme akorát ve společné ložnici, tak jen nakoukli, že tam jsou děti, a zase odešli.“

S blížícím se koncem války se lidé stále více těšili na osvoboditele. Marie vzpomíná na velkou bitvu u Ostravy, která trvala bezmála dva měsíce a skončila až 5. května 1945. „Rusové používali kaťuše, jejich dunění bylo slyšet až k nám. Do Poličky přišli 9. května 1945, ale většina jen projela, spěchali na Prahu. Tam už ale v té době byly jednotky od Berlína.“ V domě Holasů pak byli skoro dva měsíce ubytováni sovětští vojáci, zřídili si u nich zeměměřičskou kancelář.

 

Už rozhodovali soudruzi

Po válce nastoupila Marie na gymnázium a začala navštěvovat obnovený Skaut. Do roku 1948 absolvovala několik táborů, dokonce vedla družinu Vlaštovek. Radost z nabyté svobody trvala jen krátce, po komunistickém puči v únoru 1948 už bylo lepší se raději nezmiňovat o tom, že ve Skautu byla.

Marie Holasová maturovala na poličském gymnáziu v roce 1951 a v září téhož roku nastoupila na Vysokou školu zemědělskou v Brně. „Pamatuji si, že zhruba do roku 1950 se stačilo na vysokou školu prostě jen zapsat, v tom roce 1951 už o přijetí rozhodovali soudruzi. Měli seznam, kdo se na školu dostat může a kdo nesmí. Myslím, že jsem se také neměla dostat, ale můj třídní učitel se domluvil s předsedou maturitní komise, že mi nedá maturitu s vyznamenáním, i když jsem ji dostat měla, a že mě místo toho vezmou na vysokou.“ Tu pamětnice dokončila v roce 1955. Část studia strávila v Lednici, jelikož si vybrala zahradnický směr. Po škole se přihlásila na praxi do Koniferových školek v Žehušicích u Čáslavi, kde nakonec pracovala až do roku 1960.

V roce 1961 začala na tatínkovo doporučení pracovat jako učitelka neodborných předmětů na nově založené střední zemědělské škole v Bystrém, která sídlila na místním zámečku. Ta se nakonec sloučila s jinou zemědělskou školou a do Bystrého se přestěhovalo oděvní učiliště. Tam Marie zůstala učit až do roku 1968.

 

Všechno bylo jinak

V srpnu 1968 vycestovala s kamarádkou k moři do Bulharska, 21. srpna se měly vracet ze zájezdu domů. „Už jsme byly sbalené, ale ti lidé, co nás přijeli vystřídat, nám řekli, co se stalo. Domů nás nepustili. Naštěstí jsme jely s Čedokem, který nás na vlastní náklady přestěhoval do hotelu, kde jsme nakonec zůstaly ještě další dva týdny. Jednou už jsme dokonce odjely na nádraží, ale vlak do Československa už byl obsazen lidmi, kteří nejeli k moři s cestovní kanceláří a všechno si hradili sami. Tak jsme se zase vrátily do hotelu a jely až za týden.“ Vzpomíná, jak při cestě do Bulharska jely přes Maďarsko a na tamní obyvatele se pod vlivem pražského jara dívaly trochu svrchu, že oni musí komunisty poslouchat a ony ne. „Když jsme jely zpět, už bylo všechno jinak.“

Na jedinou věc vzpomíná Marie Holasová jako na tu, za kterou se opravdu stydí. A to, že podepsala v roce 1969 prohlášení, že souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Jako učitelé jsme měli napsat prohlášení, že byl vstup vojsk potřeba. Sice jsem se snažila napsat slohové cvičení, ze kterého bylo jasné, že s tím nesouhlasím, ale podepsala jsem to. To jsem dělat neměla.“

V září roku 1968 začala Marie dálkově studovat další vysokou školu, a to kombinaci pedagogika - biologie na univerzitě v Olomouci. Mrzelo ji, že do té doby nemohla bez pedagogického vzdělání učit žádné odborné předměty. Promovala v roce 1975 a v témže roce nastoupila jako učitelka v Litomyšli. Tam zůstala až do roku 1990, kdy odešla do důchodu a i poté tam na zkrácený úvazek učila. Po nějaké době se přestěhovala zpět do Poličky, kde pracovala jako průvodkyně v místním muzeu. Po revoluci ráda cestovala, navštívila například Provence, Monte Carlo, Lurdy nebo Benátky.

Marie Holasová se nikdy nevdala a neměla děti.