Jiří Holba

„Tak jsem se porozhlížel, co bych začal dělat. Něco jsem hledal. Vazby na evangelíky a víru byly zpřetrhané. Já jsem tehdy žádné evangelíky nebo jiné věřící neznal a v undergroundu, kam jsem chodil já, nebyl věřící nikdo. Respektive nikdo, kdo by k tomu měl nějaký vztah. Začal jsem dělat jógu. Seznámil jsem se s kamarádem Jardou Waldhansem z Kladna. Byli jsme taková trojka – Jaroslav Waldhans, já a Václav Klugner. Hledali jsme něco duchovního. Do určité doby jsme i praktikovali praxi Haré Kršna, ale poměrně brzy jsem zjistil, že to je velmi sektářské hnutí, a já jsem z toho vycouval. Kluci tam ještě chvíli zůstali, ale pak taky odešli.“

„Začal jsem chodit do restaurace U Betlémské kaple, kam chodily takzvané 'máničky', lidi s dlouhými vlasy, kteří poslouchali rock, beat, blues, západní hudbu, jako Velvet Underground, The Doors a podobné kapely. S nimi jsem se tedy skamarádil a pohyboval se v této společnosti v undergroundu.“ - „Koho jste tam tehdy objevil, například?" - „Ono to mělo jakoby postupné fáze u té Betlémské kaple. Těch máničkovských hospod nebylo hodně, takže to byly takové různé party. Když jste měli dlouhé vlasy, tak někde vám třeba ani nenalili pivo nebo vás vyhodili. Byla různá šikana. Ten život byl bohužel spojený s tou restaurací a alkoholem, protože moc hudebních koncertů nebylo a ven se cestovat nedalo. Takže ten život byl hodně plochý. Mě ten život, kdy jsem navíc bydlel na nějakém podnájmu, přestal bavit. Bylo mi 27 let a říkal jsem si, že takhle ten život nikam nevede a že jen ztrácím čas a pokračuji v něčem, co dělat nechci.“

„Já jsem neměl v občance razítko, a když měl člověk dlouhé vlasy, byl okamžitě terčem zájmu policie. To bylo běžné: 'Co máte v tašce, vyndejte věci z tašky a tak dále.'” - „Dlouhé vlasy byly pro vás formou protestu?“ - „Byla to pro mě forma protestu. Takže mně se třikrát stalo, že mě zatkli a byl jsem předvedený na Veřejnou bezpečnost. Například jednou, když zemřel Andropov a dělali šťáru. Podívali se, že nemám razítko v občance a zatkli mě. Pak nás vyslýchali. Policajti byli poměrně drzí, takže esenbák přišel v civilu a chtěl po mně jména nějakých lidí. Křičel, že chce jména. Tak já jsem začal říkat nějaká jména, ale nemohl jsem si vzpomenout, tak jsem si pomyslel, že je to úplně jedno, a jmenoval jsem třeba Franze Kafku a zkrátka jsem si úplně vymýšlel. Byla to docela sranda.“

„Začal jsem vnímat ten svět trošku jinak. Já jsem do té doby viděl ten problém jedině v tom režimu. Že ten režim je problém. On byl problém. Ale jsem tady taky já, který se sebou může něco dělat. Ono je to jinak jednoduché, všechno na něco svést – že někdo nebo něco mimo mě je příčinou mého problému. Samozřejmě že to tak není, ale člověk se musí zamyslet sám nad sebou a provést nějakou reflexi, což se mi, respektive nám společně nějak povedlo.“

„V roce 1995 jsem absolvoval filosofickou fakultu, obor sanskrt. Takže za pět let jsem absolvoval gymnázium a vysokou školu dohromady. Za pět let. Tomu doktorátu jsem dal více času, ten jsem dělal sedm let, na Ústavu filosofie a religionistiky.“ - „To je tedy docela rychlá a zásadní proměna.“ - „S těmi dětmi to bylo dost náročné. Klíčové bylo, že manželka Iva pro to měla maximální pochopení. Podle mého názoru by vás ze sta manželek 99 vykoplo. Řekly by 'buď já a rodina, anebo takzvaně kariéra'. Pro mě to ale kariéra nebyla, bylo to něco, co jsem prostě chtěl dělat.“ - „Zkoušel jste se hlásit na školu ještě za komunistů?“ - „Já jsem se nikam nehlásil. Za prvé jsem neměl maturitu a za druhé jsem se nechtěl podrobit tomu studiu v tehdejší době, protože člověk musel splňovat nějaké požadavky. Oni by mě tam ani nevzali. Kdyby se podívali do kádrových materiálů, viděli by, co všechno jsem podepsal, že jsem držel hladovku za Petra Pospíchala a tak dále.“