The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadrotmistr v. v. Halina Holbová (* 1923)

• narozena 12. prosince 1923 v Puławy

• otec Miecisław Szymanowský, polský důstojník

• matka Libuše Červená-Szymanowská, volyňská Češka

• otec následkem válečného zranění zemřel v Anglii

• v květnu 1944 narukovala do 1. čs. armádního sboru v Rovně

• vedla evidenci zabitých, nezvěstných a raněných vojáků

• demobilizovala 31. prosince 1946

• manžel štábní kapitán Antonín Holba vězněn a mučen v komunistických kriminálech

• manžel zemřel roku 1953

Halina Holbová, rozená Šimanovská (Szymanowska), se narodila 12. prosince 1923 v polském městě Puławy. Vyrůstala v rodině polského důstojníka Miecisława Szymanowského a volyňské Češky Libuše Červené-Szymanowské, která studovala ruské gymnázium se zaměřením na jazyky. Doma se však výhradně hovořilo polsky, byť prolínání řečí pro ně nebylo ničím na obtíž a jazykům se Halina později učila i v kláštere v řádě svaté Voršily v Lublinu.

S vypuknutím druhé světové války roku 1939 byl Halinin otec, velitel polských ženistů, odvelen do boje a obrany své rodné země Polska. Po pádu země odcestoval do Francie a poté do Anglie, kde se léčil z válečného poranění, jemuž nakonec podlehl, a byl pochován v Birminghamu.

Málem jsem přišla o zuby

Po smrti otce se matka Libuše přestěhovala spolu s dětmi ke svým příbuzným do Rovna na Volyň. Po osvobození oblasti Rudou armádou zde Halina Holbová vstoupila 1. května 1944 do 1. čs. armádního sboru. Spolu s ní se do armády přihlásila i její maminka a bratr. Pamětnice vzpomíná na velící důstojníky, generála Jana Kratochvíla a kapitána Radu, kteří v městě zřídili vojenské velitelství. Protože Halina i její maminka Libuše uměly polsky, česky a rusky, staly se pomocnými silami v administrativě. Libuše se stala tlumočnicí generála Kratochvíla a Halina, která uměla výborně psát na stroji, pracovala jako písařka a kreslířka map, což v praxi znamenalo překreslování lokací na velké nástěnné mapy pro zaznamenávání pohybu armády.

Po odvodu Halina absolvovala vojenský výcvik v Černovicích (Černivci) a u Sadagury. Krátce po příjezdu na místo vyfasovala uniformu a celé vojenské vybavení pro ženu včetně zbraně a následoval tvrdý a intenzivní výcvik. „Střelba z pušky se mi stala skoro osudnou. Málem mě připravila o zuby, když při výstřelu jsem od zpětného pohybu zbraně utrpěla ránu do obličeje. Stalo se proto, že jsem se bála a zbraň špatně držela.“ A Halina si pomalu začala zvykat na těžký, obzvlášť pro ženu nebezpečný život frontového vojáka.

Na stromech jsme viděli jen cáry masa

Po překročení polsko-slovenských hranic byla pamětnice přeřazena z typografie na 4. osobním oddělení plukovníka Zástěry a kapitána Rady, kde evidovala zabité, nezvěstné a raněné vojáky. Všudypřítomná hrozba smrti doprovázela Halinu na každém kroku. Při přesunech to byly hlavně miny, které Němci důmyslně ukrývali a nastražovali na nejméně očekávaná místa. Zaminované byly nejen cesty, ale také například otýpky slámy ve stodolách, hliněné podlahy nebo prahy v hospodářských staveních, ve kterých se osvobozující jednotky uchýlily k přenocování. Výbušné nástrahy byly umístěny pod kýblem, v konvičkách či hrnečcích odložených na stole. Nebo opravdu mazanou fintou od Němců byly granáty v kamnech zakryté slámou.

„Náš život visel po celou dobu jen na vlásku a nikdy jsme nevěděli, kdy poletíme k andělíčkům,“ shrnuje pamětnice. Válečná vřava Halině sebrala mnoho kamarádů, známých a rodinných blízkých. O život přišel například její strýček por. Červený, ženista, který dostal na povel deset vojáků, které měl naučit, jak správně odminovat minu. „Nešťastnou náhodou mina vybuchla a všech deset chlapců včetně mého strýce roztrhala. Potom jsme viděli jen cáry masa, kostí a obleků viset na stromech.“

Boj za vlast proti nacistům nepolevoval a pokračoval navzdory všem ztrátám na životech, na jehož konci vojáky s radostí i pláčem přivítala Praha. „Na tuhle cestu člověk nikdy nezapomene!“ komentuje roztřeseným hlasem a se slzami v očích Halina Holbová, která po skončení války ještě rok a půl pracovala v Praze-Dejvicích na hlavním štábu při evidenci a demobilizovala 31. prosince 1946.

Manžel umučen a uvláčen komunistickým kriminálem

V Praze se provdala za štábního kapitána Antonína Holbu, rodáka z Letovic, kterému se za německé okupace podařilo prchnout na Západ, kde vstoupil do jednotek zahraniční armády. Po skončení války a návratu do Československa se z něj stal pedagog na Vojenské akademii v Praze. Jenže po únorovém puči a převzetí vlády komunisty byl z armády propuštěn a poté zatčen na pokyn bestiálního generála a spoluautora armádních čistek Bedřicha Reicina. Zadržený Antonín Holba byl mučen a trýzněn v tzv. Hradčanském domečku. „Manžel měl vyražené zuby, kopali ho do dutiny břišní a do nohou. Následkem toho utrpěl plicní a srdeční infarkty a trpěl stálými trombózními záněty nohou,“ popisuje jeho manželka Halina Holbová.

Antonín Holba byl odsouzen a několik let vězněn v Pankráci a v Opavě. Halina a její dvě malé děti ve věku dvou a tří let se mezitím musely vystěhovat z Prahy a přebývaly v manželově rodišti v Letovicích a jejich jediným peněžním příjmem se staly milodary místních. Antonín byl po několika letech z vězení propuštěn, avšak roky, prostředí a drastické praktiky komunistického kriminálu se na jeho zdraví značně podepsaly. S podlomeným zdravím byl ještě krátce zaměstnán v letovických hadrárnách, kde ze zašpiněných smradlavých a nasáklých hadrů ždímal olej. Po všech otřesných útrapách a břemenech naložených na něj během života zemřel náhle roku 1953.