The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Holeček (* 1944)

• narodil 18. března 1944 v Praze

• od dětství kombinoval dva sporty - fotbal a hokej

• do 19 let hrál fotbalovou dorosteneckou ligu Bohemians Praha

• souběžně působil jako hokejový brankář ve Slavii Praha

• po gymnáziu se vyučil opravářem televizí a rádií

• absolvoval hotelovou školu a později Fakultu tělesné výchovy a sportu

• v roce 1963 odešel na vojnu do Dukly Košice

• v Košicích našel manželku, vychovali dceru a syna

• v roce 1966 poprvé reprezentoval Československo na mistrovství světa v Lublani

• po neúspěšném mistrovství světa 1967 ve Vídni ho trenéři vyřadili z reprezentace

• do národního týmu se vrátil na mistrovství světa 1971 ve Švýcarsku

• stal se nejlepším brankářem šampionátu a tým vybojoval stříbro

• roce 1972 na mistrovství světa v Praze získal s reprezentací zlaté medaile

• v roce 1973 přestoupil z VSŽ Košice do Sparty Praha

• v letech 1976 a 1977 se stal dvakrát po sobě hokejovým mistrem světa

• v roce 1976 pomohl národnímu mužstvu k postupu do finále Kanadského poháru

• po stříbru z mistrovství světa v Praze 1978 ukončil reprezentační kariéru

• držitelem bronzové medaile ze ZOH v Sapporu

• na ZOH v Innsbrucku v roce 1976 tým vybojoval stříbro

• tři sezony působil v Mnichově a v Essenu ve Spolkové republice Německo

• po návratu do Československa vedl hokejovou brankářskou komisi

• staral se o výchovu mladých talentů

• po roce 1989 podnikal v reklamě

• v roce 2021 žil v Praze

Hlavní ulice před košickou katedrálou sv. Alžběty burácela protesty proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Na demonstraci proti invazi pěti socialistických zemí na čele se Sovětským svazem šli  po 21. srpnu 1968 i hokejový brankář VSŽ Košice Jiří Holeček a jeho manželka.

„Náměstí před košickým dómem bylo narvané lidmi. Na jeho konci jsou pomníky sovětských vojáků z druhé světové války. Odtamtud vyjel ruský tank a kanónem a kulometem namířil na nás, na hlavní košickou třídu,“ vzpomíná Jiří Holeček, který se během dalších deseti let stal trojnásobným mistrem světa. „V tu ránu jsme všichni padli k zemi a nevěděli, co se stane. Moje žena byla v jiném stavu a já s ní ležel na ulici. Takové mám zážitky a vzpomínky na rok 1968.“

O tři roky později proměnil Jiří Holeček impozantním způsobem šanci vrátit Sovětskému svazu strach a ponížení, které zažíval po 21. srpnu 1968. Zatímco řadoví občané Československa museli při setkání s okupanty jen nenávistně skřípat zuby nebo hrbit hřbety, hokejisté mohli rok co rok na mistrovství světa oplatit Sovětskému svazu takzvanou bratrskou pomoc z 21. srpna 1968.

Na mistrovství světa a Evropy 1971 ve Švýcarsku patřil Jiří Holeček k hlavním strůjcům dvou úspěšných výsledků se Sovětským svazem – remízy 3:3 a výhry 5:2. Československo tak vyhrálo mistrovství Evropy a na mistrovství světa skončilo druhé kvůli šokující prohře 1:5 s USA. „Hlavně na zápasy s Rusy jsem se snažil připravit psychicky co nejlíp a dostat se dostat do pohody, abych měl napjatou bojovou morálku a nešel tam jak zmoklá slepice“ tvrdí Jiří Holeček. „Chtěl jsem nad Rusy vyhrát, rozdrtit je, zničit a ukázat jim, že na to dneska nemají. Hráči mě nechali v klidu, před zápasem mě vůbec neoslovovali a bavili se mezi sebou. Připravoval jsem se sám někde v koutě.“

Táta i jeho tři synové sportovali ostošest

Jiří Holeček, jenž získal devět medailí na mistrovství světa a další dvě na zimních olympiádách, se narodil 18. března 1944 v Praze. S rodiči a dvěma bratry bydleli na v Přemyslovské ulici na pomezí Vinohrad a Žižkova. Tatínek pracoval v továrně ČKD a maminka dělala domovnici v činžovním domě. Holečkovi žili ve sklepním bytě s výhledem na dvorek a řadili se mezi chudší rodiny, všichni kluci i tatínek ale vášnivě sportovali. Otec Holeček trénoval v Bohemians fotbalovou mládež a ovlivnil výrazně kariéru Antonína Panenky.

Jeho syn Jiří hrál až do 19 let vrcholově jak fotbal, tak hokej. K prvnímu fotbalovému zápasu nastoupil už v šesti letech, žáci Bohemky vysoko vedli, a tak ho nechali kopnout penaltu. Nedal ji však. „Opřel jsem se do těžkého míče se šněrováním vší silou, ale k brankáři se sotva došoural,“ prozrazuje pamětník.

Na dvorku u činžáku ‚mastil‘ Jiří Holeček s kamarády hlavně fotbal, jak ale v zimě začalo mrznout, udělali si kluziště a přešli na hokej. „Led jsme stříkali vodou z prádelny, stála pár halířů. Ze starých hokejek jsme stloukli branky a místo sítí do nich dali staré záclony,“ dodává. „Ve škole mi to šlo, ale když jsem něco provedl, máma mně zakázala fotbal nebo hokej. Zavřela mě doma, ale táta mě vždycky pouštěl ven. Pamatuju si, jak mu dala pohlavek, když mně otevřel zamčené dveře.“

Máma šla poprvé na hokej a hned viděla krev

Ve fotbale se Jiří prosadil kromě jiného do výběru žáků, který reprezentoval na prestižním mezinárodním turnaji v Berlíně. Z pozice pravé spojky (dnešní podhrotový hráč – poznámka autora) tvořil hru a přihrávky rozdával i pozdějšímu mistru Evropy 1976 Františku Veselému. V Bohemce kopal pamětník dorosteneckou ligu. S hokejem začal jako gólman pořádně ve 12 letech ve Slavii Praha. Zpočátku ho to ale v brance moc nebavilo, chytání puků však časem zcela propadl.

„Když se máma přišla podívat v mých čtrnácti letech poprvé na můj zápas, trefil mě hned puk do kořenu nosu,“ upozorňuje pamětník. „Doktor mi tam dal dva stehy. Oblík jsem se znovu do výstroje, za deset minut jsem šel zpátky do branky a dochytal jsem to.“

V roce 1957, kdy pamětník poprvé přišel v hokeji ke zranění, nebyla brankářská výstroj tak dokonalá jako nyní. Brankářům tehdy nepomáhaly v ochraně hlavy a obličeje ani helmy ani masky.

 „První masku mi udělal v osmnácti letech zubař z Plzně. Vytvořil otisk mého obličeje a nalepil na něj pláty z laminátu, jaké se používaly na lodě, na kajaky a kánoe,“ prozrazuje Jiří Holeček. V 70. letech dvacátého století začal nosit na hlavě helmu s košíkem. Několik měsíců s ní ovšem pouze trénoval, aby si zvykl na dráty před očima.

Byl hubený jak lunt, tak mu přezdívali Fakír

Vrchní polovinu brankářova těla krylo za Holečkovy éry mnohem slabší ‚brnění‘ než v roce 2021. Podle pamětníka byli dříve brankáři na každou stranu zhruba o deset centimetrů užší. Sám si v dětství díky své postavě vysloužil pověst nejhubenějšího dítěte v celé Přemyslovské ulici. A když se svlékl donaha v hokejové šatně, spoluhráči mu vzhledem k jeho vyzáblosti přišili přezdívku Fakír.

Navzdory velkému sportovnímu vytížení bez obtíží vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu, jež odpovídala současnému gymnáziu. Po něm se ještě vyučil radiomechanikem – opravářem televizí a radiopřijímačů. Později zvládl ještě střední hotelovou školu a v 37 letech ukončil Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Puk nebo míč?

V 19 letech měl Jiří Holeček ovšem zcela jiné starosti. Čekala ho dvouletá vojenská základní služba. Vzhledem k úspěchům ve fotbale i v hokeji předpokládal, že narukuje do nějakého vojenského sportovního oddílu – do Dukly. „Nikde ale nebyla Dukla, kde by se hrál najednou fotbal i hokej. U odvodu mi řekli, že bych jako fotbalista mohl jít do Dukly Písek nebo Dukly Tábor, jako hokejový brankář na výběr do Dukly Jihlava.“

Pamětník zvolil hokejovou Duklu, do nejlepšího vojenského mužstva v Jihlavě se ale neprosadil. Odveleli ho na samý konec republiky do Dukly Košice, jež právě postoupila z divize do druhé ligy. Další rok se probojovala do ligy první, už s Jiřím Holečkem v brance.

Když prohráli, museli za trest pochodovat

V Košicích vydržel deset let a vzpomíná na ně v dobrém. Jako záklaďák si užíval proti běžným mladým mužům příjemnou vojnu. „V Košicích byla parádní, hráli jsme jenom hokej. Nebydleli jsme v kasárnách, ale v takzvané kadetce, kam jezdili důstojníci z celé republiky na školení, na kurzy. V Košicích byli vojenští letci a zařadili mě mezi ně jako leteckého mechanika,“ říká Jiří Holeček. „Měl jsem na starosti výškové zařízení, ale dodneška nevím, kde to je a co to je. Jedině když jsme prohráli nějaký zápas, bylo zle. V kadetce jsme pochodovali hodinu za trest pořadovým krokem. To byla celá naše vojna, jednou jsme byli na střelbách. V Košicích jsem si krásně zvykl a dokonce jsem se tam oženil.“

Po dvou letech základní vojenské služby udělali z Jiřího Holečka v Dukle Košice vojáka z povolání. Za další dva roky šel do civilu, poněvadž Dukla Košice přešla pod Východoslovenské železárny (VSŽ) Košice. „Jako voják základní služby jsem měl žold asi sedmdesát  korun měsíčně a za výhru v druhé lize prémii sto korun. V první lize jsme brali za výhru dvě stě korun,“ prozrazuje. „Jako voják z povolání jsem dostával plat asi patnáct set korun. Když jsem v roce 1978 končil ve Spartě, měl jsem hrubý plat kolem tří tisíc korun měsíčně plus patnáct set korun prémie.“

Ředitel VSŽ zkoušel podřízené z hokeje

V socialistickém Československu úředně neexistovali profesionální sportovci. Faktem však bylo, že hokejisté v první lize nechodili od přelomu 60. a 70. let dvacátého století do práce. Podniky, jejichž názvy kluby nesly, je však naoko zaměstnávaly a staraly se o jejich mzdy. „Ani jsem nevěděl, jaké jsem měl ve VSŽ zaměstnání. Snad nám odtamtud dokonce posílaly výplaty domů. Jen na oslavy jsem do VSŽ chodil. Ředitel se jmenoval Knížka, byl původem Kladeňák a velký fanda hokeje. V pondělí ráno na poradách zkoušel své podřízené z hokeje, jak jsme hráli a kdo dával góly. Běda tomu, kdo to nevěděl. Později ho jmenovali do stálé mise OSN v Ženevě a pozval mě tam na dovolenou.“

Poloha města na samém východu Československa přinášela komplikace při cestách na zápasy. Například cesta lehátkovým vozem Československých drah z Košic do Prahy trvala dvanáct hodin. „Vlakem jsme jeli na noc, ráno jsme přijeli, šli na zimák, zatrénovali si, v hotelu si dali oběd, odpočinuli si, večer odehráli zápas a v noci se vraceli vlakem do Košic,“ vysvětluje pamětník. „Někdy jsme letěli, ale  s mezipřistáním v Bratislavě, což bylo kratší než vlakem, ale taky dlouhé.“

Na vyprodaný stadion se diváci prokopali krumpáčem

Když Dukla v Košicích vznikla, mnoho lidí prý ani nevědělo, že nějaký hokej ve městě existuje. „Na závěr druhé ligy už diváci začali chodit. Na první ligu měli jsme malý stadion asi pro asi  pět tisíc diváků. Byl vždycky narvaný, beznadějně vyprodaný,“ tvrdí Jiří Holeček. „Jednou se stalo, že se tam už nemohli dostat další fanoušci. Tak vykopali krumpáčem díru do zdi stadionu a dovnitř se jich nacpalo asi ještě sto. Stáli hned za mantinelem na sněhu, házel se tam po úpravě ledu rolbou. Byli vysoko, koukali na hokej a ještě mohli kopat do soupeře. Takové začátky jsem zažil v Košicích a rád na ně  vzpomínám. Bylo to něco jiného, bylo to zvláštní.“

Dukla Košice ani VSŽ  nehrály nikdy o titul, ale dokázaly se bez větších potíží v první lize udržet. Přelom v začínající kariéře brankáře Jiřího Holečka nastal v roce 1966. Na jaře mu skončila sezóna ve VSŽ, odevzdal výstroj, na ledě se měsíc ani neobjevil a najednou dorazil telegram, aby přiletěl do Prahy a nastoupil za reprezentaci do přípravného utkání proti Kanadě.

„Nemohl jsem sehnat kustoda, aby mi vydal výstroj. Ani jsem nevěděl, kde bydlí, nakonec jsem ho našel. V Praze jsem si jednou zatrénoval,“ popisuje. „Vyhráli jsme 4:3, ale bylo hrozně těžké nebýt měsíc na ledě a hned uspět.“

Když šel na Rusy, z nervozity nemohl najít rukavice

Po vydařené premiéře s Kanadou nominovali trenéři Jiřího Holečka na mistrovství světa 1966 v jugoslávské Lublani. Jel tam na úkor legendárního brankáře Josefa Mikoláše, který slavil v Chomutově postup do první ligy a dostavil se pozdě na reprezentační sraz. „Řekli mu, že si neváží reprezentace, a poslali ho domů,“ prohlašuje pamětník.

V Lublani byl gólmanskou jedničkou brněnský Vladimír Nadrchal a Jiřího Holečka pustili trenéři do branky od začátku jenom v utkání s Polskem, které nepředstavovalo pro Československo vážnějšího soupeře. „Vyhráli jsme, myslím, 7:1. Pak jsme hráli proti Rusům, chytal samozřejmě Láďa Nadrchal, ale běžela čtvrtá minuta zápasu a prohrávali jsme už 3:0,“ vzpomíná Jiří Holeček. „Viděl jsem trenéra Bouzka, jak se po mně kouká, že mě pošle na led místo Ládi. Chtěl jsem být neviditelný, nervozitou jsem nemohl najít rukavice. Nakonec jsem zjistil, že na nich sedím. Vzal jsem si rychle masku a skočil na led, moc si ze zápasu nepamatuju, odehrál jsem ho jako ve snu. Ani nevím, kolik jsem toho chytil. Za padesát šest minut jsem dostal čtyři góly. Ale nakonec jsme měli stříbrné medaile.“

Příští rok se hrálo mistrovství světa ve Vídni, kam odcestovala znovu brankářská dvojice Nadrchal – Holeček. Čechoslováci podlehli na úvod podceňovaným Finům 1:3, což fanoušci považovali za ostudu. „Šel jsem do brány v desáté minutě za stavu 0:2, takže během mého účinkování na ledě jsme s Finy hráli 1:1,“ uvádí pamětník.

Mužstvo se vrátilo v roce 1967 z Vídně domů bez medaile, což se tehdy rovnalo fiasku. Když pak trenér Jaroslav Pitner hodnotil výkony, vyřadil Jiřího Holečka z reprezentace za porážku s Finskem, kterou podle něj košický gólman zavinil. „Už mě jednou vyhodil z Jihlavy při výběru do Dukly a po Vídni se mě zbavil podruhé. Trvalo až do roku 1971, než mě vrátil do nároďáku zpátky,“ upozorňuje Jiří Holeček.

„Nebylo lehké prosadit se do reprezentace z Košic. Na mistrovství světa 1972 v Praze jsme ale byli z VSŽ dva, se mnou získal titul mistra světa Béďa Brunclík. Taky se v Košicích oženil a naše manželky spolu kamarádily. Chodili jsme třeba do restaurace hodně ve čtyřech. Béďa nehrál v nároďáku v základní sestavě, vzali ho jako čtvrtého středního útočníka. Když se někomu nedařilo, tak byl první útočník, který střídal.“

Okupace je vyhnala z kempu, vojákům hrozili z autobusu

Nešťastný zápas s Finy, z něhož si odnesl pocit křivdy, připravil Jiřího Holečka v roce 1968 o zimní olympiádu ve francouzském Grenoblu. Tam Československo porazilo po dlouhých letech po heroickém výkonu Sovětský svaz 6:4 a získalo stříbrné medaile.

Za půl roku však se však za hokejisty s nápisem CCCP na dresech „pomstila” Sovětská armáda, jež vedla pět armád Varšavské smlouvy při vpádu do Československa, kde se komunistická strana vydala na cestu k demokratizaci socialismu. Jiří Holeček prožil osudný 21. srpen 1968 s VSŽ Košice na soustředění v severomoravské Opavě.

„Byli jsme na ubytovně na opavském zimáku. Ve dvě nebo ve tři v noci začal sám od sebe mluvit rozhlas po drátě, že je okupace Československa, že k nám přijely ruské tanky. Probudilo mě to a  vzbudil jsem trenéry, vedoucí a všechny,“ podotýká pamětník. „V pět hodin jsme mazali do šatny, sbalili si věci a jeli autobusem do Košic. Potkávali jsme kolony, vojenská auta a obrněná vozidla, džípy, tanky ani moc ne. Hrozili jsme jim z okna autobusu. Jak jsme byli nazlobení a měli jsme vztek, co si Rusové dovolili, ani jsme si neuvědomili, že nás mohli postřílet.“

Pamětník dodává, že fandil Pražskému jaru, pod kterýmžto názvem se skrývá doba, kdy KSČ před 21. srpnem 1968 uvolňovala bezútěšné totalitní poměry. „Říkal jsem si, že je to fajn a že bude to bezvadné, když se nám otevře svět. Ale dlouho to netrvalo,“ svěřuje se Jiří Holeček.

Do nároďáku se vrátil po čtyřech letech

Půl roku po okupaci proběhlo ve švédském Stockholmu mistrovství světa v hokeji, kde Jiří Holeček nechytal, ale nadchla ho dvě vítězství nad Sovětským svazem 2:0 a 4:3. Pokoření okupantů - alespoň na ledové ploše – slavilo takřka celé porobené Československo.

V roce 1970 hostilo mistrovství světa znovu Švédsko, Československo na něm však se Sovětským svazem dvakrát prohrálo, neporazilo ani Švédy a dokonce jednou podlehlo Finsku. Na další šampionát ve Švýcarsku 1971 povolali trenéři Jaroslav Pitner a Vladimír Kostka po čtyřech letech Jiřího Holečka.

Comeback do národního týmu pro tehdy sedmadvacetiletého gólmana začal úděsně. Československo prohrálo v Bernu s nováčkem A skupiny Spojenými státy americkými 1:5, Jiří Holeček pustil v první třetině tři branky a vystřídal ho Marcel Sakáč. V dalším utkání se Švédskem však dostal brankář Slovanu Bratislava několik laciných gólů, zavinil prohru 5:6 a do branky se vrátil Jiří Holeček.

„Ze dvou proher na začátku mistrovství jsme se postupně zvedli a z dalších osmi zápasů jsme neprohráli ani jeden. S Rusy jsme remizovali 3:3 a vyhráli 5:2,“ vzpomíná. „Do tabulky mistrovství Evropy se nám nepočítala prohra s Američany a byli jsme první před Rusy. Na mistrovství světa jsme skončili druzí.“

Ve Švýcarsku je povzbuzovala spousta emigrantů

Jiřího Holečka poprvé zvolili za nejlepšího brankáře šampionátu. „Podařilo se mi pár dobrých zákroků, diváci začali fandit nejen celému mužstvu, ale i mně. Povzbudilo mě to,“ upozorňuje. „Výkon je vždycky lepší, než když je v hale ticho. V Bernu a v Ženevě byla spousta emigrantů, kteří odešli po srpnové okupaci z Československa. S některými se dodnes znám a navštěvujeme se. Ve Švýcarsku chodili za námi a my za nimi. V naší výpravě bylo sice takzvané ‚očko‘ (funkcionář určený ke špiclování reprezentantů – poznámka autora) a sledovalo nás. Styk s emigranty jsme měli zakázaný, ale tohle očko nám fandilo, tak nic nehlásilo a nechtělo nám přitěžovat.“

Ve Švýcarsku se mimořádně ohebný a pohyblivý český brankář poprvé střetl s famózním prvním útokem ‚sbórnoj kamándy‘ Boris Michajlov, Vladimír Petrov a Valerij Charlamov. Na začátku 70. let dvacátého století nebyla na celém světě lepší hokejová ‚lajna‘. „Petrov měl ránu jako hrom, když dostal přihrávku mezi kruhy na volej. Střílel nahoru a vždycky jsem tam šel dopředu rukama,“ říká Jiří Holeček. „U Charlamova nikdy jsem nevěděl, co udělá. Z našich hokejistů byl podobně nevyzpytatelný Láďa Martinec. Přiznal se mi, že někdy ani nevěděl, co vymyslel. Říkal - Když to přijde, tak to přijde.“

Michajlov byl sketa, tak ho ‚mydlil‘ hokejkou

Nejhůř pamětník snášel Borise Michajlova. Považoval ho za zákeřnou sketu. „Když na mě šly střely z dálky, stál Michajlov u tyče a podrážel mně hokejkou zezadu nohy. Taky mně někdy ujely, a když letěla  střela, ležel jsem na zádech. Diváci si říkali - Proč nechytáš, proč se tam válíš!?“ prohlašuje. „Když jsem viděl, jak se na mě zase Michajlov chystá, vzal jsem ho naší širokou a těžkou brankářskou hokejkou přes kotníky. Začal řvát - Chóleček, čto ty děláješ? Říkám mu - Hovno, ty idiote! Tak jsem si s ním hezky povídal. Ale už si dával pozor, věděl, že není beztrestné, co mně dělá.“

V roce 1972 se po 13 letech dočkala mistrovství světa v hokeji Praha. Šampionát se tam měl konat už v roce 1969, ale kvůli okupaci Československa Sovětským svazem ho Mezinárodní hokejová federace přesunula raději do Švédska. Panovaly totiž obavy, že by turnaj v Praze narušily politické protesty.

Za tři roky se však nové konzervativní vedení KSČ pevně drželo moci. V roce 1972 se již lidé obávali odplaty totalitní moci za projevy nesouhlasu s okupací natolik, že masové demonstrace proti Sovětskému svazu při mistrovství světa nehrozily.

Při bitvách se Sovětským svazem byla hala plná policajtů

„Ale stejně bylo v hale v Holešovicích strašně moc policajtů v helmách a s obušky. Schovávali se v rozích a připravovali se, že kdyby se proti Rusům něco dělo v hledišti, tak tam vtrhnou,“ vzpomíná Jiří Holeček. Pražský turnaj se nicméně obešel bez výraznějších protestů proti okupaci.

Československé mužstvo bydlelo na okraji Prahy v klidném prostředí v Průhonicích a do hokejové haly v Praze – Holešovicích cestovalo autobusem. Cesta přes půlku hlavního města ucpaného auty byla dlouhá skoro 20 kilometrů. „Řidič to stíhal za šestnáct sedmnáct minut, protože jsme jezdili s policejním doprovodem. Před námi i za námi houkaly houkačky, všechno stálo, i když jsme jeli jenom na trénink.“

Čechoslováci nakonec domácí mistrovství světa vyhráli s dvoubodovým náskokem před reprezentanty sovětské okupační mocnosti. „Už jenom v Katovicích v roce 1976 jsme měli větší náskok. Ze zápasů na mistrovství v Praze si toho moc nepamatuju. Jen vím, že jsme chtěli hlavně rozbít a porazit Rusáky,“ tvrdí Jiří Holeček. „Musel jsem se stoprocentně soustředit na jejich první lajnu Michajlov, Petrov, Charlamov a zmydlit u brány toho, co mně podrážel nohy.“

Po návratu do Košic ho fanoušci málem umačkali

Za titul mistrů světa obdrželi hráči odměnu. Podle pamětníka šlo o pět nebo deset tisíc korun. Komunistická strana měla hokej jako výkladní skříň socialistického Československa, a tak po zlatých medailích rozdávala na Pražském hradě státní vyznamenání a řády. „Jednou jsem dostal vyznamenání Za vynikající práci a jednou Řád práce,“ svěřuje se Jiří Holeček. „Mám je doma ještě schované. Říkal jsem si, že jsem si je odpracoval na ledě.“

Víc než ocenění od stranických a státních funkcionářů hřály hokejisty ovace fanoušků, nadšených ze zlatých medailí a ještě víc pak z pokoření Sovětského svazu. „Když jsme po mistrovství světa v Praze přiletěli s Béďou Brunclíkem do Košic, už na letišti byli fandové, šli jsme uličkou mezi nimi a museli jsme je odstrkávat, aby nás neumačkali,“ připomíná slavné vítězství Jiří Holeček. „To samé se odehrávalo ve městě, v Košicích, všude byly plakáty s výsledky nalepenými na sloupech.“

V Košicích vydržel pamětník ještě jeden rok a pak přestoupil do pražské Sparty.  Vzal si ho tam trenér Luděk Bukač a reprezentační brankář se do svého rodného města přesunul s jednou podmínkou – že mu Sparta zajistí byt. Dala mu družstevní 3+1 v osmém patře dvanáctiposchoďového paneláku na novém sídlišti v Ďáblicích. Jiří Holeček odchytal ve Spartě pět let. „Bukač udělal v klubu kus práce a i já jsem pomohl k tomu, že se hokej v Praze zase zpopularizoval a lidi na nás začali chodit,“ tvrdí. „Výkony Sparty se zlepšily, jednou jsme skončili v první lize druzí, jednou třetí.“

Když je rozhodčí “zařízl”, málem ho uškrtil

Souběžná reprezentační kariéra Jiřího Holečka byla ještě úspěšnější než oddílová. Už v roce 1974 na mistrovství světa v Helsinkách mohli Čechoslováci zopakovat triumf z Prahy 1972. V rozhodujícím utkání se Sovětským svazem je však poškodil západoněmecký rozhodčí Josef Kompalla. ČSSR vedla po polovině zápasu 1:0 a soupeř ve snaze o vyrovnání narážel na neprůstřelného brankáře Jiřího Holečka. Sověti ho dokázali překonat až nečestným způsobem, který skandálně posvětil právě rozhodčí Kompalla.

„Před zápasem jsem se domlouval s obránci, že si vezmou útočníka bez puku, když Rusové pojedou dva na jednoho. A já vyjedu proti útočníkovi s pukem a trochu ho vytlačím ze střeleckého úhlu,“ vysvětluje pamětník.

V osudné 34. minutě nadějně se vyvíjejícího zápasu čelili Jiří Holeček a obránce Oldřich Machač nájezdu dvou sovětských útočníků. Československý brankář vymanévroval jednoho z nich k tyčce, odkud se gól vstřelit nedal. „Tak to Rusák hodil spoluhráči Michajlovovi na druhou stranu. Olda mu nadzvedl hokejku a Michajjlov nemohl dorazit puk za mnou do prázdné branky. Ale nohu měl ten křivák záludnej volnou, tak kopnul do puku úmyslně bruslí a puk za mnou vlítnul do brány.“

Rozhodčí Kompalla k úžasu a zděšení všech československých hokejistů a fanoušků ukázal gól, odpískal ho a vyrovnání skóre na 1:1 odjel nahlásit k boxu časoměřičů a k trestné lavici. Což československého brankáře rozlítilo k nepříčetnosti. „Když jsem viděl, že uznal úmyslně kopnutý gól, ne že by se to Michajlovovi odrazilo od nohy omylem, zahodil jsem rukavice, masku, hokejku a vystartoval jsem sprintem k trestné lavici,“ přiznává Jiří Holeček.

„A jak chtěl Kompalla nahlásit ten neregulérní gól nohou, chytnul jsem ho za krk a začal ho rdousit. Oči měl v sloup, lapal po dechu. Pak přijeli spoluhráči a od Kompally  mě naštěstí odtrhli, protože kdybych ho ještě chvíli držel, asi by se udusil. Kompalla byl úplně zblblý z toho, že uznal gól, který neměl platit, a taky z toho, co jsem mu pak udělal. Tak mi za škrcení nedal žádný trest. Přitom jsem měl být vyloučený do konce zápasu a ještě nehrát další zápas. Usiloval jsem mu přece o život, a kdyby mě od něj spoluhráči nedostali, nevím, jak by všechno dopadlo. Ale nedostal jsem žádný trest, prostě neměl čisté svědomí.“

Troufalí Poláci se potázali se zlou

Za dva roky si Čechoslováci spravili chuť poté, co na mistrovství světa v polských Katovicích ztratili pouze jediný bod kvůli remíze se Sovětským svazem. V druhém zápase ho jasně porazili a turnaj vyhráli s impozantním náskokem šesti bodů. „Hned na úvod hráli proti sobě Rusáci a Poláci, ani jsme se nejeli podívat na stadion, protože to mělo být úplně jasné pro Rusáky. Ale Poláci nad nimi vyhráli 6:4,“ vzpomíná Jiří Holeček. „Druhý zápas jsme s nimi hráli my a představte si, že Poláci byli tak oprsklí, že za námi přišli před začátkem do šatny domluvit se předem na remíze 2:2 nebo 3:3. Kluci vstali a řekli jim – Koukejte odsud  mazat, ať vás tady nevidíme, nebo dostanete přes držku. Dali jsme jim pak 12:0. Poláci nakonec sestoupili do skupiny B a od nás mistrů světa chtěli remízu dohodou!“

V roce 1976 proběhl také turnaj na olympiádě v Innsbrucku. Tam Čechoslováci sahali po prvním historickém zlatu, když ještě čtyři a půl minuty před koncem vedli o gól nad Sovětským svazem. Mužstvo však v předchozích dnech zdecimovala chřipková epidemie, v závěru utkání mu došly síly, Sověti vstřelili dvě branky a vyhráli 4:3. „K některým zápasům jsme nastupovali v deseti lidech, jedni se uzdravili a druzí zase onemocněli,“ připomíná Jiží Holeček. „Chytal jsem s horečkou třicet osm a půl stupňů.“

Na Kanadském poháru zažil neutuchající ovace

Po smolné olympiádě však přišla kromě zlatých Katovic ještě jedna hojivá náplast – Kanadský pohár, historicky první hokejový turnaj, kde se střetli nejlepší hráči celé zeměkoule, nevyjímaje uctívané profesionály z NHL. Jiří Holeček tam vychytal výhru nad Sovětským svazem 5:3, Vlado Dzurilla zase oslňující výhru 1:0 nad výběrem Kanady na čele s kanonýrem Bobby Hullem a obráncem Bobby Orrem.

„Kanada s námi sice prohrála, ale celá hala oběma mužstvům po skončení utkání aplaudovala snad pět minut ve stoje. Tak skvělý hokej to byl,“ tvrdí pamětník. Ve finále hraném na dva zápasy sice Československo s Kanadou prohrálo 0:6 a 4:5 v prodloužení, ale především druhé utkání se stalo jedním z nejlepších v dějinách světového hokeje.

V obou finále se Dzurilla s Holečkem prostřídali, podle Holečka mezi nimi nepanovala přehnaná rivalita. „Na pivo jsme spolu sice nechodili, ale navzájem jsme si fandili,“ dodává.

Kdyby utekl, byl dolarový milionář

Po Kanadském poháru obdržel pamětník nabídku, které by jen málokdo odolal. „Chtěli mě do Chicaga, abych za ně chytal v NHL. Přemlouval mě Bobby Hull, že bych měl plat jako on, tři nebo pět milionů dolarů na sezónu. Že to má on a dali by to i mně, že by to zařídil,“ říká Jiří Holeček. „Ale musel bych emigrovat a nechat  v Praze manželku, malého syna a dceru, což pro mě bylo nemyslitelné. Řekl jsem, že bych rád, ale že to nejde. On říká - Za pět milionů dolarů, to nejde, jo?“

Jiří Holeček vysvětlil Bobby Hullovi, že představitelé totalitního  režimu by za ním jako za zrádcem socialistické společnosti nepustili manželku ani děti a žil by v odloučení od rodiny. „On mi říká - Za dva měsíce tady budou přes Červený kříž. Odpověděl jsem mu - Ani za dvacet let tady nebudou. A vrátil jsem se domů,“ uvádí pamětník. „Do Chicaga bych šel přitom rád, žilo tam nejvíc Čechů a Slováků z celých USA a z Kanady.“

S repre se loučil v Praze v prohraném boji o zlato

V roce 1977 Čechoslováci obhájili titul mistrů světa. Ve Vídni však chytal  víc Vlado Dzurilla než Jiří Holeček, jenž se nepotkal s formou. O rok později na šampionátu v Praze se pamětník v 34 letech loučil s reprezentační kariérou, na turnaji byl jasnou jedničkou. Čechoslováci bojovali do posledního zápasu se Sovětským svazem o třetí titul za sebou a nakonec jim zlato uniklo o jedinou branku. Stačilo jim prohrát s ‚Rusy‘ o jednu branku, podlehli jim však o dvě.

„Rozhodčí nám neuznal branku, i když Vláďa Martinec puk dostal i s brankářovým betonem za brankovou čáru. Hlavní rozhodčí si ale nebyl jistý, a tak se jel zeptat brankového rozhodčího, který tehdy seděl za brankou“ poznamenává Jiří Holeček. „Ten mu řekl – Já to neviděl. Hlavní si to bohužel vysvětlil tak, že branka nebyla a neuznal ji.“ Navzdory hořké porážce vyprovodili diváci Jiřího Holečka po jeho posledním startu za národní tým dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Stát mu vzal dvě pětiny vydělaných marek

Po pražském šampionátu pustili pět starších dlouholetých opor reprezentace za zásluhy do západní Evropy. Vedle Vlada Dzurilly, Oldřicha Machače, Františka Pospíšila a Jiřího Holíka se do kapitalistické a velmi bohaté Německé spolkové republiky dostal i Jiří Holeček. „Šel jsem si vydělat nějakou korunu do Mnichova, hrál jen druhou ligu, ale po roce jsme postoupili do první. Pět milionů dolarů za sezónu, jako mi nabízeli v roce 1976 v Chicagu,  jsem v Německu nebral, “ vzpomíná Jiří Holeček. „Dávali mi tehdy sto tisíc marek, ale čtyřicet tisíc jsem musel zaplatit přes Pragosport československému státu.“

I tak si český brankář přišel na mnohem větší peníze než ve Spartě. Pět tisíc marek za měsíc překračovalo v přepočtu na koruny mnohonásobně jeho plat ve Spartě. V Německu zůstal tři sezóny, přičemž v poslední oblékal dres Essenu.

Hlavně v Mnichově se mu hodně líbilo. Bydlel v prostorném bytě poblíž nádherného Olympia centra, kde se rozkládaly krásné parky a nedaleko také jezera a rybníky. Ale československé úřady nepovolily Jiřímu Holečkovi, aby s ním v Mnichově žily i jeho děti. Nesměly totiž chodit do německé školy a musely by do sovětské školy při velvyslanectví v Bonnu, vzdáleném od Mnichova přes 550 kilometrů.  „V Praze se o syna a dceru starala tchyně. Moje žena byla půlku času s nimi v Praze a půlku času se mnou v Mnichově,“ svěřuje se pamětník.

Jako Maruška. Celníkům vozil v zimě jahody

Jednou za čtrnáct dnů jezdil domů na dva tři dny, o čemž se domluvil s klubem. Řada sportovců zažívala na celnicích ústrky a ponižující prohlídky, Jiří Holeček se jim ale dokázal šikovně vyhnout.

„Na hranicích mě dobře znali a nedělali mi problémy, hlavně v zimě ne,“ dodává. „Koupil jsem jim v Mnichově bedýnku jahod, které v Československu v zimě nikdo neviděl. Jahody jsem jim dal a říkali – Pane Holeček, v pohodě, těšíme se na Vás zase příště. Ale přes hranice jsem stejně nic nepašoval, vozil jsem domů hlavně dárky pro příbuzné a kamarády.“

Po roce 1989 uspěl jako manažer v reklamě

Po návratu ze západní Evropy nastoupil pamětník díky diplomu z Fakulty tělesné výchovy a sportu  na hokejový svaz jako trenér talentovaných brankářů. Později si vydělával v Japonsku jako odborný hokejový poradce. Sametová revoluce, během níž se šel podívat na demonstraci na Václavském náměstí, před ním otevřela novou perspektivu. Po neúspěšné trenérské epizodě ve Slavii Praha se uchytil v reklamě. „Dělal jsem manažera a staral jsem se na klíč o celou reklamu, dělal jsem kromě jiného pro Hewlett Packard,“ říká.

Jeho syn Jiří hrál rovněž hokej a prosadil se v severní Americe do juniorské soutěže. NHL však neokusil a po návratu domů se pustil do podnikání a také do politiky. Na jedno volební období se stal poslancem Sněmovny Parlamentu České republiky za hnutí ANO.

Jiří Holeček starší žil v roce 2021 v Praze a stále dodržoval své staré dobré  zásady. „Když se ve sportu i v životě rozhodnu něco dělat, tak to dělám pořádně na sto procent. Jak něco ošidíte, tak se vám to vymstí,“ uzavírá.