Jan Holík

„A v dubnu 1942 jsme na loď naložili nábytek po Židech, který byl kvalitní a starožitný, a vezli jsme ho průplavem do Berlína. Jako kormidelník tam nebyl Procházka, ale Jarka Mokrý, který pocházel z Velimi u Kolína, a starší lodník Tonda Frič. Vezli jsme to do Berlína, cestou jsem koukal na jezera – Wannsee a tak dál. Přijeli jsme do Berlína a tam jsme se uvázali. Přijel tam člověk, který přebíral nábytek. Doprava tam ještě nebyla zcela zavedená, Němci to tam teprve zaváděli a chtěli, abychom tam zůstali.“

Po vojně pracoval Jan Holík ve zbrojovce ve Vlašimi. Byla tam ale těžká práce a špatný plat, proto se rozhodl vrátit se k plavbě. Měl ale problémy s kádrovým posudkem. Až po stranických procesech byli členové strany zmatení a znejistění, proto ho k plavbě doporučili. Napsali, že je výborný pracan a v politických záležitostech se řídí zásadou středního uvažování. K plavbě byl přijat a po dvou letech u tuzemské plavby mu byly povoleny i cesty do Hamburku.

„Byli jsme v Berlíně v květnu 1942, když zabili Heydricha. A už tam chodili Židi, kteří byli označeni hvězdou. V té době se ještě mohli volně pohybovat, ale byli hladoví, nikdo jim nic nedal. Mluvili tam s námi na nábřeží. Potom jsme jeli do Oranienburgu, kde byl koncentrák. Vede tam takový úzký průplav. Když tam jela loď, museli jsme odstrkovat vrby, jak to bylo úzké. Tam byl malý přístav, kde nám zajatí Poláci nakládali na loď pláty mědi. Byli označení žlutým P, Rusáci měli označení Ost. Byli hladoví.“

Pamětník popisuje situaci ve sklepním krytu lágru po jeho zásahu bombou. Lágr byl zničen a ve sklepě bylo uvězněno skoro 500 lidí – nuceně nasazených Čechů i dozorců z lágru. Nastala panika, ve které byl jeden chlapec ušlapán. Lidé šíleli, začínal prohořívat strop a nebylo úniku. Horko, panika, zoufalé výkřiky, prach, detonace bomb – peklo. Dále byl zasažen nedaleký hotel a detonace narušila budovu lágru, ve zdi se utvořily malé otvory, kterými lidé jeden za druhým vylezli. Tak si zachránili život.