Antonín Holub

„Jednou jsme šli se skautským oddílem na výlet přes Studeněves, Řisuty, Malíkovice. Za Malíkovicemi jsme přišli na krásnou louku, tekl tam potůček, v těch místech už začínaly křivoklátské lesy. Nám se tam moc líbilo. Bylo nás asi dvanáct skautíků, každý měl čtvrtku stanu (tehdy bylo zvykem, že každý táborník měl část stanu ve tvaru trojúhelníku, při spojení čtyř trojúhelníků olivkami vznikl jeden stan, pozn. ed.). Postavili jsme si čtyři stany, nebyl to žádný přepych. Spali jsme na zemi pod celtou. Protože se nám tam líbilo, začali jsme tam chodit. Jednou ráno, ještě bylo šero, otevřeli jsme stan, před ním stál pes. Podívali jsme se nahoru, za ním stál hajný s flintou. Vylezli jsme ven, hajný řekl: ,Tak, hoši, kdo vám to tady dovolil? A víte, že tohle je soukromý les a já jsem hajný? Já vás okamžitě mohu odsud vyhnat. Já vás nevyženu, já to tady vidím. Až odejdete, já se sem přijdu podívat, jak to tady bude po vás vypadat. Až sem půjdete příště, tak se stavte v Malkovicích v hájovně.‘ Dodnes si pamatuji, že hajný se jmenoval Staněk. Zpočátku jsme za Malíkovice chodili už v pátek, ale později, protože někteří pracovali i v sobotu, až v sobotu. Vždycky jsme se zastavili v hájovně, pan hajný byl s naším chováním v lese spokojený, říkal, že u něho máme velké plus. Oddíl se rozrůstal, bylo nás už kolem dvaceti, když jsme šli vesnicemi, mládež šla za námi. Večer jsme při táboráku zpívali a opékali buřty. Protože táboráky bývaly až po setmění, přicházeli s dětmi i rodiče. Skauting se na Slánsku rozrůstal. V Řisutech si osm chlapců pod vedením Karla Krále, brašnáře ze Slaného, založilo vlastní oddíl.“

„Protože naše oddíly už byly hodně početné, začali jsme se stavbou kluboven. Stály v místech, kde je nyní ve Slaném letní kino. V jeho rohu bylo hezké místo se smrky, na něm jsme svépomocí postavili dva sruby. Naše oddíly byly větší než Sokol, jezdili sem i Pražáci. Krajského náčelníka skautů dělal ředitel nemocenské pojišťovny ve Slaném Richard Jindra. Já jsem byl zástupcem vedoucího. Později začali přicházet malí zájemci o skauting, a tak jsem byl jmenován vedoucím vlčat. V oddílu jsem měl asi čtrnáct kluků. Vzpomínám si na Tondu Bosáka, Honzu Zmatlíka, Petra Dražana, Miloše Matějku. Matějkovic bydleli na náměstí, patřilo jim mydlářství. Milošek byl takový cvalda, byl jedináček, z domova přicházel vybavený ruksáčkem naplněným věncem vuřtů pro kamarády. Pan Matějka vždy přišel za mnou se slovy: ,Ať ten Milošek tam něco nevyvede.‘ Počátkem června 1940 byla v klubovnách na Hájích provedena kladenským gestapem prohlídka a činnost Junáka byla tímto dnem z rozhodnutí gestapa zastavena. Kluci – junáci se stáhli do ilegality. Pod vedením Antonína Rozenkranze založili ilegální skupinu Modrý kruh.“ V roce 1942, kdy jsem byl totálně nasazen na práci v Německu, jsem si dopisoval se Standou Červeným. Že je členem ilegální organizace, jsem se dozvěděl až po válce. V dopisech se ptal, kde dělám, co tam dělám, já jsem odpovídal a dával tak informace Modrému kruhu.(pozn.: slánský junácký oddíl Roweři pracoval pod vedením Antonína Rozenkranze od roku 1940 až do konce války v ilegální organizaci Modrý kruh. Organizace byla napojena na Zpravodajskou brigádu, která podávala hlášení o situaci v Německu do Anglie. Po válce jeho členové byli vyznamenáni junáckým křížem Za vlast 1939-45). Po obsazení republiky Němci naše protektorátní vláda, aby ulehčila Němcům, dala k dispozici celý 20. ročník na práci do Německa.“