The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Holub (* 1948)

• narozen 17. února 1948 v Jihlavě

• otec Antonín (1919) totálně nasazen v Norsku

• otec v roce 1951 vězněn, odmítl spolupracovat se Státní bezpečností a předávat jí poštu vytipovaných osob

• vyučil se mechanikem v Motorpalu

• v roce 1967 nastoupil na základní vojenskou službu u Pohraniční stráže (Břeclav)

• jako voják zažil okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• v roce 1972 se oženil a pracoval v Motorpalu, později v jihlavské traktorce

• v roce 1989 zakládal v Jihlavě Občanské fórum

• komunální politik

• v roce 2023 žil v Jihlavě

Antonín Holub se považuje za jihlavského a vysočinského patriota. Velká část jeho svědectví se také stáčí k rodnému kraji. Přesto pamětník přinesl velmi barvité vzpomínky na okupaci 1968, hovořil i o průběhu sametové revoluce a životních peripetiích svých rodičů.

Otec totálně nasazen v Norsku

Otec Antonín měl za sebou zkušenost z totálního nasazení za druhé světové války. Němci ho poslali až do Norska, kam se podle záznamů dostal v listopadu 1942. Od 14. června 1943 byl poslán na stavbu betonových krytů pro německé ponorky v Trondheimu. Zde zažil nálet, při kterém málem přišel o život. Toto bombardování můžeme datovat k 24. červenci 1943. Tehdy přes 200 amerických bombardérů B-17 zaútočilo na ponorkovou základnu Dora I v Trondheimu a na továrnu v městě Herøya. Přístav Dora I, který pojal a tlustou železobetonovou konstrukcí chránil 16 ponorek, se podařilo dokončit nedlouho před náletem. Obdobný kryt, Dora II, byl právě budován. Otec pamětníka se zřejmě nacházel tam. Pracoval v tu chvíli ve vodotěsném zvonu na základech konstrukce na dně moře.

Bombardování způsobilo tak značné škody, že to stavbu vrátilo o čtvrt roku zpět proti plánu.[1] Tento druhý krytý přístav byl do konce války dokončen jen z poloviny. Nicméně pamětníkův otec byl přibližně po půl roce přeložen na práci do přístavu Mo i Rana, který je až za polárním kruhem. Kapitulace Němců ho zastihla v Heimdalu poblíž Trondheimu. Zde také čekal na příležitost vrátit se z Norska domů do Luk nad Jihlavou.

Táta si od komunistů zkusil svoje

Antonín Holub starší se vrátil domů v létě 1945.[2] Podle záznamů se vydal z Norska letadlem do Bruselu a odtud pak automobily a železnicí přes Francii a Německo zamířil do Československa.[3] Doma ho čekala jeho přítelkyně Růžena Valíková, kterou si záhy vzal za manželku. Doplnil si také vzdělání a začal pracovat na poště. Působil na různých jejích pobočkách, až se v roce 1951 stal vedoucím pošty v Olomouci. Zde ho oslovili příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a nařídili mu, aby jim předával poštu přicházející na adresy lidí, které určili. Jako poštmistr se odvolal na listovní tajemství a estébáky odmítl. Tato neochota s nimi spolupracovat ho také připravila o svobodu. Bez sdělení obvinění jej zatkli. Manželka dlouho nebyla zpravena o tom, co s chotěm je a kde se nachází. Byla nucena opustit byt a s tříletým synem se přestěhovala ke svým rodičům do Jihlavy.

Právě v Jihlavě byl žalářován pamětníkův otec. „Vždycky když jsme šli tou ulicí, řekl otec: ‘Pojďme radši přes náměstí.’ A mně až potom došlo proč.“ Otec o téhle zkušenosti nemluvil, byl jí velmi poznamenán. Poznamenány tím byly i jeho kádrové materiály. Veškeré vzdělání a zkušenosti nemohl uplatnit a zaměstnání našel v jihlavském Motorpalu. Dělnickou profesi si tu prý musel teprve zasloužit a nastoupil coby uklízeč. „Zpětně pak uznáte, že vaši rodiče dokázali tímhle systémem projít, jak se říká, bez ztráty desítky. Že si zachovali jak zdravý rozum, tak i charakter.“

U železné opony

Po vyučení v Motorpalu, kde začal pamětník také pracovat, následovalo na podzim 1967 předvolání k odvodní komisi. Na její dotaz, kde by chtěl sloužit, odpověděl, že u dělostřelectva. Vzhledem k potížím a věznění otce bylo pak překvapením, když mu přišlo rozhodnutí, aby nastoupil u brigády Pohraniční stráže ve Znojmě. „Pohraniční stráž, to už je skoro jako esenbák!“ – polekalo tehdy tatínka, který nabádal syna k opatrnosti.

Antonína Holuba čekala dvouletá služba na hranici. Po základním výcviku ve Znojmě ho poslali do Břeclavi. Tady začal sloužit u 4. brigády Pohraniční stráže v řadách její 27. roty. Jednotka strážila úsek na soutoku Moravy a Dyje.[4] Nešlo o příliš exponovaný úsek. První pohled na pohraniční pásmo s ostnatými dráty a nástrahami zanechal v mladém vojákovi silný dojem. „Byl to docela šok. A nejen pro mě, ale pro všechny. Jak nám rádi pouštěli ty filmy o koncentračních táborech jako děckám o Osvětimi a Buchenwaldu, tak tady to bylo skoro to samé – izolátory, dráty, psi, strážní věže. Můžu vám říct, že jsme všichni ztichli a koukali.“

Velitelé měli snahu co nejdříve zařadit nováčky do služby. Velmi záhy tedy i pamětník dostal zbraň s ostrými náboji a chodil na hlídky s mazáky. „Být voják, který tam byl poslaný a měl jste střílet do lidí, kteří vám nic neudělali, jenom nechtěli žít tady v tom a vy jste jim vlastně svým přesvědčením fandil, to bylo vůbec docela schizofrenní.“ V době působení pamětníka u této jednotky nedošlo k žádnému usmrcení v tomto úseku. Přesto i zde se lidé pokoušeli překonat onu železnou oponu a dostat se na Západ.

Poplach! Narušitel!

Službu pamětník popsal velmi podrobně. Terén v jejich úseku byl často velmi podmáčený a zamořený komáry. Hraniční pásmo v některých částech bylo hluboké až deset kilometrů. Jeho rota strážila přibližně patnáctikilometrový úsek jižně od Lanžhotu. Jakousi základnou byly tzv. Ruské Domy. Na přiděleném úseku stálo pět strážných věží a z 96 vojáků bylo vždy na hlídce 35 až 40 lidí. Ostatní měli buď pohotovost, nebo spánek. Hlídka trvala přes den osm hodin, v noci byla zkrácená na šest hodin.

V drátech tu prý v šedesátých letech už nebyl elektrický proud a nástrahy neměly usmrcovat. Schéma hlídek i obsazování stanovišť se měnilo. Velitelé udržovali pozornost a připravenost vojáků poplachy i cvičnými zásahy proti domnělým „narušitelům“. Zpravidla však prý velitelé ohlašovali svou přítomnost, protože vojáci měli zbraně nabité ostrými náboji. Na hlídkách se také pohybovali psovodi. Vzhledem k podmínkám se tu prý preferovaly fenky, které prostředí zvládaly lépe. Ač sám pamětník psovodem nebyl, ve službě se s nimi pochopitelně setkával. V okolí bylo také velké množství dobrovolných spolupracovníků Pohraniční stráže. Kdo všechno mezi ně patří, poznal pamětník při večírku, na který je sezval velitel, aby tyto civilisty takto odměnil.

V úseku, který byl také bývalou oborou, se pohybovalo značné množství zvěře. Právě ta nejčastěji způsobovala poplachy. Na každý takový poplach ale musela stráž reagovat. Nicméně i zde některé z poplachů skutečně spustili lidé. Pohraničníci pak nalézali přeřezané dráty. Část lidí se pokusila využít i řeku, takový byl například i útěk Jiřího Bartečka v sousedním sektoru bratislavské brigády Pohraniční stráže.

Hranice za okupace 1968

V noci z 20. na 21. srpna 1968 došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Znojemská brigáda Pohraniční stráže byla jednou z těch jednotek, které reagovaly. Začala se připravovat záložní velitelská stanoviště, odposlouchávala se a narušovala se komunikace sovětských jednotek. Prý se chystalo i zaminování mostu přes řeku Moravu. Samozřejmě se výrazně projevila protisovětská nálada. Pamětník například asfaltem začernil sovětskou vlajku, která „zdobila“ jejich základnu. Antonín Holub vzpomíná i na kontakt s pohraničníky z rakouské strany, kteří jim nabízeli, že mohou přejít k nim, pokud by došlo na boj s okupanty Československa.

Srdečné pozdravy z Austrálie od „péesáka“

Vojenská kontrarozvědka v období od 21. srpna 1968 do 29. února 1969 zaznamenala i emigraci příslušníků Pohraniční stráže (PS). Ze sestavy PS uprchlo do zahraničí 28 osob, z toho byli dva důstojníci, dva praporčíci, jeden občanský zaměstnanec a 23 pohraničníků základní služby. Mezi ně patřil i jeden z kolegů Antonína Holuba.

V denním hlášení vojenské kontrarozvědky se píše: “Timotej Sollar (narozen 18. 10. 1948), vojín 4. znojemské brigády, zběhl do Rakouska 23. 11. mezi 16.00–17:00 hod. Při výkonu služby na státní hranici opustil stanoviště velitele rozdvojené hlídky a přes Dyji odešel od Rakouska.“[5]

Pamětník vylíčil okolnosti případu i vyšetřování. Sollar byl sám. Na stanovišti zanechal uniformu, zbraň i náboje. Věděl o rozmístění stráží, znal trasy hlídek, vytipoval si nejlepší místo a měl klíče od průchodu. Podařilo se mu bezpečně dostat na rakouskou stranu. Jelikož je ale zběhnutí ze služby závažnou událostí, byl nařízen poplach, vojáci dva dny prohledávali oblast. Kontrarozvědka začala případ vyšetřovat. Proběhly výslechy vojáků a důstojníků. Sollar však o svém záměru zřejmě nikomu neřekl, nebo to alespoň nikdo neprozradil. Vyšetřování bylo uzavřeno. Ovšem jen do chvíle, kdy přišla na rotu pohlednice z Austrálie podepsaná Sollarem. Poté, co ji kdosi z důstojníků objevil na nástěnce(!), roztočilo se nové kolo výslechů a vyšetřování. Ani to však neodhalilo kontrarozvědce nové skutečnosti.

V civilu k „sametu“

Po odsloužení základní vojenské služby se Antonín Holub vrátil k „černému řemeslu“ v Jihlavě. V roce 1972 se oženil a s manželkou měli šest dětí. Svépomocí postavil v Jihlavě pro rodinu dům. Listopadové události jej přiměly k činnosti v tamější odborové organizaci. Ta se s ním v čele plně postavila na stranu studentů, jejichž demonstrace byla krvavě potlačena na Národní třídě. Stal se také jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Jihlavě. 

Tato aktivita a přátelství s Josefem Luxem, který byl od roku 1990 předsedou KDÚ-ČSL, jej přivedlo k politice. Stal se úspěšným komunálním politikem.

 

[1] https://collections.arolsen-archives.org/de/document/72615489

[2] https://collections.arolsen-archives.org/de/document/67379215

[3] Více o návratu domů na stránkách https://noraci.cz/nasazeny-z-jihlavska-v-trondheimu-a-unikatni-snimky-z-repatriace/

[4] Více o objektech a úseku zde: https://www.vojensko.cz/objekty-ps/sekce-00068-pohranicni-roty-4-bps/polozka-00538-23-rps-ruske-domy?image=1#detail-foto

[5] ABS, f. A-30, inv. j. 424, Pohraniční stráž, Denní hlášení č. 249, 25. 11. 1968.