Petr Holub

„Některé lidi z těch špiček jsem znal. Nějak jsem jimi oslněn nebyl. Spíše jsem oceňoval, že se znali s Janem Patočkou a dokázali zprostředkovat zkušenost s ním. Ale nějak mě to nepřitahovalo. Popravdě řečeno byl český disent strašně slabý. Oni opravdu nic nedokázali. Teď nechávám stranou aktivity Václava Havla, které byly nakonec mimořádně úspěšné. Oni ale nedokázali ten každodenní život, natož společenskou strukturu, změnit. Oni žili na okraji. Jejich společenská aktivita byla spíš taková stínová. Po pádu režimu bylo velice výhodné, že byl někdo vůbec schopen převzít moc, když ji komunisté položili. Ale do té doby neměl disent přímý vliv na to, co se ve společnosti dělo.“

„Bylo to tak, že jsem byl současně členem undergroundu a zároveň aktivním členem církve. Ty váhy se postupně posouvaly směrem k církvi. Také šlo o to, že v církvi byli zajímavější lidé. Mezi mladými pražskými katolíky fungoval romantický vztah k církvi i Bohu. Jednoznačnou autoritou byl papež Jan Pavel II. Už jako kardinál z Krakova byl mezi mladými katolíky velmi populární. Když byl zvolen papežem, bylo to bráno jako počátek nových lepších časů. Papežem se stal někdo, kdo měl stejně jednoznačný vztah ke komunistickým režimům, jako jsme měli my.“

„Je tomu asi deset let, kdy jsem se potkal s jedním člověkem z bývalé party v undergroundu. Od něj jsem se dověděl, že většina těch lidí buď nežije, nebo jsou z nich naprostí kriminálníci. Třeba je přejel vlak, když šli opilí ze zábavy. Jeden se zase stal kleptomanem, který nevyšel z kriminálu. Byť tenhle zrovna pocházel z lepší rodiny. Takže přežít underground nebyla úplná samozřejmost. Tím spíš, že tu byl neustálý tlak ze společnosti, která se to snažila rozehnat a popřít. Což naopak vedlo k tomu, že se člověk k undergroundu ještě více přichýlil.“