The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Holubová (* 1934)

• narozena 6. května 1934 v Divišově

• v květnu 1945 ubytovávali sovětské vojáky

• vystudovala gymnázium v Benešově

• po sňatku přesídlila do Brna

• pracovala jako administrativní pracovnice v Elektrostroji Brno

• okupaci roku 1968 prožila během návratu z dovolené v Jugoslávii

Olga Holubová přišla na svět 6. května 1934 v Divišově u Benešova. Oba její rodiče byli velcí vlastenci, kteří zažili bídu první světové války. Oba učili, maminka v obecné škole v Divišově, tatínek byl ředitelem gymnázia v Benešově. V roce 1938 narukoval během mobilizace, ale záhy se vrátil domů, poté co se Československo bez boje vzdalo nacisty obsazovaných Sudet. Maminka se vzdala svého učitelského místa, aby za ni mohli nastoupit učitelé vysídlení z pohraničí.

Válečná léta utkvěla Olze v paměti jako doba lístkového systému, šatenek, nedostatku jídla, agresivní nacistické rétoriky a udavačů. Otec poslouchal zahraniční rozhlasové vysílání a několikrát ho přátelé upozornili, ať je opatrný. Olga tehdy nastoupila do obecné školy v Divišově. Místní komunita byla velmi nábožensky založená, ale na hodiny náboženství ve škole Olga nechodila. Měla místo toho volnou hodinu, kterou jí spolužáci záviděli.

Vojáci čekali, až dojím buchtu ke svačině

Lidé si pomáhali, jak se dalo, ke spolužákovi si například chodila tajně pro mléko, rodina měla krávu a snažila se poskytnout bílkoviny i sousedům. „Každý se snažil, jak uměl. My jsme třeba měli angorské králíky, chodila jsem jim pro krmení, měli jsme se sedláky domluveno, že si vždycky posekáme kousek louky. Jednou za čas se králíci ostříhali, srst se poslala do továrny a tam nám z ní za úplatek udělali přízi. Měli jsme angorské svetry v době, kdy se vlna dala sehnat jen ze starých vypáraných svetrů.“ Poslední válečné měsíce už se nechodilo ani do školy, jen občas pro nějaký úkol. Školní budova tehdy sloužila pro ubytování německých uprchlíků ustupujících před blížící se frontou. Jednalo se o ženy, děti a starce a místní si vůči nim s vidinou konce války ledacos dovolovali. Otec se jich zastával a měl kvůli tomu s místními rozepře.

Na konci války strávila rodina asi pět dní ve sklepě, protože přes vesnici táhly na Prahu jednotky SS. „Každý se jich bál, nikdo nevěděl, co mohou udělat. Ze sklepa se vycházelo jen na záchod a občas doplnit zásoby.“ Po nich přišli osvoboditelé, vojáci Rudé armády. V domě pamětnice se asi na tři týdny ubytovalo několik vojáků, Olze utkvěl plukovník Rogoznij. S maminkou mluvil francouzsky, jinak se nedomluvili. Byl velmi slušný a Olgu si ohromně oblíbil. „Měl doma dva syny v mém věku, které šest let neviděl. Každou volnou chvilku mi věnoval, dokonce mě s sebou jednou vzal na nějaké jednání vojenského štábu. Abychom mohli vyrazit, všichni vojáci čekali, až si dojím buchtu ke svačině.“

Tři dny jsme strávili někde ve škole na palandách

Po válce nastoupila Olga Holubová na gymnázium do Benešova, dokonce ji učil i tatínek. „Měl nás na dějepis, zeměpis a češtinu.“ V Divišově hrála ochotnické divadlo a život se po šesti válečných letech vracel k normálu. Po nástupu komunistů k moci ale vládnoucí garnitura rozhodla, že se budoucí inteligence musí naučit pracovat.

„Měli jsme přiděleno 30 hektarů cukrové řepy a 30 hektarů brambor. Ráno nás dovezli na pole, postavili nás každého k jednomu řádku, dostali jsme takové krátké motyčky a museli jsme ty rostlinky vyjednotit. Nad námi chodila nějaká ta jejich pracovnice ve slaměném klobouku, takovém pomačkaném… ‚Tady dva centimetry, tady to není dobře…‘ Sama nedělala nic, jenom sekýrovala.“

O prázdninách museli jet na chmelovou brigádu, poprvé ještě pracovali u soukromníka někde kousek od Rakovníka, podruhé už to bylo na státním statku. Podmínky za mnoho nestály. Spali ve velkém sále, podlaha posypaná slámou, na to hozená pytlovina přitlučená hřebíky.

Po maturitě nastoupila Olga do Prahy na Krajskou správu spojů, takzvaný Spojmont. Na odborářské rekreaci v Krkonoších se seznámila se svým mužem. Vzali se a přestěhovali se spolu do Brna, narodila se jim dcera Ivana. Po mateřské našla Olga Holubová zaměstnání jako administrativní pracovnice v ekonomickém úseku v Elektrostroji Brno. Aby nemusela vstoupit do strany, jezdila na brigády socialistické práce a ve svém volném čase dělala knihovnici v závodní knihovně.

V létě jezdili na dovolené do Maďarska k jezeru Balaton či do Jugoslávie, z jednoho takového výletu se vraceli 21. srpna 1968. „Hlásili v rozhlase, že nás obsadili Rusové. Ti známí, u kterých jsme bydleli, nás přesvědčovali, ať v Jugoslávii ještě zůstaneme, totéž pak celníci na hranicích. Ale my jeli domů. Na maďarských hranicích nás zastavili s tím, že nás dál pustit nemohou. Tři dny jsme strávili někde ve škole na palandách i s dalšími, kteří se vraceli domů. Pak nás ve tři ráno vzbudili, že máme jet.“

Všechny hlavní cesty ale obsadilo vojsko, Holubovi se v Kútech na Slovensku přidali k autobusu z Uherského Hradiště, jehož řidič je provedl vedlejšími cestami téměř až domů. Při zastávce na čůrání v malém lesíku na ně z příkopu vyskákali vojáci se samopaly a snažili se je nahnat zpět do auta. Neuspěli.

V 70. letech si manželé Holubovi pořídili malou zahrádku, na které dnes Olga tráví většinu času. Je vdovou a žije v Brně.