The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhMr. Věra Holubová (* 1928)

• narodila se 9. prosince 1928 v Ostravě

• během války byla svědkem bombardování Ostravy

• vystudovala farmacii

• vdala se za Oldřicha Holuba, jehož rodina vlastnila lékárnu v Ostravě - Radvanicích

• lékárnu jim znárodnil po únoru 1948 komunistický režim

• rodina čelila četným ústrkům ze strany komunistů

• celý život pracovala jako lékárnice

• jedna z jejích dvou dcer v roce 1984 emigrovala

• úřady jí povolily, aby dceru i zetě jela do Rakouska přemlouvat k návratu

• zůstali ale v Rakousku

• po roce 1989 s manželem začali lékárnu v Ostravě – Radvanicích znovu provozovat

• v roce 2022 žila v Ostravě

Věra Holubová zažila šok, když jí dcera Alena zatelefonovala, že z výletu do Benátek se už do socialistického Československa nevrátí. V demokratickém západním světě se rozhodla žít se svým manželem Karlem Foustkou v roce 1984. Na rodinu Věry Holubové, která po komunistickém převratu přišla při znárodňování o lékárnu, dopadla další rána.

„Uvědomit si, že zůstanou za hranicemi, bylo strašné. A i kdyby se vrátili, nemohli by dělat ve svém oboru a kdo ví, co by se všechno dělo. Já z toho opravdu byla na psychiatrii. Lidé si mysleli, že jsme o jejich plánech věděli, ale my opravdu nic  netušili. Oni tam šli s holýma rukama. Alenka měla nějakou složku na výkresy a Kája malý batůžek. Na lodi jim před výletem do Benátek vzali pasy, neměli žádné doklady. Tak se přihlásili  úřadům a ty je pak poslaly do střediska pro uprchlíky v Rakousku,“ vypráví.

Komunističtí funkcionáři nicméně Věře Holubové umožnili, aby odjela do Rakouska a přemluvila manžele Foustkovy k návratu do totalitního Československa. „Už nevím, odkud návrh přišel. Myslím, že to manželovi nabídli na Okresním výboru KSČ v Karviné. Tehdy se rodiče mladých emigrantů posílali na tak zvané přemlouvačky. Ale věděla jsem, že je to zbytečné,“ vysvětluje Věra.

Přesto se do Rakouska vypravila, setkala se tam s dcerou a zetěm, ale o návratu nechtěli ani slyšet. Pak za nimi mohl jet i její manžel. Ani on v přemlouvání neuspěl.

Dědeček měl v Brazílii čtyři děti

Věra Holubová se narodila 9. prosince 1928 v Ostravě, rodina ze strany její matky má kořeny v Brazílii. Věřin dědeček Julius Malina totiž vyrazil za prací do světa, dostal se až do Brazílie a tam se oženil. Narodily se mu čtyři děti, ale jeho manželka zemřela. Vrátil se s potomky domů a usadil se v beskydské obci Horní Bečva. Jedním z nich byla Věřina matka, která pak pracovala v Ostravě jako kuchařka ve školní jídelně.

Na svého otce Věra vzpomíná takto: „Neustále se vzdělával. Tehdy se objevily nové technologie – telegraf a telefon. Pamatuji se, že jsem s ním jako dítě chodila na poštu a tam byla místnost plná přístrojů, ze kterých lezly drobné pásky se vzkazy. Tatínek se nakonec vypracoval až na dispečera krajské správy spojů.“

Rodina bydlela v činžovním domě na Sokolské ulici v Ostravě. Věra si vybavuje den, kdy cvičila v blízké Čapkově sokolovně a kdosi volal, že všichni mají jít domů, protože se blíží německé tanky. Z okna pak sledovala, jak Němci obsazovali město.

Za války měli tajně husu. Krmili ji ve vaně

Během války jezdila Věra Holubová s maminkou často shánět jídlo. Využívaly kontaktů, které měly na horských samotách a v hájovnách v Beskydech. „Vozili jsme tamním lidem oblečení, které chtěli. Dávali nám na oplátku vajíčka. Vše se dělalo načerno. Maminka schovávala u nás doma v bytě ve vaně husu a krmila ji. Naštěstí nás nikdo neprozradil, za takové věci hrozil i trest smrti. Jídla se nedostávalo, všechno bylo na příděl. Chodila jsem do mlékárny s konvičkou, příděl byl osminka mléka na den. Nechápu, z čeho maminka vařila, jak to dokázala, že nás uživila,“ vypráví.

Jednou z mála příležitostí, kdy se mladí lidé v době války mohli bavit, se staly taneční kurzy. Němečtí okupanti je nezakázali. A tak Věra chodila za doprovodu maminky tančit do Národního domu v centru Ostravy. Když se ke konci války jednou vracely z kurzů domů, začalo bombardování. „Docházely jsme k domu a už padaly světlice. Ozařovaly terén, protože všude bylo zatemnění. A pak padaly bomby. Doběhly jsme domů, pak honem do sklepa a mezitím bomby padaly. Dozvěděly jsme se, že jeden člověk nedoběhl do našich dveří a bomby ho roztrhaly,“ vybavuje si.

U ostravské radnice leželi mrtví

Rodina válku přežila a v dubnu 1945 se radovala z osvobození Ostravy. Rodiče nejdříve Věru nechtěli pouštět ven, ale po pár dnech se s kamarádkou vydala k radnici. „Celé to prostranství tvořily hroby. Pochovávali tam mrtvé vojáky. Jeden voják plakal nad mrtvým kamarádem. Pořád chtěl, ať přineseme květy. Tak jsme trhaly šeříky, magnolie a nosili mu je,“ říká.

Do domu, ve kterém bydlela, se nastěhoval vojenský štáb a obyvatelé dostali za úkol ubytovat jednotlivé důstojníky. Rodiče o mladou hezkou Věru měli strach, tak zařídili, že se k nim nastěhují tři radistky. „Dopadlo to tak, že přišly tři radistky a s nimi tři důstojníci. Ale byli slušní. Pamatuji si, že se ta děvčata stále těšila, až pojedou domů, až se hezky nastrojí,“ říká Věra.

V následujících dnech viděla, jak Ostravou kráčel průvod Němců. „Byli ostříhaní a museli nahlas křičet: ‚Wir danken unserem Führer‘. Asi to měla být potupa,“ vzpomíná. Po válce ji coby studentku gymnázia poslali do pohraničí pomáhat na úřadech. Dodnes si vybavuje, jak tam za ní přišla německá stařenka a prosila ji, ať se přimluví, aby nemusela být odsunuta. „Vysvětlovala jsem jí, že jsem jen mladá holka, že nemám žádné pravomoci,“ podotýká.

Lékárnu jim sebrali komunisti

Po ukončení gymnázia v roce 1948 se Věra rozhodla jít studovat farmacii. Roli v tom sehrála skutečnost, že chodila s Oldřichem Holubem, který také farmacii studoval a jeho rodina měla lékárnu v ostravské části Radvanice.

Lékárnu založil jeho otec Jaroslav Holub, pocházel z Rožnova pod Radhoštěm z rodiny s dvanácti dětmi. „Najednou se o něm začalo říkat, že je kapitalista, ale vše vybudoval sám. Navíc byl za války v odboji. Těžce pracoval, celý život lékárnu splácel a sotva zaplatil poslední půjčku, tak mu ji vzali,“ vypráví Věra. Lékárna živila nejen Jaroslava Holuba, ale i jeho ženu, jež v ní dělala laborantku. Komunisté jim přidělili práci v lékárně na druhém konci Ostravy. Znamenalo to pro ně časné ranní vstávání, dlouhou cestu s přestupy a nízkou mzdu, kterou dostávali naprostí začátečníci v oboru.

Oldřichu Holubovi nedovolil komunistický režim, aby si po skončení školy udělal doktorát. Musel nastoupit na vojnu. „Nevěděli, kam manžela poslat. Podmínky k nasazení k pétépákům nesplňoval, zároveň byl pro ně kapitalista, tak skončil v nějakém táboře v Doupovských horách. Říkal, že vojna byla strašná,“ podotýká Věra Holubová.

V nových podmínkách se snažila žít tak, aby na sebe neupozorňovala. Pracovala v lékárně, narodily se jí dvě dcery, starala se o domácnost. „Přišla nová vrchnost. Nejhorší, co jsem tak vnímala, byl proces s Miladou Horákovou. Nevěřili jsme tomu. Věděli jsme, že všechno je vymyšlené. Ale zůstali jsme pasivní. Mezi lidmi vládnul strach. Ztráceli jsme jeden k druhému důvěru. Hrozná doba,“ vystihuje atmosféru 50. let 20. století.

Léků se nedostávalo

Věra Holubová pracovala v lékárně nemocnice Ostrava – Fifejdy. Práce farmaceuta tehdy byla náročná. Mnoho léků a mastí se připravovalo přímo v lékárnách. „Dělali jsme velké množství prášků, čípků, dětských medicínek. Dnes přicházejí pilulky z továren, ale my jsme dělali ručně i tabletky, vytlačovali jsme čípky v čípkostroji. Měli jsme aparát, abychom každou surovinu, která do lékárny přišla, chemicky přezkoušeli, jestli odpovídá údajům na štítku, aby nedošlo k záměně,“ vysvětluje Věra.

Pamatuje si, že některých léků byl nedostatek a vedoucí lékáren se museli rozhodnout, na koho se dostanou a na koho ne. „Vzpomínám na jeden případ. Kolegyně, která pracovala v lékárně na Nové Huti, měla opar. Ne běžný. Když ho dostanete do oka nebo blízko mozku, hrozí vám i smrt. Pomáhal proti němu speciální lék, který u nás nebyl. Pro kolegyni schválili mimořádný dovoz ze zahraničí. Ale než se domluvili, než s ním přijeli na hranici s Rakouskem, tak zemřela. Lék nedostala včas,“ vypráví.

Úniky do hor byly krásné

Holubovi si pronajali starou chalupu na Oravě na Slovensku a trávili tam veškerý volný čas. Výšlapy do hor pro ně byly únikem ze života v totalitě. Nikdy nevstoupili do komunistické strany a neangažovali se v žádných jiných organizacích. Což se ukázalo jako problém, když se dcery hlásily na vysoké školy.

„Potřebovaly při přijímačkách plusové body za aktivní společenskou činnost rodičů. Jenže jsem byla osm hodin v lékárně a starala jsem se o domácnost. Každý večer jsem byla vyplivnutá, ze mě žádné plusové body nekoukaly. Tak jsem se dala na zájezdovou komisi. Začala jsem pro kolegy jednou za měsíc pořádat výlety autobusem do hor. Byl o ně zájem. Pěkně jsme se vždy prošli v terénu. Hory jsme měli moc rádi, nikdo nám je nemohl zkazit. A mohla jsem si vykázat aktivní společenskou činnost,” tvrdí.

Emigrace dcery ji zdrtila

Jedna z dcer Věry Holubové vystudovala farmacii, druhá se s obtížemi a po několika odvoláních dostala na Akademii výtvarných umění. Dokončila ji, ale cítila, že v komunistické zemi nebude moct rozvíjet svůj talent a tvořit svobodně. „Měla první výstavu. Byla úspěšná, ale svazovalo ji, že bude muset tvořit tendenčně. Nějaké tlaky na ni byly. Jejímu manželovi hodně vadilo, že mu svého času zabavili pas a tehdy se cítil být strašně poškozen na svých právech,“ vzpomíná Věra.

Přesto ji nenapadlo, že by nespokojenost dcery a zetě mohly vyústit až v jejich rozhodnutí emigrovat. Vystáli v noci dlouhou frontu na zájezd do Jugoslávie, což v osmdesátých letech bylo běžné, a dostali povolení jet na dovolenou. V rámci zájezdu byl výlet do Benátek. Z nich se už nevrátili.

Holubovi mezitím doma prožívali peklo. Úřady zabavily a zapečetily byt, kde jejich dcera a její muž žili. Pokud by si z něj něco chtěli něco vzít, museli by si to odkoupit. Tak zaplatili znovu za věci, které původně dceři koupili. Bratr zetě nějaké vybavení bytu odvezl a úřady je poté kontaktovaly, že si přivodili problémy, protože už šlo o konfiskát. Věra říká, že se tehdy báli a připadali si bezmocní.

Dcera se v Kanadě rychle prosadila

Alena a Karel Foustkovi se vrátit odmítli a v roce 1985 se z Rakouska přesunuli do Kanady. Tam se usadili a začali nový život. Alena se přihlásila na školu grafického designu a brzy byl o její práce velký zájem v různých firmách.

„Našli si byt, začali normálně žít. Přišli tam s holýma rukama a už za tři roky nám dcera zaplatila letenky a dva týdny se o nás starala. My samozřejmě neměli ani dolar. Ale pustili nás tam. Byli jsme pro ně zřejmě bezvýznamní, a kdybychom v Kanadě zůstali, aspoň by nám tady nemuseli platit důchod. My jsme ale nikdy o emigraci neuvažovali. Ale vědomí, že se vaše dítě nemůže vrátit domů, bylo strašné. Nikdo netušil, zda u nás někdy komunistický režim padne,” vysvětluje Věra Holubová.

Při pobytu v Kanadě se setkala s řadou mladých Čechů, rovněž emigrantů, kteří tam dosáhli úspěchů v práci i ve společnosti. „Měli těžké začátky, ale zároveň jim život v Kanadě dal obrovskou příležitost uplatnit se a získali úžasné zkušenosti,“ podotýká.

Rodina dostala zpět lékárnu

Listopadovou revoluci v roce 1989 Věra Holubová přivítala. „Měli jsme radost. My jsme sice žili pasivně, nezajímali jsme se o disent, ale nikdy jsme se nesmířili s tím, že se pořád člověk musel někoho doprošovat a čekat, zda mu někdo něco dovolí, či nedovolí. Ale nemyslela jsem si, že se něco změní,“ tvrdí.

Oldřich Holub prohlásil, že jeho otec by mu nikdy neodpustil, kdyby se nepokusil získat v restituci rodinnou lékárnu zpět.  Rodina si však musela zpočátku na nákup léků vzít půjčku. Pak manželé Holubovi devět let lékárnu společně provozovali. „Půjčku jsme splatili. Dařilo se nám, měli jsme hodně přátel, kteří tehdy za námi do Radvanic jezdili. Byla to pěkná, naplněná léta,“ vzpomíná Věra Holubová.

V roce 2005 její manžel zemřel. Ještě se dál věnovala práci v lékárně, později ji převzala její dcera. Druhá dcera, emigrantka Alena, se s manželem vrátili do Česka. Oba pak vyučovali na vysokých školách v Praze.

Věra Holubová často a ráda vzpomínala na svého manžela, který se vždy choval k lidem hezky, ač v životě čelil mnoha protivenstvím. Měl smysl pro humor a ve farmacii byl mezi kolegy na severu Moravy uznávanou autoritou. „Když se po roce 1989 zpřístupnily archivy v Pardubicích, uvažovali jsme, že bychom zkusili zjistit, kdo na manžela donášel. Ale řekl, že by to k ničemu nebylo,“ podotýká.

V době natáčení v roce 2022 ji trápila ruská agrese proti Ukrajině. „Připadá mi nepochopitelné, že znovu někdo rozpoutal válku, že znovu lidé zbytečně umírají, musejí utíkat ze svých domovů. Proč se lidé místo toho, aby si navzájem pomáhali, zase staví jeden proti druhému. To, jak se Ukrajinci brání, je obdivuhodné,” říká.