The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Holý (* 1954)

• narodil se 3. února 1954 v Plzni

• začátek srpnové okupace r. 1968 zažil na skautském táboře v Sušici

• v Plzni noviny informující o invazi

• v době normalizace měl blízko k undergroundu

• začal se také věnovat ochotnickému divadlu

• v roce 1972 se vyučil drogistou

• krátce vedl drogistickou prodejnu v Plzni

• v roce 1977 nastoupil jako kulisák do plzeňského divadla Alfa

• v roce 1984 udělal do stejného divadla konkurz na herce

• při sametové revoluci se podílel na organizaci stávky plzeňských divadel

• v divadle Alfa působil jako herec i v době natáčení v roce 2022

„Pro mě začal rok 1989 podpisem petice za propuštění Václava Havla, přinesl ji můj kamarád Petr Formánek, disident. Potom přišel s Několika větami, což samozřejmě podepsalo ještě víc lidí. Takže se schylovalo už k tomu listopadu.“ Takto popisuje Bohuslav Holý, herec plzeňského divadla Alfa, průběh roku 1989, který vyvrcholil sametovou revolucí. Celý běh událostí prožil v Plzni, i když 17. listopadu večer strávil v nedalekém Bukovci.

Tam měla vystoupení plzeňská kapela Hybaj, její členové civilním povoláním lékaři, byli přátelé Bohuslava Holého. „Pozdě večer tam přijel kamarád, kluk, nevzpomenu už si na jméno. A přišel za námi a byl zmlácený, říkal, že přijel z Prahy, a líčil, co se tam dělo. Chtěli jsme, aby šel na podium a řekl lidem, co se stalo. On nechtěl, tak jsem šel já a říkal jsem, že už je načase dát najevo, že se nám to nelíbí,“ vzpomíná Bohuslav Holý, jak se o pražském dění dozvěděli. Další den poslouchali Hlas Ameriky. Tam líčili, k čemu došlo na Národní třídě, a že se v některých pražských divadlech začínají číst prohlášení k brutálnímu zásahu bezpečnosti. Bohuslav Holý a jeho přátelé nezůstali pasivní a plně se v Plzni do příprav revolučního dění zapojili. I přestože měl strach, jak přiznává. O výsledku nebyl přesvědčen až do generální stávky, která proběhla 27. listopadu.

Koukali na nás jako na exoty

Bohuslav Holý se narodil v Plzni 3. února 1954. Jeho rodina měla vřelý vztah ke kultuře. Po generace se u nich hrálo ochotnické divadlo. Pradědeček Vojtěch Holý vystudoval Akademii výtvarného umění v Praze a přátelil se prý s Mikolášem Alšem i Antonínem Chitussim. Dědeček Václav Čtrnáct, matčin otec, byl zase významný plzeňský archeolog, který byl až do pozdního věku pracovně aktivní se širokým zájmem o kulturu a společenské dění. Bohuslav Holý zapálení pro uměleckou i společenskou činnost podělil a provázelo ho celý život.

Jeho otec, nositel stejného jména, byl původním povoláním evangelický farář. Když ale na počátku 50. let zastával místo duchovního v Moravči na Českomoravské vrchovině, začala se o něj zajímat Státní bezpečnost. On ale nechtěl být do žádné spolupráce s bezpečnostními složkami vtažen, proto raději opustil svoji profesi. Poté pracoval jako lesní dělník. A záhy se i s rodinou vrátil do Plzně, odkud pocházel. Tady byl zaměstnán jako asfaltér. K tomu Bohuslav Holý dodává: „Pro tátu to bylo hodně bolestivý, ale nikdy o tom nemluvil.“ Doma to prý nijak nepociťovali. A děti, kterých bylo v rodině šest, vyrůstaly v harmonickém prostředí. Ani s žádnou šikanou a perzekucí ze strany státu se nesetkávali. Samozřejmě na ně okolí nahlíželo optikou doby, nesplňovali tehdy vžité představy o typické socialistické rodině. 

„Kamarádi a spolužáci na nás koukali spíš jako na takové exoty, protože jsme chodili do kostela a byli jsme v té době naprosto nepochopitelně vícečlenná rodina, šest dětí,“ vysvětluje Bohuslav Holý. A v rodině panovaly také jasné názory na politiku, byly samozřejmě zřetelně opoziční vůči režimu. Stýkali se s podobně smýšlejícími rodinami ze sboru. Přátelství je pojilo také s rodinou Kutkových, jejichž otec Josef Kutka pracoval pro noviny Večerní Plzeň. V té souvislosti Bohuslav Holý vzpomíná, že jako děti rozdávaly Večerní Plzeň při okupaci v roce 1968 a dodává k tomu: „to byla taková moje první činnost v podzemí.“

To období vzdoru ve mně zůstalo zakopaný

V době uvolnění poměrů v letech 1968–1970 mohly legálně fungovat skautské oddíly a právě na skautském táboře v Sušici zažil pamětník okupaci armád Varšavské smlouvy:  „Tam toho jednadvacátého a dvaadvacátého už jezdily po silnici tanky označený bílými pruhy a už jsme věděli, že jsou to Rusové. Někdo tam po nich házel i šutry.“ Hned nato se vrátilizpět do Plzně a Bohuslav Holý začal s dětmi Kutkovými roznášet po městě Večerní Plzeň. Pamatuje si na skličující atmosféru, která v něm zanechala hlubokou stoupu. Všude byly nápisy v azbuce vyzývající Sověty k návratu domů. Také vzpomíná, jak doma neustále poslouchali rádio. Otec Bohuslava Holého ale prý nebyl okupací překvapen, protože už před srpnovými událostmi říkával, že si to Sověti nenechají líbit a že sem přijdou.

Jako silný moment ze svého dospívání vzpomíná Bohuslav Holý také na zápas proti Sovětskému svazu na mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu v roce 1969, při kterém Čechoslováci Sověty dvakrát porazili. Že se během tohoto utkání bude jednat o více než hokej, bylo všem zřejmé. Hráči si například upravili na dresech státní znak. Přelepili rudou pěticípou hvězdu, kterou v té době český lev nosil místo koruny jako důkaz sounáležitosti s komunistickou ideologií. I radost z vítězství v těchto dvou zápasech dávala tušit, že se jednalo o symbolickou odvetu za srpnové události. Oslavy přerostly v protesty proti okupaci Československa. Slavilo se a demonstrovalo i v Plzni.

Bohuslav Holý vzpomíná: „Dohrál se hokej a my jsme vyrazili do ulic, tedy ze Slovan (plzeňská čtvrť– pozn. aut.), kde jsem vyrůstal. Šli jsme Slovanskou ulicí dolů a pořád přibývali další a další lidé.“ K tomu ještě dodává, že ve stejném roce se upálil Jan Palach, což on i jeho okolí vnímali velmi bolestivě: „To bylo pro mě také hrozný, že člověk o něco málo starší než já se upálil, aby tady vyburcoval lidi, že se tu děje něco strašně špatného.“

S nástupem normalizace pro Bohuslava Holého začalo období vzdoru, nechal si narůst dlouhé vlasy a chodil nonkonformně oblékaný. Takoví lidé dostávali nálepku „závadová mládež“. A Bohuslav Holý se začal stýkat právě s těmito podobně smýšlejícími lidmi. Jak podotýká, nesouhlas s vývojem po srpnu 1968 v něm zůstal hluboko zakořeněný.

Bohuslav Holý se domnívá, že pojem underground je pro neoficiální kulturu v Plzni trochu nadnesený, přesto přiznává, že i část Plzeňáků se chtěla vymezit vůči vládnoucí kulturní ideologii. A dodává: „Byly tu takové partičky, které se scházely v jednotlivých hospodách a věděly o sobě. Věděli jsme, kdo se v tom plzeňským undergroundu pohybuje, znali jsme se navzájem. Hráli jsme mezi sebou fotbalový turnaje. My jsme měli klub FC Bulka a měli jsme všichni dlouhý vlasy. Dělali jsme i vánoční nadílky, kde se četlo z Bible. Vánoce byly tehdy jen svátkem konzumu a my jsme to chtěli slavit jinak. Také jsme v Plzni chytali německou televizi, takže jsme koukali na ZDF a ARD, což byl neskutečný zdroj informací.“

Dalším fenoménem, který se pojí neodmyslitelně s neoficiální kulturou v Plzni, byly taneční zábavy a na nich vystupující bigbítové kapely. Působila jich tu celá řada, např. Regeneration, Odyssea, Orion a další. Přestože jejich koncerty byly povětšinou běžně povolovány (na rozdíl právě od undergroundových skupin jako Plastic People of the Universe), jejich fanoušky pojil i vzdor vůči establishmentu. Do Plzně také někdy zavítaly pražské kapely, což byla podle Bohuslava Holého vždy velká událost. Sám začal navštěvovat Prahu více v 80. letech, měl zde přátele mezi signatáři Charty 77, kteří po jejím podpisu odešli z Plzně do Prahy – např. Milana Kohouta nebo Daniela Šubrta. Účastnil se tu vybraných undergroundových akcí, ale i některých demonstrací.

V divadle Alfa jsem se vždy cítil velmi dobře

Bohuslav Holý vždy tíhl ke kultuře a divadlu. I přes tyto zájmy se nejprve vyučil drogistou a hned po dokončení školy v roce 1972 nastoupil do prodejny barev a laků v Plzni, kterou nějaký čas vedl. Jak ale podotýká, mezi přáteli měl hodně vysokoškoláků, proto toužil mít alespoň maturitu. Přihlásil se tedy k dálkovému studiu na střední ekonomické škole. Studium se ale časově neslučovalo s prací v obchodě, proto dal na doporučení svého známého a odešel dělat kulisáka do plzeňského divadla Alfa. V této době už měl s divadlem zkušenost. Hrál jako ochotník v souboru Propadlo, kde nastudoval např. představení Lucerna a na jevišti se přitom potkal s významným českým hercem Ladislavem Peškem.

V divadle Alfa působil od roku 1977. Nějakou dobu také vedl jeho oddělení hospodářské správy, což ho prý hrubě nebavilo, proto se zakrátko vrátil zpět na místo kulisáka. Mezitím dokončil ekonomickou školu. A protože ho divadelní tvorba lákala, přihlásil se v roce 1984 do konkurzu na herce, který pro něj dopadl úspěšně.

Ke svému působení v divadle Bohuslav Holý říká: „Bylo to úžasné prostředí, všichni byli milí a vstřícní, skoro nikdo tam nebyl ve straně, tam jsem prostě cítil, že jsem mezi svými lidmi. Nevím, jak to bylo v Divadle J. K. Tyla (největší plzeňské divadlo – pozn. aut.), ale u nás to bylo klidný a čistý, žádný komunista.“ Do této téměř idylické situace zasahoval prý občas jen ředitel a scénograf Alois Tománek, který v divadle založil stranickou organizaci. Celkový ráz Alfy a jejího souboru to ale nijak nenarušilo. Bohuslav Holý podotýká, že se tam cítil vždy velmi dobře.

Alfa je multižánrové divadlo, hrálo se zde a hraje pro děti od mateřských škol až po dospívající mládež. Repertoár mohl být i proto méně svázaný. Samozřejmě se musely dělat určité úlitby, které zahrnovaly nastudování některých ideologicky vhodných her. Ale většinou mohla být tvorba svobodnější. Dramaturgie, kterou tu vedl Pavel Vašíček, uměla některé věci skvěle vyvážit. Při nastudování Wolkerovy hry Knoflík pro štěstí nechala doprovodnou muziku provést rockovou skupinou Blue Effect.

Po revoluci 1989 se členové souboru dokonce dozvěděli, že některé texty pocházely z dílny disidenta Milana Uhdeho. Pod jeho řádky se podepisoval právě Pavel Vašíček a tajně mu posílal honorář. Existovala tu i snaha, podobně jako v jiných divadlech, v nastudovaných hrách prodat alespoň kousek vzdoru vůči režimu. „Třeba se dělala inscenace od Osvobozeného divadla Balada z hadrů a to pro nás bylo úžasný, protože jsme na jevišti sdělovali: místo chleba žvýkáme hesla. Často tam prostě bylo něco, co pro nás představovalo protest. Cenzoři se to samozřejmě snažili najít, ale ne vše se jim podařilo. V tomhle byla Alfa bezvadná. Jinak Balada z hadrů patřila k těm hrám s přesahem, to byla opravdu krásná práce,“ vzpomíná Bohuslav Holý. 

Když se přidali i škodováci, přišla úleva

V pátek 17. listopadu 1989 brutálně zasáhli vůči studentům na Národní třídě příslušníci bezpečnostních složek a už v sobotu se v pražských divadlech začali organizovat odpůrci režimu. Bohuslav Holý se o demonstraci a policejním zásahu dozvěděl ještě týž večer na koncertě bigbítové kapely v Bukovci nedaleko Plzně. On ani jeho přátelé a kolegové z plzeňského divadla Alfa nechtěli zůstat pasivní. Proto se o dva dny později, v neděli, sešli u jednoho z přátel v bytě na náměstí Republiky v Plzni. A rozhodli se připojit se ke stávce pražských divadel.

Náborářka divadla, která se setkání také účastnila, souhlasila, že v pondělí se v Alfě nebude hrát. Zrušit se mělo ranní představení pro děti z mateřských škol. Školky obvolala, aby do divadla nejely zbytečně. „Chtěli jsme zahájit stávku hned v pondělí ráno, což bylo docela odvážné, protože Divadlo J. K. Tyla ještě v neděli večer normálně hrálo. My jsme se v pondělí ráno sešli v divadle a sdělili jsme na ředitelství, že vstupujeme do stávky. A sepsali jsme stávkové prohlášení a vyvěsili jsme ho do venkovní vitríny divadla. Tehdy byla Alfa na Moskevské třídě (dnes Americká – pozn. aut.). To bylo první stávkové prohlášení v Plzni, my jsme jako první tady stávkovali,“ říká Bohuslav Holý k počátku revolučních dní.

Někdo je ale udal a do divadla za nimi přišla Státní bezpečnost a požadovala klíč od vitríny, kde viselo prohlášení. Před ní už se tlačila spousta lidí a četla si prohlášení. „Asi to nechtěli rozmlátit cihlou, to by jim přišlo divný, takže jsme se přetahovali o ten klíč. Ale protože oni taky nevěděli, co přesně mají dělat, tak tam to prohlášení vydrželo,“ dodává Bohuslav Holý, který se následně stal mluvčím stávkového výboru.

Poté se v divadle domluvili, že prohlášení roznesou do plzeňských regionálních redakcí celostátních deníků tzn. do Rudého práva, Lidové demokracie a Svobodného slova i „krajské“ Pravdy. V jediné Lidové demokracii skutečně jejich prohlášení příští den vyšlo. Celá pondělní stávka měla dohru ještě ve večerním vysílání Československé televize, kde se objevila klamavá reportáž o pofidérní stávce souboru divadla Alfa, kvůli které byly plzeňské děti ochuzeny o představení.

V úterý se už plzeňské síly odporu začaly spojovat. K divadelníkům z Alfy se přidalo Divadlo J. K. Tyla a studenti vysokých škol. Všichni založili společný stávkový výbor a měli v úmyslu scházet se každý den a plánovat jednotné kroky. Chtěli se hlavně setkávat s lidmi a diskutovat s nimi o vzniklé situaci.

Vše se zdárně rozbíhalo. Opravdová úleva a přesvědčení, že sametová revoluce bude vítězná, přišly podle slov pamětníka až s generální stávkou 27. listopadu. Tehdy se ke studentům a umělcům přidaly další skupiny obyvatel, zejména dělníci. Do stávky se zapojilo asi 75 % občanů a měla neoddiskutovatelný vliv na pád komunistického režimu. To dokresluje i situace v Plzni, kde se hlavní sraz stávkujících konal na náměstí Republiky. Hned po začátku se k němu připojili i zaměstnanci plzeňské Škodovky. A k tomu Bohuslav Holý říká: „To byla úleva, když tam přišli. Do té doby jsem měl strach, věděl jsem, co ti komunisti umí.“

Po revoluci se Bohuslav Holý plně zapojil do rozvoje divadla Alfa v nových svobodných podmínkách. Procestoval s ním takříkajíc celý svět. V roce 1992 se oženil. Má dvě děti, žije v České Bříze nedaleko Plzně. V divadle Alfa působil i v době natáčení v roce 2022.