The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jindřich Homolka (* 1931)

• narodil se 26. března 1931 v Hrušovanech

• v roce 1945 zažil příjezd kozáckých oddílů Rudé armády

• po válce studoval na 3. reálném gymnáziu v Brně

• v letech 1950 až 1952 studoval na VUT Brno

• od roku 1952 do roku 1955 studoval na železniční fakultě Vojenské technické akademie

• od roku 1955 byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu železničním v Praze

• po roce 1989 pracoval u soukromé firmy, poté odešel do penze

Co si kdo představí v souvislosti s koncem druhé světové války, když se řekne osvobození? Mnoho lidí v Čechách a na Moravě prožívalo toto závěrečné období války s obavami. Měli pocit, že se blíží horda srovnatelná s hunskými nájezdníky a že je nutné před nimi ukrýt nejen cennosti, ale také své sestry, dcery a manželky. Duben 1945 přinesl do Hrušovan u Brna dramatické zážitky spojené s příchodem Rudé armády, což dosvědčuje zajímavé vyprávění pamětníka Jindřicha Homolky.

Růže pro prezidenta Masaryka

Jindřich se narodil v březnu roku 1931 ve zmiňovaných Hrušovanech a do obecné školy nastoupil v roce 1937. Byl to rok, kdy zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Dlouho po jeho smrti visel ve škole Masarykův portrét a učitelé i žáci mu stále vzdávali úctu. Jindřich nosil do školy čerstvé růže, které učitelé k obrazu prezidenta přikládali. Jindřichovy vzpomínky sahají ještě hlouběji do minulosti, kdy prezident navštěvoval zámek v Židlochovicích. Vystupoval vždy z vlaku v Hrušovanech, byl vítán místními radními, starostou a dalšími významnými osobnostmi. Této slavnosti se také účastnili místní obyvatelé a malý Jindřich s rodiči mezi nimi nechyběl. Má ještě v živé paměti červený koberec, který byl rozvinutý od východu z vlaku přes koleje k nádražní budově. Vzpomínky na prezidenta Masaryka ho i po mnoha letech dojímají. Není se co divit. Lidé měli tehdy prezidenta v Hrušovanech rádi. Vídali ho, jak jezdí i přes svůj vysoký věk na koni a jak se dává s místními do řeči. Byl to v jejich očích lidový prezident.

Mobilizace aneb seno, sláma

Dětství v Hrušovanech bylo šťastné. „Vzpomínám si, jak si sousedé vždy doslova zametali před svým prahem, zejména v době žní. A když vše uklidili, posadili se na schody a povídali si mezi sebou. Myslím si, že spolu tehdy dovedli lépe komunikovat než dnes.“ Přiblížila se však doba okupace. Lidé si na svých zahradách začali budovat protiletecké kryty v naivní víře, že je tyto mělké podzemní stavby uchrání před bombardováním. Šířil se strach z budoucnosti a někdy i hysterie. „I můj otec se rozhodl na zahradě vykopat hlubokou jámu, kterou překryl pražci od dráhy.“

Po vyhlášení mobilizace byli u rodičů v Hrušovanech ubytováni dva důstojníci se svými „pucfleky“. V obci se také objevily různé vojenské jednotky a některé z nich působily zvláštně. Například vojáci z Podkarpatské Rusi nevěděli, kde je pravá a levá strana. Velitelé jim tedy přivázali na nohy seno a slámu a povely vpravo v bok, vlevo v bok se změnily ze strany velitelů na volání „seno“, „sláma“.

Mnichovská dohoda rozdělila rodiny

Mnichovská dohoda přinesla hrušovanským obyvatelům zvláštní situaci. Asi tři kilometry od obce probíhala hranice mezi tzv. Sudety a Protektorátem. V mnoha případech došlo k rozdělení mnoha rodin, jejichž členové se tak ocitli na opačných stranách této hranice. „V Brně žila poměrně silná německá menšina, ale lidé tehdy spolu žili ve shodě. Horší bylo, když se pak začali vzájemně udávat za prohřešky proti Protektorátu a hrozilo, že se mnoho lidí dostane do koncentráků.“ Pamětník vzpomíná, jak do Hrušovan přijeli němečtí vojáci, postavili zátarasy a důrazně upozorňovali místní obyvatele na hranici, kde začínal rajch.

Hledání stop po atentátnících

Jindřich nastoupil v Židlochovicích do měšťanské školy, do které chodil až do konce války. V paměti mu utkvělo, jak v době heydrichiády četníci prohlíželi všechny bicykly, když hledali stopu po atentátnících, kteří sprovodili ze světa říšského protektora Heydricha. „Měli jsme velký strach, když k nám tehdy vtrhli a chtěli ukázat, jaké máme jízdní kolo.“ 

Jako kluka ho bavilo pozorovat americké letecké svazy, které mířily kamsi na sever. „Říkalo se, že v Brně byla domobrana, která si dovolila protiletadlovým kanónem vystřelit do houfu amerických letadel. Jeden z pilotů otevřel pumovnici a několik bomb dopadlo na Brno.“

Kotláři

Na balkoně jejich domu měl Jindřich vybudovanou pozorovatelnu. „Tam jsem měl dalekohled se stativem a prak na střílení,“ vypráví pamětník. Pět anglických stíhaček, tzv. kotlářů, prolétlo nad jejich domem tak nízko, že dokonce zahlédl pilota v kokpitu. Kotláři se zaměřovali na lokomotivy vlaků, které svými střelami ničili. Nejprve udělali první nálet bez střelby, kterým upozornili strojvedoucího, aby vlak zastavil a lokomotivu opustil. Při druhém náletu již lokomotivu zničili. „Od té doby první vagony za lokomotivou jezdily většinou prázdné.“  

Na vlastní oči viděl, jak jeden kotlář zaútočil na lokomotivu na brněnském nádraží. Strojvedoucí tentokrát šanci nedostal a při tomto útoku zahynul. Na sklonku války zaútočila sovětská letadla na místní cukrovar, kde měla německá armáda vybudovaný sklad potravin pro wehrmacht. „Přestože byla válka, tak po tomto útoku byly celé Hrušovany zaplněné čokoládou.“

Zážitek s německým vojákem

Blížil se konec války a s ním i fronta. Každý s napětím čekal, kdy přijde osvobození. Každý měl doma mapu a píchal si do ní špendlíky podle informací z rádia, jak postupuje Rudá armáda. Krátce po Velikonocích, 17. dubna, se v Hrušovanech objevili první sovětští vojáci. „Říkalo se, že budou prohledávat domy a hledat zásoby. Lidé si zakopávali všelijaké cennější věci na zahrádku nebo na pole a čekali, co bude.“ U Homolkových najednou zabouchal na dveře německý voják, spojař s cívkou drátu na zádech. Němci v té době ustupovali směrem k Brnu. Maminka otevřela dveře a z pochopitelného strachu ho odmítla pustit do domu. „Zasalutoval a odešel.“   

Navečer přijely do Hrušovan první sovětské tanky. Lidé je vítali na návsi. Těžko říci, zda Rusové věděli, že již nejsou v Rakousku, ale na území Moravy. „Ukázalo se, že není dobré s vítáním pospíchat. Kdo ukázal, že má na zápěstí hodinky, tak o ně vzápětí přišel. Ruští vojáci, kteří měli na ruce připevněno 5 nebo 10 hodinek, to nebyla žádná vzácnost.“ Lidé si uvědomovali, že válka přináší i jiná nebezpečí, zejména pro dívky a ženy. „Pamatuji se, že jsme byli celá rodina zavření ve sklepě, sestra byla zamotaná v koberci a částečně zasypaná uhlím. Maminka byla někde zavřená na půdě.“ Když z Hrušovan odjely tanky, dorazila další vlna bojovníků. Byli to kozáci, kteří přijeli vesměs povozy taženými koňmi. „Ti se chovali k lidem velice bezohledně a jejich jediným cílem bylo, aby našli něco cenného,“ říká Jindřich Homolka.

Budík měl větší cenu než lidský život

Jednou ráno objevil na chodníku poblíž domu dva mrtvé ruské vojáky. „Jeden držel budík a zřejmě v opilosti, ve rvačce o ten budík jeden druhého zastřelil. Až v dospělosti jsem si uvědomil, že válka je něco hrozného, když lidé ztratí ponětí o ceně života. Lidé, kteří přišli z takové dálky, prožili tolik životních nebezpečí, že jim nevadí, že nakonec přijdou o život kvůli obyčejnému budíku.“  

Sovětským vojákům velmi chutnalo moravské víno, kterého v té době byly plné sklepy. Pamětníci z Holasic, což je vesnice poblíž Hrušovan, si jistě vzpomínají na dvanáct zaparkovaných a nehlídaných sovětských tanků na návsi, kdy si jejich posádky užívaly večer v místních sklípcích. Němečtí výrostci využili situace a tyto tanky zapálili. Jejich zrezivělá torza pak dlouhou dobu „zdobila“ holasickou náves.

Soužití se sovětskými vojáky

U Homolkových byli v té době ubytováni dva sovětští důstojníci. Jeden pocházel z Taškentu, byl velice vzdělaný, měl velký přehled a dalo se s ním diskutovat. „Co jsme se od něho dozvěděli o situaci v Sovětském svazu, nebylo nic dobrého. Pokud měl ale kolem sebe nějakého spolubojovníka, bál se promluvit.“ Sovětským důstojníkům vrtalo hlavou, jak může mít obyčejný dělník zaměstnaný ve fabrice tak veliký dům. „Nedokázali pochopit životní úroveň, která ve srovnání se Sovětským svazem na Moravě byla.“ 

Sovětští vojáci se živili všelijak. Každý den porazili jednu krávu z velikého statku, který obsadili, někteří jezdili s autem po polích a stříleli bažanty a zajíce. O úlovky se dokázali s místními i rozdělit. Někdy se ale chovali jak malí kluci. Jeden kapitán si velice často vozil z Brna rádia, ale v Hrušovanech měli jiné napětí v zásuvce. „Byl z toho velice nešťastný, že mu vždy to rádio shořelo. Takto si jich přivezl z Brna několik. My jsme tudíž měli plný barák rádií, ale žádné nehrálo.“ Vojáci se jednou seskupili ve stodole velkého statku a promítali si filmovou grotesku. Bylo to poprvé, co malý Jindřich viděl barevný film. Prostoduchost vojáků se projevovala tím, že se váleli smíchy nad jednoduchými a někdy i primitivními filmovými scénami, jakými bylo vzájemné fackování a kopání se do zadku.

Zvěrstva při odsunu Němců

„Síla slunce uvolněna“ byl název novinového článku, který se jednoho dnes dostal Jindřichovi do rukou. Bylo to bezprostředně poté, co v Japonsku vybuchla atomová bomba. Válka sice skončila, ale Jindřich byl svědkem mnoha nespravedlností, které se tehdy děly. Jednou z nich byl odsun sudetských Němců z Brna na konci května 1945. Jednalo se o tzv. pochod smrti z Brna do Pohořelic. Němci si mohli vzít pouze tolik, co unesli, a byli vedeni asi 25kilometrovým pochodem pěšky do Pohořelic směrem k rakouským hranicím přes obec Ledce. „Tehdy existovala národní garda, nebo jak tomu říkali. To byli většinou takoví výrostci, kteří dělali hrdiny po válce, kteří dohlíželi na průvod těch vyhnanců. Byli tam také lidé, kteří se neštítili opatřit si ocelovou tyč. A jak ti Němci nesli kufry, tak je mlátili do rukou, nutili je, aby ten kufr pustili, aby se ho mohli zmocnit. Říkalo se, že to byla hrůza, jak se naši lidé k těm Němcům chovali.” V Pohořelicích byli Němci ve velkém vedru soustředěni na fotbalovém hřišti, kde zůstali bez možnosti občerstvení a zde jich prý hodně zahynulo hladem, žízní a vyčerpáním. Pamětník dodává: „To nám asi nebude jako republice dlouho zapomenuto.“

Život po válce

Po válce Jindřich studoval na brněnském gymnáziu a také cvičil v Sokole. Nastala překotná doba. Jindřich obdivoval nový motocykl Jawa Minor, který čeští inženýři tajně vyvinuli ještě v období okupace. Už tři měsíce po válce byla zahájena sériová výroba. V Židlochovicích byl přes řeku Svratku most, který Němci při svém ústupu odstřelili. „Než skončily prázdniny, stál tam přesně ten samý most, který vyrobily Královopolské strojírny podle uložené dokumentace. Dle dnešního tempa staveb to byl obdivuhodné.“  

Těžká 50. léta

V roce 1950 Jindřich Homolka maturoval. Byla to doba politických čistek, zatýkání a odchodů spolužáků do zahraničí. „Pokud se někdo zamyslí, musí mu být stydno za to, co se v těch letech dělo.“ Ve „svatém týdnu“ před maturitou proběhl proces s Miladou Horákovou. Většina lidí nevěřila, že by mohl komunistický režim z politických důvodů popravit ženu a navíc matku, ale stalo se. „Dnes se divím, jak jsme v takovém prostředí mohli klidně žít. Dnes to nechápu. Dodnes nikdo nikoho nepostihnul za to, co se tady tehdy dělo.“  

Po maturitě v roce 1950 nastoupil na 3. reálné gymnázium v Brně. Dodnes vzpomíná na vynikajícího profesora Baladu, který vyučoval deskriptivu a geometrii a který říkal: „Trému před tabulí má jen ten, kdo nic neumí. Matematika je základ, ta vás naučí logice.“ Technické předměty Jindřicha velice zajímaly, což byla předzvěst jeho budoucího povolání. Při studiu na brněnské technické vysoké škole studoval obor dopravní a později i vodní stavby. Přestěhovanou železniční fakultu dostudoval v roce 1955 v Praze. Pracoval ve Výzkumném ústavu železničním na projektování mostních konstrukcí a po roce 1989 v soukromé společnosti na projekci silničních a železničních vah.

Za komunistů mu poněkud přitížila skutečnost, že v roce 1969 emigroval do zahraničí jeho švagr. Nemohl být prověřený při projektování na tajné materiály a nemohl pobírat „držhubné“, jak sám říká. „V roce 1989 jsme byli všichni tak trochu naivní. Mrzí mne, co se vše po roce 1989 ztratilo a rozkradlo.“

A na závěr několik zajímavých citátů, které dokreslují pamětníkovy postoje a vlastně i naši dobu:

„Lidi se měli dříve více rádi a byl větší pořádek.“

„Věřím tomu, že organizace převratu v roce 1989 byla předem připravena. Všechny strany obsadili předem připravení lidé z Prognostického ústavu.“

„28 let po převratu, kolik je tu u nás ruských agentů? Kdo to má spočítané? Že tam jsou, je jasné, a že tam mají co dělat, je také jasné.“

„Ať se mladí lidé zajímají o veřejné věci místo hitparád a televizních soutěží. V televizi sledují, zda vyhraje ten nebo ten, ale je jim jedno, kam republika směřuje.“

„Ono je hezké být zdatným advokátem a manažerem, ale je nutné také umět něco udělat, třeba umět vyvrtat díru do železa.“