The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Homolková (* 1926  †︎ 2016)

• narozena 21. února 1926 v židovské rodině

• rodina žila v Rakovníku

• od roku 1939 rasové perzekuce

• v únoru 1942 transport do Terezína

• v ghettu pracovala v zemědělství

• v květnu 1945 se celá rodina vrátila do Rakovníka

• přesídlení na Karlovarsko

• zemřela v roce 2016

Vzpomínky Elišky Homolkové by vydaly na celou knihu. Její životní osud tento text zachycuje jen v několika málo vzpomínkách, které ale jasně ilustrují pohnutý osud jedné z mnoha židovských rodin v Československu na pozadí událostí 20. století. Na příběhu je patrné, že svět není černobílý. Že i zločinci v sobě najdou lidskost, lidé v bezvýchodné situaci ne vždy ztrácejí charakter a pomoc často nepřichází od těch, od kterých to čekáme, a naopak.

Eliška Homolková, rozená Weislová, se narodila 21. února 1926 v Praze do české židovské rodiny. S rodiči a starším bratrem Jaroslavem žila v Rakovníku. Otec obchodoval se stavebním materiálem a rodina měla ve středočeském městě dobré postavení. Rodina vlastnila hospodářství a osmnáct hektarů polí v okolí města.

Když pamětnice vychodila pátou třídu obecné školy, chtěla na gymnázium. V Německu však tou dobou začínal nastupovat fašismus. Otec kvůli obavám z budoucnosti prozíravě rozhodl, že jeho dcera, aby dokončila alespoň základní vzdělání, vychodí měšťanskou školu. Tak se také stalo a další události na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Když byla v roce 1938 vyhlášena mobilizace, tatínek půjčil armádě nový nákladní vůz, který měl v obchodě. Tatínek byl totiž velký vlastenec. Když skončila mobilizace, armáda nám vůz vrátila rozbitý. Tatínek nechal vůz spravit, a nevzal si od armády ani korunu náhrady. Pamatuji si také, že než Němci zabrali Sudety, tak jsme měli doma tři nebo čtyři děvčata z Německa, byly to sociální demokratky, které utíkaly před Hitlerem. Ty už věděly, co se děje. Nějaký čas u nás bydlely a dostávaly stravu, aby nemusely spát po sokolovnách. Takhle si Češi rozebírali německé uprchlíky.“

Eliška Homolková vzpomíná, že když v březnu 1939 německá armáda přijela do Rakovníka, zrovna napadl sníh. Lidé si tehdy říkali, že ani Pánbůh nedovolí, aby Němci jeli po suché silnici. Tímto okamžikem skončil bezstarostný život nejen pro rodinu pamětnice. V Protektorátu Čechy a Morava s přicházejícími léty nastaly těžké časy pro židovské obyvatelstvo.

„Zakázali nám chodit do školy, přesto jsem tam ještě nějaký čas chodila. Ale k rodičům přišel ředitel školy, úplně plakal a říkal, že mě nechal ještě do školy chodit i přes zákaz, ale že teď už to opravdu nejde. Tak jsme měli se školou konec.“

Maminka musela na kabátky své dcery a syna našít žluté hvězdy. Rodinu byla nucena nasytit z polovičních potravinových lístků. Měli zakázáno bez povolení opustit Rakovník. Nesměli s nikým mluvit, ani se svými nejlepšími kamarády.

„Před válkou jsem měla hodně kamarádek. S jednou jsem seděla od první třídy v lavici. Jmenovala se Jarka a jednou jsem ji potkala na ulici, já už s hvězdou, a ona za mnou přilítla. Říkám jí, prosím tě nemluv se mnou, budeme v Árijským boji. Samozřejmě, že jsme v těch strašných novinách byly napsaný, že Židovka otravuje obyvatele. Nechtěla jsem, aby si dělala zle, tak jsem se jí radši vyhýbala.“

Opatření vůči židovskému obyvatelstvu nejen v Rakovníku přitvrzovala. O rodinný byt se pamětnice s bratrem a rodiči musela dělit s dalšími dvěma židovskými rodinami. Na rodinný majetek byl dosazen správce z řad místních kolaborantů.

„Dostali jsme komisaře na náš obchod. Byl to Čech, jmenoval se Piderman a byl z Krušovic. Ten Piderman byl italský legionář, to nám vyprávěl. A tatínkův bratr byl také v italských legiích. Tatínek bratrovi napsal, jestli toho Pidermana náhodou nezná. A strýček ho opravdu znal, a dokonce tomu Pidermanovi za války zachránil život. Tak strýček přijel. To ještě mohli Židé jezdit vlakem, ale pouze v zadním vagonu. Když strýček vešel do obchodu, kde seděl Piderman, hned se poznali. Nevím, kdo z nich byl více překvapený. Od té doby byl k nám komisař hodnější, nepřišla k nám prohlídka a jako poslední z rakovnických Židů jsme se museli vystěhovat z našeho domu. Ten komisař dokonce jednou tatínkovi řekl, že nevypadáme moc židovsky a že prý to bude se Židy moc špatné. Nabídl mu, že kdybychom se odstěhovali do Prahy, tatínek by tam mohl dělat fízla pro Němce. Můj tatínek ale řekl, že v žádném případě. Já si vypiju až do dna všechno, ale tohle já dělat nebudu.“

To nejhorší teprve přišlo, když rodina tehdy patnáctileté Elišky Homolkové dostala povolání do transportu na 18. února 1942.

„A od té doby jsme byli jen transportní číslo. Já měla číslo Y 619. V Bohušovicích na nás čekali mladí muži, kteří už do Terezína přijeli dřívějšími transporty, a odváželi nám větší zavazadla do ghetta. Z Bohušovic jsme šli do Terezína pěšky, protože tam koleje nevedly. Šli jsme s číslem na prsou jako dobytek na jatka. V Terezíně nás nahnali do Kavalírských kasáren, do koňských stájí. Na zemi byla rozházená sláma a na tom jsme spali. Byl to šok...“

Pamětnice zůstala s matkou. Ubytovány byly v tzv. Podmokelských kasárnách, v bývalém skladu, kde byla podlaha špinavější než venkovní chodník. Na práci byla společně s maminkou přidělena do zemědělství. Pěstovala zeleninu pro tamní esesmany. Tato práce ji i maminku zřejmě uchránila od transportu na východ.

„Ze zahrad jsme někdy pronesly něco k jídlu. To ale záleželo na tom, jací tam zrovna byli četníci. Někteří nás neprohledávali. Ale jedna kamarádka kvůli českému četníkovi musela prvním transportem do Osvětimi – kvůli pár ředkvičkám, kterými chtěla přilepšit rodičům. Na tom tam závisel život. Mě také jednou chytil četník, když jsem se snažila něco pronést. Měla jsem to ukryto v podprsence. Přišel na to, ale pustil mě. Byl tam také jeden četník z Rakovníka, ten se k nám hlásil, jmenoval se Vraný. Když mě tam uviděl, začal mě objímat. Já mu říkala, ať toho nechá, že ho zavřou. Byl to hodný člověk. Měl radost, že žijeme.“ 

V ghettu Eliška Homolková prodělala tyfovou nákazu. K jejímu štěstí zde působila řada výborných židovských lékařů, kteří jí poskytli potřebnou péči. Na terezínských šancích později pásla dobytek z vypálených Lidic a Ležáků. Vzpomínkou na ghetto je jí každý den spousta mrtvých, neustálá špína, hlad, strach z transportů dál na východ a neskutečné ponížení.

„V Terezíně jsme nemohli chodit po chodnících, jenom po silnici. Byl tam jeden esesák jménem Poljak, a ten, kdykoliv jsme šli z práce, tak jezdil traktorem mezi námi, a když někoho porazil, bylo mu to jedno. Honil nás, a nikdo se neopovážil uhnout na chodník, kdyby to někdo udělal, tak by ho asi zastřelil. Ten Poljak byl hrozný a dělal to schválně a denně. Několik lidí i přejel.“

O hrůzných zážitcích z terezínského ghetta toho bylo napsáno mnoho a pamětnice jich v sobě nosí skutečně hodně. Najdou se mezi nimi ale také vzpomínky, které se ostatním vymykají. Třeba jako ty o jejím bratrovi.

„Velitel Landwirtschaftu, esesák Klausen, jezdil po Terezíně na koni s puškou a střílel havrany a vrány. V Terezíně bylo strašně havranů a vran. A on pořád sháněl kočku, asi si z ní chtěl vydělat kůži, asi na záda. Jednou si vzal mého bratra, aby s ním šel honit tu kočku. Zastřelil ji a bratr mu ji musel stáhnout. Bratrovi pak dal to maso. A bratr vyprávěl: ‚Sežeru všecko, ale kočku teda ne, ta žere myši.‘ Tak tu kočku bratr vyměnil za bochník chleba. Klausen také dával mému bratrovi zastřelené vrány a ještě mu poradil, že vrána se nemusí škubat, ale dá se jednoduše stáhnout. Z toho byla docela dobrá polévka...“

„Bratr jezdil v Terezíně s koňmi. Jeden z koní kousal a kopal. Všichni včetně esesmanů se k němu báli přiblížit. Můj bratr to s tím koněm ale uměl a chytře toho využil. Když vyjížděl za brány ghetta, provážel pod chomoutem toho kousavého koně vzkazy, léky i fotografické filmy. Venku se setkával s nějakým nádražákem, kterému vše předával. Na voze provážel tajně i jídlo. Někdo ho ale udal a musel nastoupit do transportu do Osvětimi. S ním měl odjet i otec. Na rampě při nástupu však otce z transportu vyřadil sám terezínský velitel Lagerkommandant Rahm. Tím tatínkovi zachránil život. Rahm často po Terezíně jezdil na koni a pozoroval, jak pracujeme. A tatínka si pamatoval, protože se s ním občas dal do hovoru, dokonce mu sám Rahm sestrojil zařízení na naklepávání kosy. Bratr se transportu do Osvětimi nevyhnul. Ale přežil a vrátil se domů.“

V Terezíně se Eliška Homolková spolu s otcem a matkou dočkala konce války. Byl to zázrak, že se do Rakovníka vrátili všichni. Ostatní židovské rodiny takové štěstí neměly. Stejně tak nemalá část příbuzných pamětnice. Ti zaplatili životem pouze proto, že se narodili jako Židé.

Doma našli jen několik málo kusů nábytku, jinak všechno bylo pryč. O co nepřišli během války, to jim zabavili komunisté po roce 1948, a tak rodina nenašla klid ani po válce.

Po smrti rodičů už Elišku Homolkovou v Rakovníku nic nedrželo, a tak se přestěhovala na Karlovarsko, do Ostrova nad Ohří. Snažila se začít nový život, ale ani tam to neměla nejlehčí. I po tak strašné zkušenosti, jakou byl holokaust, musela často slýchat hloupé narážky na svůj původ. 

Není dne, kdy by si nevzpomněla na své rodiče, bratra a Terezín.

„Kdybych si mohla vybrat, tak jsem se narodila u anglické královny nebo amerického prezidenta. Jenže to, kde se člověk narodí, si nevybere. Ničeho nelituji, jen těch křivd za život bylo skutečně mnoho...“ říká Eliška Homolková na závěr.