The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Homolová (* 1946)

• narozena 24. září 1946 v Praze

• její strýc Josef Radvanovský kvůli zapojení do akce Vlak svobody zatčen a odsouzen na 25 let

• otec Josef Trávníček byl v roce 1955 odsouzen za protistátní činnost a hospodářské delikty na rok do pracovního tábora Bytíz

• roku 1964 přijata ke studiu na Fakultu sociálních věd a publicistiky UK

• okupaci 21. srpna 1968 prožila v Holandsku

• v letech 1982–1993 pracovala v redakci časopisu Vlasta

• byla redaktorkou Lidových novin a Mladé fronty Dnes

Dětství Marie Homolové poznamenala tísnivá atmosféra 50. let, vzpomíná na uvězněného tatínka nebo na strýčka, který byl odsouzen za velezradu. Podrobnosti o jejich konfliktu s minulým režimem se dozvěděla mnohem později, ale to už byla zkušenou novinářkou. 

My si vás stejně najdeme

Marie Homolová se narodila 24. září roku 1946. Průběh druhé světové války tedy nezažila, nikoliv ale její rodiče a sestra. Otec Josef Trávníček, jenž od 30. let pracoval na obchodním ústředí hospodářských družstev Kooperativy byl od dubna až května pasován na velitele oblasti Táborska z pozice důstojníka v záloze. „Většina z vysoce postavených vojáků bylo v emigraci, popraveno či ve vězení. Otec byl důstojník v záloze a Horní Cerekev byla železniční uzel. Partyzáni zde plánovali vyhodit nějaký most do povětří,“ popisuje zprostředkovaně Marie Homolová. Jejího otce však nacisté odvedli s tím, že si matka myslela, že ho vidí naposledy, ale nestalo se tak. Otec válku přežil a byl pověřen přivítáním Rudé armády, která celou oblast osvobodila. 

Jako úspěšný obchodník a přirozeně ambiciózní člověk se otec pohyboval mezi politiky především z Agrární strany. Sám byl ovšem člen Sociální demokracie. Československo bylo před válkou bramborovou velmocí a Josef Trávníček nastoupil a pracoval právě v tomto hospodářském odvětví. Tehdejším ředitelem Kooperativy byl Karel Ladislav Feierabend, jenž za války fungoval v exilové vládě Edvarda Beneše a po válce se před druhou emigrací po únoru 1948 vrátil do Kooperativy. „Měli k sobě s tátou blízko. Když jeho kolegové kolem roku 1948 utíkali, taky na nás údajně čekalo v ulici auto, aby nás odvezlo na letiště. Rodiče se rozhodli zůstat, ale kontakt s kolegy v zahraničí otec nepřerušil.“

Právě proto se stal Josef Trávníček po komunistickém převratu předmětem zájmu nastupující moci. Když se sloučila Sociální demokracie s KSČ, Josef Trávníček patřil k těm, kteří to odmítli. „Šli po něm ze dvou důvodů. Že nechtěl vstoupit do KSČ a zároveň nechtěl udávat svoje kolegy agrárníky.“ Nátlak komunistických služeb byl enormní, Josefa Trávníčka jeden večer dokonce odvezli na Ďáblický hřbitov, kde mu vyhrožovali s pistolí u hlavy. „Tehdy mu prý řekli, že si ho stejně najdou, a stalo se.“

Hledání záminky a rok na Bytíze

Vysoce postavený úředník Josef Trávníček žil se svou ženou Marií a dvěma dcerami Marií a starší Hanou na pražské Floře. „Pamatuji si na to období, než tatínka zavřeli, že si rodiče šeptali a byla tam taková nepříjemná šedá a tísnivá atmosféra. Na to, jak ho zavřeli, si nepamatuji, ale muselo to být někdy na jaře či v létě,“ popisuje pamětnice s tím, že když ho o rok později pustili, měl na sobě letní oblečení. 

Josef Trávníček byl zatčen a na rok uvězněn v táboře nucených prací na Bytíze. V oficiálních materiálech je uvedeno, že prováděl protistátní činnost, kterou neohlásil, a za rozkrádání národního majetku. „Maminka nám nejdříve nic neříkala. Tvrdilo se, že někam odjel, ale později jsme za ním jeli na Bytíz a už nám dětem došlo, o co jde. Pamatuji si, jak mu máma předala před zraky dozorce čokoládu, a ten nic nenamítal.“ Josef Trávníček se vrátil domů 25. prosince 1956 a rok tvrdé práce v uranových dolech se podepsal hlavně na zdravotním stavu jeho plic. „Tatínek byl tzv. selfmademan. Vždycky se uměl vypracovat. Když se vrátil z vězení, tak se živil mytím oken a pak jako skladník. Během pár let se stal vedoucím skladu, napsal dokonce středoškolské učebnice skladového hospodářství,“ popisuje Marie Homolová. 

Těžké období pro rodinu musela snášet také maminka Marie, jež musela živit obě dcery. „Máma musela být silná. Nemohla sehnat práci, ale finančně nám pomohl její bratr František a také otcův kamarád Jindřich Herrmann, který nakonec matce našel práci v podniku Restaurací a jídelen (RAJ) na pozici účetní.“

Otec Josef Trávníček se po návratu z vězení o svých zážitcích moc nesvěřoval a později se strýcem Josefem Radvanovským, který měl také zkušenosti s komunistickým vězením, na dané téma spíše vtipkovali. 

Vlak svobody

Rodinná historie Marie Homolové má v kronice zapsanou ještě jednu dramatickou událost. Bratr maminky Josef Radvanovský byl zapletený do ilegálního útěku emigrantů, po kterém se zásadně zpřísnil průchod hranic a urychlilo se budování železné opony. Tzv. Vlak svobody vyjel 11. září roku 1951 z Chebu do Aše a nakonec projel uzavřenou hranicí do západního Německa s přibližně 110 cestujícími, z nichž 77 se vrátilo zpět do Československa. 

Organizovaný útěk několika lidí ze socialistického bloku pomáhal zprostředkovat strýc Josef Radvanovský, který v té době zastával pozici generálního ředitele Československých drah. „Já jsem dlouho nevěděla, proč byl můj strýc zavřený, a až nedávno jsem se dozvěděla, že měl prsty ve Vlaku svobody,“ říká pamětnice.

Šokovaní cestující, kteří se rozhodli vrátit ze západního Německa domů, se pochopitelně dostali do hledáčku Státní bezpečnosti. Série tvrdých výslechů odhalila zázemí odbojové činnosti a nitky policii dovedly až k Josefu Radvanovskému. „Strýc skupinu informoval a určitě věděl, jak jsou nastavené výhybky. Dokonce měl nabídku také emigrovat, ale odmítl to kvůli své manželce, která byla toho času invalidní.“ Strýc byl nakonec v roce 1953 odsouzen za velezradu na 25 let. „Procesu se zúčastnila i moje maminka, která si pamatovala hlavně ty davy přivezených dělníků, kteří v síni řvali ‚hanba velezrádci‘,“ popisuje zprostředkovaně Marie Homolová. 

Ve stejném roce sourozencům zemřela maminka, což prý strýc Josef poznal podle smutného výrazu sestry. Svůj trest si odpykal v Leopoldově, ale propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Vzhledem k tomu, že byl ročník 1896, šel hned po propuštění do penze, ale i v důsledku dvou infarktů, které prodělal ve vězení, zemřel již v roce 1963. Marie Homolová se detaily ohledně zatčení tatínka a strýčka dozvěděla díky materiálům z archivu teprve před několika lety. 

Otec volal, ať zůstaneme v Holandsku

Ideologické zázemí v rodině pamětnice bylo tak na základě dvou příběhů otce a strýčka z logiky věci antikomunistické. Marie na rozdíl od své o dva roky starší sestry nikdy nezažila komplikace ohledně svého původu. „Moje sestra byla premiantka a maturovala v roce 1961. Tehdy jí neumožnili se hlásit na vysokou. Otec zařídil nějakou ekonomickou nadstavbu a později v šedesátých letech si mohla vysokou školu nakonec dostudovat.“ Marie Homolová problémy po maturitě v roce 1964 neměla. Dostala se na tehdejší Fakultu sociálních věd a publicistiky (dnešní FSV UK), obor sociologie kultury, a tak prožívala pražské jaro jako vysokoškolačka.

„Já jsem byla i na základě naší rodinné zkušenosti spíše pesimistka. Pamatuji si na studentské shromáždění ve Slovanském domě, kde mluvil Kohout, Procházka a Smrkovský, který apeloval: ‚Pojďte s námi, my vás z toho vyvedeme!‘ A já si říkala: ‚Vy? Komunista jeden jako druhý.‘“

Marie Homolová zpětně lituje, že tehdejší dobu neprožívala s entusiasmem, který vládl všude okolo, ale pohnutá historie rodiny jí v tom zabraňovala. „Myslím, že otec na nás byl se sestrou pyšný. Chtěl taky něco dokázat, chtěl prorazit, blízcí mu říkali, že z něj jednou bude ministr, ale nepodařilo se. My měly obě vysokou, tak měl radost.“

Okupaci 21. srpna 1968 nezažila v Československu, ale na dálku z Holandska, kde se svým tehdejším přítelem a budoucím manželem Olegem Homolou měli zemědělskou brigádu, kterou jim přes známé emigranty zařídil otec Josef Trávníček. „Slabou němčinou jsme se dozvěděli, co se u nás děje, a vůbec jsme netušili, co budeme dělat. Otec mi hned volal, ať zůstaneme v Holandsku, protože vůbec nevěděl, jak se bude situace u nás vyvíjet.“ Odjeli s přítelem do Amsterdamu na velvyslanectví, ale tam nebyl nikdo, kdo by je informoval nebo jim pomohl. Kamarád, který s nimi cestoval, chtěl zůstat, ale nakonec se skupinky mladých ujala spřátelená rodina jejího otce, kteří dokázali vyměnit letenky z Holandska za vlakové lístky přes Vídeň do Prahy. 

„Pamatuji si, jak jsme se vraceli v noci. Někteří utíkali zpátky domů, někteří zase pryč z Československa. S námi cestoval kluk, který jel vyzvednout rodinu na hranice s Rakouskem a vyčítal nám, že se vracíme. Když jsme přejeli hranice, byla tma a všude byly ty ohně ruských vojáků.“ Po návratu její otec neskrýval zklamání, že nezůstali v emigraci, ale Marie Homolová si to neuměla představit vzhledem k tomu, že zde měla domov, rodinu a kamarády. Do Prahy se z Holandska dostali až 8. září, takže bezprostřední vzdor vůči okupantům nezažila, ale účastnila se demonstrací a později pohřbu po upálení Jana Palacha, který chodil do stejného ročníku na fakultu UK jako ona. Vzpomíná i na dramatické protesty u příležitosti prvního výročí okupace v srpnu roku 1969. 

Vlasta

Marie Homolová promovala v roce 1972 a ve stejném roce se provdala za fotografa Olega Homolu. Rok předtím zemřel její tatínek Josef Trávníček, na jehož pohřeb přišlo hodně jejích přátel. „Táta byl hrozně tolerantní člověk. Když jsme s naší partou z gymnázia přijeli v osmnácti lidech na chalupu, rodiče tam byli bez problémů s námi. Všichni ho měli hrozně moc rádi.“

Při hledání zaměstnání měla paradoxně mnohem větší problémy s příjmením Homolová. Její manžel totiž pocházel z rodiny generála Bedřicha Homoly, jenž byl popraven nacisty jako zástupce generála Bílého v řadách odbojové organizace Obrana národa. Jeho syn, tchán pamětnice Oleg Homola starší se za druhé světové války dostal na rok a půl do Sachsenhausenu, kde se sblížil s komunistickou ideologií, a byl přesvědčený komunista do konce života. V roce 1968 se jako člen federálního shromáždění zdržel hlasování při schválování vpádu vojsk Varšavské smlouvy, za což byl vyškrtnut z KSČ. 

Ještě na škole začala díky otcovým kontaktům pracovat jako novinářka v časopisu Družstevník a Výrobní družstevnictví. Po narození syna Matěje v roce 1973 a o tři roky později syna Jana pracovala na volné noze. S přáteli navštěvovali koncerty Mišíka a Merty. „Věděli jsme o Chartě 77, ale žili jsme v okruhu lidí, kde nám ji ani nikdo nenabídnul. Náš postoj s kamarády nám stačil. Nebyl to svět, který by mě lákal, a nešlo ani o politiku.“

Od roku 1982 až do roku 1993 psala pro časopis Vlasta. Tradiční periodikum patřilo za socialismu pod Československý svaz žen, ale jeho obsah byl převážně apolitický.

Jindřišskou šel průvod dělníků z ČKD. To už komunisti neokecaj 

„Náš starší syn Matěj se chystal na demonstraci v průběhu Palachova týdne, tak nám byla hanba s manželem, že bychom nešli,“ popisuje pamětnice s tím, že nevynechala ani osudové setkání na Albertově 17. listopadu 1989. „Byla jsem u hrobu Máchy a musela jít za mladším synem. Starší syn Matěj se však ukázal až druhý den ráno, protože byl na Národní třídě a nějaký pán jim otevřel dům, kde se schovali ve sklepě.“

V následujících dnech se Marie Homolová podobně jako kolegové vrhla do víru sametové revoluce. „My jsme měli kanceláře v Jindřišské ulici, a když šel na jednu demonstraci zástup dělníků z ČKD na Václavské náměstí, řekla jsem si, tak to už komunisté neokecaj,“ popisuje ze svého pohledu nejdůležitější moment sametové revoluce. „Taky bylo hrozně dojemné, když mi zavolala maminka a řekla mi do telefonu: ‚Tak teď už nás snad nikdo neposlouchá,‘“ popisuje pamětnice s tím, že narážela na zkušenosti z padesátých let, kdy jí zavřeli manžela a bratra. 

Marie Homolová v devadesátých letech pracovala jako novinářka v příloze Lidových novin a následně jako externistka, dodnes působí v týdenní příloze Mladé fronty. Vychovala dva syny Matěje a Jana, kteří společně tvoří populární kapelu Wohnout. S manželem a fotografem Olegem Homolou se rozvedla v roce 1996. Její maminka Marie Trávníčková, která byla pevným bodem ve velmi těžkých časech za minulého režimu, zemřela v roce 2011 ve věku nedožitých 97 let.