The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hora (* 1928)

• narozen 24. února 1928 v Újezdě u Kladna

• rodina hospodařila na pozemcích v blízkosti průmyslové oblasti okolo závodů Poldi

• od roku 1935 až do současnosti členem Sokola

• v roce 1943 rodině vyvlastnili statek kvůli rozšiřování hutí Poldi

• v letech 1943 - 1947 studoval střední průmyslovou školu v Kladně

• účastnil se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• po roce 1948 byly rodině zestátněny cenné papíry - kompenzace za dříve zabavený statek

• od roku 1950 pracoval v Poldi Kladno jako úředník ve Výrobně dispečerském odboru

• v roce 1962 se rodina opět musela vystěhovat, tentokrát z vlastního činžovního domu

Josef Hora se narodil 24. února 1928 v Újezdě u Kladna do rolnické rodiny, která hospodařila na statku a pozemcích o rozloze asi 15 hektarů v blízkosti rozrůstající se kladenské huti Poldi a přilehlých závodů. Rodina zde žila po mnoho generací – jejich statek měl číslo popisné 1 a Josef má v archivu dochovaný křestní list jednoho ze svých předků z roku 1769.

Josef už od roku 1935 chodil do místního Sokola a od dětství také pracoval na rodinném statku. „Já jsem musel v mládí v hospodářství všechno pomáhat. V roce 1936 přišel otec o život, takže maminka byla sama. Pomáhal mi bratranec, který dělal zemědělskou školu. Například v roce 1938 jsem postavil sám takovou malou mlátičku. O žních jsem zase jezdil na samovazači. “

Ovdovělé matce, která kromě osmiletého Josefa měla ještě další dvě malé děti, pomáhali její bratři. S ohledem na znepokojivou politickou situaci v roce 1938 společně postavili činžovní dům č.p. 966, do kterého vložili rodinné úspory - vnímali to jako příhodnou investici v nejistém období těsně před vypuknutím války.

Stavěli svépomocí z cihel z kladenských hutí. „Na hutích byla takzvaná strusková cihelna. Na vysokých pecích, když se dělal odpich, tak bylo železo a struska. Ta struska šla do vody a byl z ní takový skleněný písek, hodně tvrdý. Vždycky jsme tam dali prázdný vůz a ti lidi, co tam byli zaměstnaní, nám ho naložili struskovými cihlami. My jsme jim zaplatili, a když byl vůz plný, tak jsme dostali zprávu a odvezli ho na naši parcelu.“

 

Vystěhovali nás na ulici i s rozestlanou postelí

Poloha hospodářství v těsném sousedství expandujících hutí nakonec nebyla pro rodinu Horových žádnou výhodou, právě naopak. Jak se závody rozrůstaly, sílil tlak na Josefovu matku, aby pozemky a později i statek, kde bydleli, Poldovce odprodala. „Na konci roku 1942 přišel poldovský právník k nám do kuchyně, položil na stůl kupní smlouvu a říká mamince: ‚Podepište to.‘ Maminka říká: ‚Nepodepíšu.’ Tak vytáhl pistoli a říká: ‘Já mám takovou moc, že vás tady můžu zastřelit.’ Načež z té pistole vystřelil do truhlíku.“ Paní Horová smlouvu přesto nepodepsala, a tak jí byl dům vyvlastněn. „V roce 1943, 23. března, přišla parta lidí z Poldovky a vystěhovali nás doslova na ulici. Přišli ke kamnům v rukavicích, natočili vodu, ulili oheň, vzali horká kamna a vynesli je na ulici. Skříň, rozestlanou postel, všechno na ulici.“

Matka se třemi dětmi se nastěhovala ke svému bratrovi a až po více než roce dostala povolení bydlet ve vlastním činžovním domě č.p. 966. Rodina Horova dostala za vyvlastnění majetku v hodnotě 800 000 korun od nacistů odškodnění – státní cenné papíry v téže hodnotě uložené u Národní banky. Byl to až komunistický režim po roce 1948, který Horovy opravdu okradl. „To přišel dopis, že státní cenné papíry propadly ve prospěch státu. Maminka byla za právníky a bylo jí řečeno, že se s tím nedá nic dělat.“

 

Na blatníku sovětského náklaďáku do osvobozené Prahy

Na jaře 1943 Josef úspěšně složil přijímací zkoušky na střední průmyslovou školu v Kladně. První polovinu školního roku 1944/45 byla škola uzavřena a studenti pracovali jako totálně nasazení v Poldi. Josef zde vrtal klikové hřídele pro letadla Junkers.

Přišel konec války. Josef slýchal vysílání Československého rozhlasu v době Pražského povstání. Na začátku května se také v Kladně setkal s vlasovci. Na zdi v Dubí se objevil mladý voják, Josefův soused ho na zeď vysadil a s vojákem si povídali. „Pochopil jsem hlavně, že ten mládenec, bylo mu 29 let, byl vlasovec. Říkal: ‘Náš komandir generál Vlasov’. Byl ze Sevastopolu, ukazoval taky nějaké fotky své rodiny. A ten samý nebo druhý den najednou zmizel. Oni vlasovci táhli na Prahu a Praze pomohli. Když jsme tam toho 9. května šli, to už tam byl opravdu klid.“

Josef se totiž 9. května na osvobozenou Prahu zajel podívat na vlastní oči. Svezl se s vojáky Rudé armády. „Já jsem stál na chodníku a viděl jsem u auta, co projelo, že na pravém blatníku seděl nějaký kluk. To byly americké studebakery, měly rovné blatníky. Jak zpomalil, tak jsem hupnul taky na ten blatník a jel jsem s nimi do Prahy.“ Přijeli na Bílou Horu a od Břevnovského kláštera prošli s klukem z předchozího auta až do míst dnešní stanice metra Hradčanská. Domů se dostal pozdě odpoledne na korbě nákladního vozu s kladenskou poznávací značkou. „Ještě jsem si uvědomil, že druhý den, 10. května, měla maminka svátek, tak jsem jí natrhal plnokvětý bílý šeřík. Pak jsem přišel domů, dal jsem mamince ten šeřík, ale dostal jsem od ní takovou nakládačku – teda slovní. Celý den o mně nevěděla a byla z toho celá špatná.“

 

Z cihel z kladenských dolů jsme stavěli sokolovnu

Po válce byla v Kladně obnovena činnost Sokola a s ohledem na očekávaný příliv nových členů byl připraven záměr rozšíření kladenské sokolovny. Práce začaly v roce 1947 a Josef se do nich zapojil. V kladenských dolech byly kvůli hrozícímu zaplavení podzemní vodou zazdívány vytěžené štoly. Nebezpečí již na řadě míst pominulo, a tak byly cihly použity na rozšíření sokolovny. Sokolové je ze štol vybourávali a vozili na stavbu. „Byla vyhlášena dobrovolná pracovní povinnost – ale opravdu dobrovolná – když šel někdo okolo a měl třeba hodinu, dvě hodiny, půl dne, tak přišel, sednul si, tam byly stoličky, u toho sekyrky a čistil cihly.“

Josef cvičil na XI. všesokolském sletu v roce 1948. „To byl opravdu památeční slet, antikomunistický. Tam jsme cvičili skladbu Věrni zůstaneme. Tam byla recitace. ‘Ni zisk, ni slávu, je jen jedna čest. Pro život příštích vlastní život nést. Mrtví, živí, nezrození dosud, v bratrství vroucím neseme svůj osud. Sobectví, lži a nesvobodě’ – a my všichni: ‘ZMAR!’ ‘Bratrství, pravdě, republice’ – a my všichni: ‘ZDAR!’ A začalo se cvičit. To byl nádherný slet,“ vzpomíná Josef na poslední velký sokolský slet. 

 

Synové kulačky

Po dokončení průmyslovky a povinné brigádě v zemědělství, kde zúročil zkušenosti z rodinného hospodářství, hledal Josef zaměstnání. Začal pracovat ve stavební firmě Hrabě Lozovský na Zličíně, kde byly centrální sklady a dílny.

V řijnu 1950 odešel na vojnu. Původně byl povolán k Pomocným technickým praporům, zachránil ho ale známý lékař. „Když nás povolali k PTP, tak vojenská prohlídka u doktora. Nějaký známý se tam o mně zmínil, takže jsem k PTP nebyl odvedený. Šel jsem normálně na vojnu. Všichni maturanti chodili do důstojnické nebo poddůstojnické školy, ale já jsem neměl tu školu dovolenou, protože jsem pocházel z kulacké rodiny.“

Kulacký původ měl v posudku i Josefův mladší bratr Luboš. Když nebyl v roce 1950 přijat na gymnázium, paní Horová přes známého profesora zjišťovala důvod. Dozvěděla se o stanovisku základní organizace KSČ v Dubí, že není žádoucí, aby mladíkovi bylo umožněno vyšší vzdělání, jelikož se jedná o syna kulačky. „Jaká byla maminka kulačka, když jsme měli poslední dobou asi 3 nebo 4 hektary, ona vdova a sama na všechno?“

 

Z vojny do Poldovky

Během prvních měsíců vojny prošel Josef vojenským výcvikem na zámku v Děčíně. Poté strávil dva roky v Karlových Varech, kde sídlilo velitelství armádní divize. „Naproti hotelu Pupp byly dva hotely, ty byly zabrané a předělávali jsme je na důstojnické byty. V té době tam ještě bylo napětí 120 voltů, tak jsme to předělávali všechno na 220.“ Díky své zručnosti, poctivosti a schopnosti rychle se učit si během dvou let vyzkoušel nejrůznější činnosti, od zmíněných elektroinstalací v nových bytech přes montáž tiskárny až po výrobu zmrzliny.

Po vojně se vrátil do svého zaměstnání, ale soukromá firma byla znárodněna a přešla pod státní podnik Průmstav. Novému vedení nebyl Josef příliš pohodlný a dostal nabídku odejít do pobočky na Slovensku. To pro něj nepřipadalo v úvahu, protože se staral o matku a postiženou sestru, a tak nebyla jiná cesta, než dát výpověď.

Nastoupil do Poldi, nejdříve jako soustružník, protože jinam nebrali. „Asi po tři čtvrtě roce za mnou přišli: ‘Prosím vás, zakládáme výrobně dispečerský odbor a potřebujeme tam úředníky.’ […] Já jsem šel do oceláren. Tam vlastně začínala výroba v Poldovce.“ Zde Josef pracoval téměř 40 let. Podílel se na plánování výroby včetně zakázek pro armádu. Od roku 1972 měl na starosti celou kancelář. S ohledem na to, že nikdy nevstoupil do KSČ, spadal po celá léta do nižší platové kategorie, než odpovídalo jeho kvalifikaci a zkušenostem.

 

Nucený prodej domu č.p. 966

V Poldi pracovala celý svůj život také Josefova manželka. Hned po škole působila v oddělení Zvláštní úkoly, kde vedli evidenci poldovských zaměstnanců. „V letech 1948 - 1949 se dělaly různé dotazníky a ona uvedla – aby nebyl nějaký průšvih – že má tetu ve Vídni. V životě ji neviděla, ale na základě toho údaje byla okamžitě propuštěna do dělnického a dělala v učňovské škole svačinářku.“ Později se díky vlídné kolegyni z kantýny dostala zpět ke kancelářské práci.

Josef se oženil v roce 1954 a bydleli s manželkou a později prvním synem v malém pokojíku u jejích rodičů. Po několika letech se přestěhovali do jednoho z bytů v činžovním domě číslo 966, kde bydlela také Josefova matka se sestrou.

Předválečné rozhodnutí paní Horové investovat do nemovitosti bylo velmi prozíravé a skutečně uchránilo rodinné finance před riziky, která přinesla válka. Proti bezpráví komunismu ale nepomohlo. V roce 1962 bylo rozhodnuto, že část Újezdu pod Kladnem bude zlikvidována a domy vykoupeny od majitelů. „Odhadce, kterého si Poldovka pozvala, nějaký pan Kaše, ten náš barák odhadl na 250 tisíc. Přišel výměr z okresního národního výboru, že byla měnová reforma a že to má cenu asi 43 500. […] Z toho 30 tisíc dostala maminka na vázaném vkladu – mohla si za rok vybrat asi 3 tisíce. A za těch 13 tisíc, co zbylo, že si musí opatřit vlastní byt.“ Horovi bydleli v domě ještě do roku 1969, kdy se přestěhovali na nově vybudované kladenské sídliště Sítná.

 

Pochodující poldovský penzista

Josef odešel do důchodu v roce 1988. Navzdory nelehkému osudu si udržel smysl pro humor a chuť do života. S manželkou a dětmi hodně cestovali. S kolegy založili skupinu 5P - tedy Partu Pěti Poldovských Pochodujících Penzistů a za 25 let nachodili 25 000 kilometrů.

Jedna z jeho cest vedla i na děčínský zámek, kde před téměř 60 lety strávil první měsíce vojny. „Tam jsem si na nádvoří kleknul a prosil jsem ten zámek za odpuštění. My jsme tam v chodbách, kde byly parádní dlaždice, chodili a tenkrát měly boty na vojně zespoda samý cvoček. […] V zimě nám řekli: ‚Jděte si do sklepa na dříví,‘ tak jsme šli do sklepa a tam byl jedině nábytek. Tak jsme si topili zámeckým nábytkem.”

Sokolu zůstal Josef věrný. Společně s manželkou se účastnili sletů v letech 1990, 2000, 2006 a 2012. Josef, už sám, cvičil i na sletu v roce 2018, ve svých devadesáti letech.