Prof. RNDr., CSc. Ivan Horáček

„Český surrealismus nebo surrealistické hnutí je jednou z takových specifik, která by měla být chráněna památkovým úřadem. Ta surrealistická aktivita je vlastně jakási kontinuální instituce, jež byla nepřetržitě provozovaná a kultivovaná od třicátých lech, kdy vznikla v návaznosti na zakladatelskou aktivitu André Bretona a pařížskou surrealistickou skupinu – Dalí, Aragon, Péret – v okruhu Teigeovosko-Nezvalovském. A to především díky integrativní osobnosti Karla Teigeho pokračovalo kontinuálně během války i poválečného období. Předválečná generace jako Štýrský, Toyen, se přesunula spíš do Francie. Ale dále se pořádaly různé aktivity, jednoznačně se identifikující se surrealistickou činností a tím výměrem bretonovským, že surrealismus není umění, ale způsob hledání odpovědi na to, co ten svět je. Od padesátých let se vůdčí osobností stává Vratislav Effenberger, který měl letos (2023) sté výročí narození a při té příležitosti se pořádala dvoudenní konference. Byla tam spousta teoretických, divadelnických a filozofických výstupů. Ta konference byla svým způsobem docela podnětná a zajímavá. A v každém případě se kolem Effenbergera shromáždila generace mladých, orientovaných k surrealismu, velice intenzivně přispívajících autorů: Petr Král, Roman Erben, Prokop Voskovec, fenomenální výtvarník Mikuláš Medek. Tahle generace kontinuálně působila do semdesátých let a ty aktivity šedesátých let byly velice intenzivní.“

„Tenkrát na tom gymnáziu, ty veletoče kolem osmašedesátého, sedmdesátého, to taky stálo za vidění! To byla taky veliká škola. Prostě napřed byli všelijací revolucionáři a pak začali ,musíme udržet pořádek', mezi učiteli se objevovali ti sekerníci, kteří ty druhé vydusili. Do toho se občas udělala nějaká nástěnka, která byla na obě strany, ale přitom samozřejmě bylo jasné, že hlavně mají všichni nahnáno a nechtějí mít problémy. No prostě hnus. A my jsme jednou šli okolo jedné takové nástěnky a na tu jsme napsali: ,S těmahle sračkama běžte do prdele, nasrat!' a pak jsme pokračovali dál. Druhý den jsme přišli do školy a teď – zrušení vyučování a že musíme do ředitelny. Byli jsme vyloučení ,ze všech středních škol Rakouska-Uherska', pětka z chování a že už prostě nesmíme přijít do školy. To bylo takové blbé. Z toho jsme byli dost zaražení.“ – „A to jste byli v maturitním ročníku?“ – „To bylo v maturitním ročníku. To se potom všelijak řešilo. A otec byl starý bolševik, komunista. Ten přišel za ředitelem: ,Tak víte co, balíme to, soudruzi, půjdeme na konzultaci na okresní výbor.' Ředitel reagoval: ,Tak my ho teda vezmeme zpátky…' Takže já jsem zůstal a ten Jirka Koubek, toho otec dostal na gymnázium v Říčanech, kde měl kamaráda. Tak ten dostudoval v Říčanech. Měli jsme čtyřku z chování a podmínečné vyloučení. A bylo takové docela hezké, že naprostá většina učitelů, když jsem měl známku třeba mezi dvojkou a trojkou, mi dala to horší. Jenom tam byl takový tělocvikář, drsňák. Ten mě mohl sejmout opravdu dobře, protože jako mazáci jsme místo tělocviku často chodili k Jaurisům do hospody. Když byl tělocvik, sebral jsem se a šel jsem do hospody. Ten mě mohl nechat vyhodit snadno. Ale ten jednal naopak. Celé gymnázium jsem měl trojku z tělocviku, ale nakonec jsem dostal jedničku. To bylo hezké, pozitivní. Ale s tou čtyřkou z chování to nebyla sranda.“

„Já si opravdu pamatuju, jak to bylo. Pamatuji si, že už když jsme byli v Liberci v roce 1957, tak všichni – rodiče, sousedi – seděli u rádia a s vytřeštěnýma očima poslouchali ,pí pí pí'. To byl Sputnik. A říkali: ,Jak je tohle možné? Teď už opravdu člověku nestojí nic v cestě, když dokáže něco takového. To je neuvěřitelné!' Dneska tomu nikdo neuvěří. Ale v zásadě do toho roku 1962, 1963, platilo podle Karla Havlíčka Borovského, že ,kdo nemá své muzikanty, na hubu si píská'. Buď musel jít člověk na koncert, nebo měl doma ty těžké šelakové desky. Můj otec byl taky hudebníkem, měli jsme doma ty opera. A každá opera deset dvacet kilogramů. A teď, v šedesátých letech, se najednou objevila vinylová deska! Pak byl magnetofon, tranzistorové rádio. Nic podobného předtím nebylo. A propisovačka! Šusťáky! To se nedalo popřít, že se něco děje v tom světě. A všichni říkali: ,To je opravdu proroctví, že bude lepší život. A všichni k tomu směřujeme, máme se líp a možná opravdu komunismus bude. Uděláme tomu lidskou tvář a tak dále.' To si opravdu lidi mysleli, věřili tomu, to nebyly nějaké fráze. Kdo to nezažil, nedovede si to představit, tu naději, která s tím šla. A tohle potom narazilo do zdi. A narazilo to všude. Pařížský květen 1968. V Americe se ještě vydařil ten Woodstock. A takové opravdu živé protesty, které ukázaly, že ten nový svět má potenciál. Ale v sedmdesátých letech, v roce 1971, už to bylo pryč. A všichni ti protagonisti, Janis Joplin, Jimy Hendrix… všechno to odpadlo. A nastala doba takového jako zakyslého… že ono to tak asi nebude. Že s tím pokrokem není o co stát. A bylo to provázané s vědou. V šedesátých letech všichni věřili, že vědci jsou ti praví, kteří dělají dobro. A tohle se v sedmdesátých letech z obecného mínění odpařilo. Tohle se fakt změnilo.“

„Tenkrát se nikam nejezdilo, v těch šedesátých, sedmdesátých letech. Když někdo jel na Slovensko, to už byla opravdu cesta za hranice všedních dnů. A někam do tramtárie, na Balkán… I v té mojí partičce učitelů, ti teda jezdili, ale v šedesátých letech. A v těch sedmdesátých letech, jak se to všechno zakonzervovalo… Vlastně se nic nemohlo dělat. Nikdo radši nikam moc nejezdil, aby náhodou – až přijede zpátky – nebyl už vyhozený. A tak se vlastně nikam nejezdilo. A když někdo jel, musel potom jít na StB [Státní bezpečnost] psát nějaký protokol. Na to se radši každý vykašlal. Nikam se nejezdilo, a to se týkalo i lidí na fakultě. Opravdu se nikam nejezdilo.“