The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Horáček (* 1933  †︎ 2018)

• narozen 17. května 1933 v Želejově u Turnova

• vyrůstal na odlehlém rodinném statku

• za války rodina podporovala odbojáře

• roku 1950 vstoupil do KSČ

• roku 1951 narukoval na vojnu, stal se řidičem

• od roku 1953 řidičem v pivovaru Rohozec

• rodina přesídlila do Turnova

Jan Horáček se narodil v osadě Želejov v Českém ráji na statku, který rodina obhospodařovala. Otec František byl válečný invalida. Za první světové války mu střepina poranila ruku tak, že měl trvalé následky. Pamětníkova rodina vlastnila louky, les, hospodářská zvířata, Jan se v dětství staral o 60 slepic. Pamětník měl o deset let staršího bratra Františka, sestra zemřela ve čtyřech letech na zápal plic. Po její smrti se Horáčkovi rozhodli mít další dítě, za rok tak přišel na svět Jan.

Věděl jsem, že táta revolver má

Za války se u Horáčků scházeli muži ukrývající se v okolních lesích a jeskyních. Horáčkovi jim poskytovali jídlo a oděvy. Večer poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna. „Když se u nás sešli, bylo jich dvanáct čtrnáct,“ vypráví pamětník.

Jan do školy nechodil rád, ředitel Šonský i vyučující farář kluky surově pohlavkovali. Za války tam ještě chodili gestapáci a dětem ukazovali pistole: „‚Má to táta? Mají to rodiče doma?‘ Jenže já jsem věděl, že táta revolver má. Byl voják za první světový války. A používal ho můj brácha k tomu partyzánštění.“

Jan Horáček nikdy nic neprozradil. Starší bratr František přitom patřil k odbojářům, Jan ho jednou uviděl, jak zkratoval dráty – přívod elektrického proudu na sloupech, pamatuje si, jaký to byl velký ohňostroj. Horáčkovi se všichni dožili konce války bez úhony.

Jan se chtěl jít učit, učarovaly mu motory. Přišel rok 1948 a už se do jiné než zemědělské školy hlásit nesměl. „Schylovalo se tak nějak k jinýmu konci. Šel jsem na brigádu do státních statků a tam jsem začal jezdit s traktorem, dostal jsem se i do dílny. Pak mě poslali do nějakých kurzů, abych měl nějakou klasifikaci.“ Po kurzech Jan přešel do státního statku v Rychnově a tam pracoval až do té doby, než jej povolali na vojnu.

Mezitím vstoupil do Svazu mládeže a stal se kandidátem KSČ, měl tehdy sedmnáct let. Když doma řekl, že se dal ke komunistům, otec mu nenadával, jen mu řekl, že „tomu dal“. „Začal jsem v Troskovicích, kde bydlela Marie (pozn. budoucí manželka), dělat předsedu SSM a pak jsem na Rohozci dělal předsedu KSČ, tak jak to na vesnicích bejvalo a je.“

Zůstaň u armády a hned dostaneš byt

Na vojně se Jan přihlásil k letectvu. Dostal se do nejužšího výběru, ale objevila se vrozená vada plic a bylo po létání, nakonec se stal vojenským řidičem.

Jan Horáček si krátce před vojnou namluvil svou budoucí ženu Marii z nedalekých Troskovic. Přišla do jiného stavu, ještě když sloužil. Na svatbu ho z vojny pustili, manželka se nastěhovala k Horáčkovým do Želejova. Narodil se syn Mirek.

Díky svému řidičskému talentu vozil Jan rok jako řidič na Ministerstvu obrany důstojníky na různá cvičení a také ke státní hranici. Přemlouvali ho, aby u armády zůstal, a slibovali okamžitě byt pro rodinu. „Podepiš, podepiš – a hned dostaneš byt v Praze. Máš tejden volno, aby sis to doma vyřídil.“ Jan by podepsal rád, řízení aut bylo jediné, po čem v životě toužil, ale Marie se nechtěla stěhovat.

V roce 1953 se Jan vrátil z vojny. Hospodářství v Želejově i se zvířaty prodal hluboko pod cenou, rodiče už zesnuli. Mezitím si vyjednal práci řidiče v pivovaru Rohozec. Tam mu nabídli i byt k okamžitému nastěhování. Později se stal předsedou místní buňky komunistické strany, prý proto, že to tak dělali všichni. Dodnes si pochvaluje výhody, které mu toto angažmá přinášelo. Například lázně na nemocné plíce, kde mohl trávit čas i s manželkou. V Turnově si postavil za pomoci bratrů své manželky dům a narodil se druhý syn Jan. V pivovaru rozvážel pivo až do důchodu. Dnes o něj pečuje vnučka v jeho domě.