Zdeňka Horáčková

„Tam šlo o to, že žáci se chtěli prezentovat jako třída, která drží pohromadě, a chtěli jít v černém, ve smutku. Potřebovali nějak ukázat, že patří k tomu chlapci. Ředitel je nutil, aby šli ve svazáckém, což oni odmítali přijmout. Došlo tam k takovému incidentu, kdosi si vzal na krk křížek a ten mu byl ředitelem školy serván. Děti to braly hodně emotivně, jako neúctu vůči nim a hlavně vůči zemřelému spolužákovi. Bylo to hodně citově vypjaté a téměř všichni se této události posléze dotýkali.“

„Chyběl tam možná nadhled ředitele. Abych se přiznala, já jsem byla vůči němu v takové opozici. Jednak proto, že ke mně byl tak nevstřícný, jednak jsem si říkala, že nezvládl situaci na své škole, svou povinnost. Dnes s odstupem doby si říkám, že on byl také v obrovském stresu. Nejen vůči studentům, ale i v rámci vztahů mezi profesory. Zabíjeli se mu jeho podřízení! Nehledě na to, že byla normalizace a šroub se takříkajíc utahoval, ředitel musel být v obrovských tlacích ze strany KSČ, odboru školství a kdo ví ještě odkud. Proto bych nechtěla být nespravedlivá.“