Růžena Horáková

„To vás utíkalo kolik?“ - „Tři kluci a dvě děvčata.“ - „A jak jste se domluvili?“ - „To byli právě ti známí kluci, co s námi chodili do tanečních, na výlety jsme chodili. Tak jsme se domluvili, hoši vzali dvoulitrovku kořaly, říkali: ,Musíme se po cestě posilnit.‘ To víte, my jsme tomu nedaly, ale hoši to... Kus nás vezli, pak konec, už nejede vlak dál. Přes hranice šupity pěšky.“ - „To nebyly tenkrát kontroly dokladů?“ - „Byly.“ - „To muselo být nebezpečný.“ - „Což o to, vlak tam končil, ale oni měli výhodu, že já jsem mluvila perfektně německy, když se někdo na něco ptal, tak jsem mluvila německy. Tak to jsme vždycky nějak prolezli. U nás zase jel vlak a tam ve vlaku už nás schovávali ti konduktéři, dávali pozor, kdyžtak jsme přecházeli, tak jsem se dostala až do Pacova.“

„My jsme byly na té hlavní třídě, a nálet a už to hučelo. Tak vlítnout do nejvyššího baráku, který tam byl, protože jsme si říkaly: ,Nahoře to zbourají, dole snad ne.‘ Tak jsme tam vlítly a tam byl kryt, ale před krytem byla taková předsíň. Tak kryt byl už uzavřen a my jsme se dostaly do té předsíně vlastně. Byly tam ještě jeptišky a my dvě děvčata jsme tam vlítla. Najednou ticho, říkáme: ,Tak snad nebude nic, bude už pokoj.‘ Kdepak, najednou se začala sypat omítka, já povídám: ,No nazdar.‘ Ten dům dostal takhle ze strany zásah. Takový hrobový klid, to si nedovedete vůbec představit, snad v nějaký utěsněný komoře. Tak jsme tam byly, ven jsme nemohly, byly jsme zasypaný. Jenom nám říkali, že nás našli, po kolika hodinách, to ani nevím, ale dostali nás ven.“