Ing. Libor Hörbe

„Já jsem si uvědomoval plně, v jakém žiju režimu. To bylo jasné, mělo to nějaké limity. Já jsem měl to štěstí, že jsem se v šestnácti letech dostal do západního Německa, kde jsme měli příbuzné, takže jsem viděl, jak to tam vypadá. Samozřejmě jsem věděl, že tohle rozhodnutí je jednosměrná cesta. Utečeš, ano, je to možné, ale není návratu . Utéct se samozřejmě dalo i bez devizáku, pokud by si člověk našetřil na nějaký zájezd s Čedokem, tak se mu to povedlo. [Emigraci] jsem taky bral jako možnost vždycky, nebo minimálně od věku, kdy jsem si uvědomoval, co to emigrace je. Ale nikdy jsem o tom nějak plně neuvažoval, z toho důvodu, že celou tu dobu jsem poměry, které tady v tehdejším Československu vládly, vnímal částečně jako frašku. Na střední škole, na gymnáziu, tam už to člověk chápal víc, tak tam už jsme z toho měli větší legraci, než na té základce. Víc jsme na tohle téma vtipkovali, abychom se předvedli před holkama. Na vysoké škole už to bylo skoro úplně absurdní, protože jsme byli skoro hotoví lidé a také už se blížil konec režimu, některé věci byly úplně směšné. Já jsem to celou dobu vnímal tak, že s nějak žiju, to, co se kolem mě děje, mi připadalo spíš jako fraška. A pak přišel zásadní zlom, když jsem nastoupil do té práce. Nejsem si jistý, jestli to bylo už před vojnou nebo až po ní. Tenkrát nás poslali na nějakou schůzi, povinně, už si nepamatuju, kvůli čemu to bylo. A tu schůzi vedl a mluvil na ní předseda stranické buňky v LIAZu. A to byl projev, který byl v podstatě o ničem. A na konci se hlasovalo o ničem a to bylo v podstatě taky o ničem. A já už jsem za ty roky byl prostě zvyklý, že venku se neodporuje a v nějaké své komunitě a doma si říkám, co chci. No tak jsem při hlasování prostě zvedl tu ruku pro něco, co mě v podstatě ani nezajímalo. Byla to nějaká úplná blbost.. A teď jsem se najednou rozhlédl a teď jsem viděl všechny ty lidi, jak tam do jednoho stojí a mají zvednutou ruku. A tam si pamatuju, to byl první moment, kdy mi to došlo, kdy jsem si řekl, no tohle nepůjde. Já budu muset utéct. V tomhle nemůžu zůstat, prostě abych tady seděl a choval se tak, jak se chovám. To asi půjde těžko, abych tady teď začal proti něčemu protestovat. To byl takový zvláštní první moment, kdy jsem si řekl: ,Já budu muset utéct.'“

„Ne snad ani, že bych pociťoval nějaký tlak, že by mě někdo do něčeho nutil, ani mi nebylo nabídnuto členství ve straně. Ale frustrující bylo to, že já jako nově příchozí, a samozřejmě jsem to viděl i u ostatních nově příchozích lidí, zejména z té školy [ČVUT], jsem i navzdory socialismu měl nějaké nápady. Nechtěl jsem tu práci dělat jenom proto, že chodím do práce. A tam se velmi brzy ukázalo, že ty nápady končí u těch vedoucích, kteří nechtějí jít do nějakých problémů. Řekl bych, že velmi často to bylo i tak, že ti vedoucí třeba ani nerozuměli pořádně tomu, co měli dělat, tak už se a priori báli do něčeho takového pouštět, aby se neznemožnili. Takže ta práce, to tempo té práce, bylo ve srovnání s dneškem… [velmi pomalé],“

„Jel jsem s jedním spolustudentem autobusem domů, on jezdil stejným směrem jako já. Bavili jsme se – už si nevzpomínám, jak jsme k tomu došli – o případném vstupu do strany [KSČ] a on se mě ptal, jaký na to mám názor. Po pravdě řečeno, přes všechny věci, jak to u nás doma bylo postavené, jsem si tu otázku nikdy pro sebe nepoložil Nikdy jsem se jsem se nezabýval tím, co by se stalo, kdyby mě někdo nutil a já měl děti a podobně. Ty věci samozřejmě byly v té době známé, že to takhle chodí. On se mě na to zeptal a já – protože jsem o tom nikdy nepřemýšlel – jsem mu neutrálně odpověděl: ,Já ti člověče ani nevím.' A on mi řekl: ,Jak, že nevíš?' Já říkám: ,Jak to myslíš?' On řekl: ,To je přece zásadní věc. Jakmile tam jednou vstoupíš, tak se na tom podílíš.' A v ten moment jsem si uvědomil, že ten člověk je pro tu danou situaci morálně vyzrálejší než já, protože to pro mě pojmenoval.“