The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Horešovský (* 1946)

• narodil se 18. července 1946 v Žilině u Kladna

• tatínek Josef Horešovský byl prvorepublikový četník, za války ho zatklo gestapo

• s hokejem začínal jako žák v Kladně

• v 16 letech tam hrál první ligu za dospělé

• v necelých 17 letech začal studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

• na zimní olympiádě 1968 získal s národním týmem stříbro

• v roce 1969 byl u dvou slavných vítězství nad Sovětským svazem na mistrovství světa ve Stockholmu

• vysokou školu ukončil v roce 1969 a nastoupil na dva roky na vojnu do Dukly Jihlava

• získal tam dva tituly mistra republiky

• v roce 1972 vybojoval bronz na zimní olympiádě v Sapporu

• v roce 1972 získal v Praze titul mistra světa

• v reprezentaci skončil v roce 1974 kvůli vážným zdravotním problémům

• v osmdesátých letech trénoval čtyři roky ve Francii

• jako trenér nebo asistent byl v letech 1989/1990 a 1992/1993 u mistrovského titulu Sparty

• v sezóně 1990/1991 dělal asistenta u československé reprezentace

• naposledy trénoval v roce 2008 v Třebíči

• v roce 2022 žil s druhou manželkou v Žilině u Kladna, z prvního manželství měl dvě dcery

Sovětští okupanti neměli své posádky pouze v pustých vojenských prostorech, rozlézali se i po městech a vesnicích. Komunisté navlékli s jejich pomocí po 21. srpnu 1968 svěrací kazajku myšlenkám o svobodě a demokracii. Československo se propadalo do beznaděje, z níž se vyprostilo až v listopadu 1989.

Něco však přece jen připomínalo časy, kdy se statisíce lidí vzepjaly k protestům proti okupaci. Betonové sloupy elektrického vedení, dlažba před školami, tovární komíny, asfaltové silnice, ohrady, stěny domů. Tam všude zářily v nesvobodných normalizačních 70. letech nápisy 2:0 a 4:3. Někde zůstaly ještě v osmdesátkách. Rozjaření lidé jimi pomalovali město a obce po celé republice 21. a 28. března 1969. Ve dnech, kdy se odehrála slavná hokejová pomsta za vpád Sovětské armády a dalších čtyř vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Na mistrovství světa 1969 se o ni postaral i dvaadvacetiletý obránce Josef Horešovský. Dvě vítězství nad takřka nepřemožitelným Sovětských svazem na jednom šampionátu si Československo nepřipsalo nikdy předtím. A ani nikdy potom.

„Okupovali nás v srpnu 1968 a mistrovství světa se hrálo v březnu. Odjížděli jsme do Stockholmu a věděli jsme, co jsme si v minulém půlroce prožili. Někteří lidé u nás pořád doufali, že snad všechno nebude tak tragické, jak se zdá. Někteří už ale poznali, že Rusové mají všechno pod kontrolou a už to z rukou nepustí,“ vzpomíná Josef Horešovský. „Nenávist k nim stoupala a před mistrovstvím světa jsme měli všichni pocit, že musíme udělat lidem radost. Radili jsme se v salónku v hotelu Hubertus na Jílovišti. Sešli se tam hráči, trenéři Jaroslav Pitner a Vladimír Kostka, předseda hokejového svazu Zdeněk Andršt. První věc byla, jak se připravit na co nejlepší výkon. Druhá věc byla, jak se vůči Rusům zachovat. Už na Jílovišti padaly názory, že jim nepodáme po zápase ruce a odjedeme do šatny. Přesně tak jsme to potom udělali a Rusové byli trochu opaření.“

Na okupaci nezapomenu do smrti smrťoucí

Josefa Horešovského zastihl 21. srpen 1968 v Litvínově, kam jeho mateřský klub Sparta Praha odjel na letní soustředění. „První den okupace si budu si pamatovat do smrti smrťoucí. Vedoucího mužstva nám dělal Mojmír Ujčík. Ráno si zapnul rádio a ve čtvrt na sedm začal běhat po ubytovně a křičel: ‚Rusáci jsou tady!‘ Nastala panika, všichni chtěli jet domů,“ popisuje pamětník. „Sbalili jsme si věci, z kopců od hranic s východním Německem se k nám valily tanky. Slyšeli jsme, že jeden narazil do autobusu, který vezl lidi na dopolední směnu, a po nehodě byli mrtví.“

Hokejisté Sparty nemohli dlouho sehnat autobus na cestu do Prahy. Ženatí řidiči říkali, že mají rodiny a bojí se jet po silnicích mezi sovětskou obrněnou technikou. Nakonec se k cestě do Prahy uvolil jeden mladý svobodný šofér. „Ze všeho nejvíc jsme museli hlídat Mojmíra Ujčíka. Hrozil na Rusy z okna pěstí. Říkali jsme mu: ‚Neblbni, co když to do nás pustí?!‘“ popisuje. „Dojeli jsme ke Kněževsi a Středoklukům před ruzyňské letiště. Tam někdo poradil řidiči, ať jede do Prahy přes Černý Důl, jinak mu Rusové zabaví autobus, aby vozil vojáky.“

Sparťani projeli kolem nádraží v Bubenči a pokračovali podél Vltavy. Vystoupili asi dva kilometry před sportovní halou v Holešovicích. U Vltavy seděl rybář. „Mojmír Ujčík mu vynadal, že si klidně chytá ryby a kolem je válka. Rybář mu odpověděl, ať nenadává, že mu přestanou brát ryby,“ vzpomíná Josef Horešovský. „Pak dodal, že kdo z komunistů je teď nahoře, půjde od válu. A kdo sem Rusy pozval, tak se dostane nahoru. Složili jsme v hale věci a rozloučili se. Karel Masopust si vzpomněl na Švejka a řekl: ‚Tak, kluci, kdybychom se neviděli, tak se po válce sejdem v šest večer U Kalicha.‘“

Tátu vyslýchalo gestapo, vrátil se rozbitý

Josef Horešovský se narodil 16. července 1946 a dětská léta prožil hlavně v Žilině u Kladna, odkud pocházela jeho maminka Anna, za svobodna Podaná. Pracovala jako učitelka, tatínek Josef tehdy sloužil u Sboru národní bezpečnosti, k četnictvu nastoupil již na sklonku první republiky. Za války působil jako protektorátní četník. Po válce mu jeho nadřízený vystavil dobrozdání, že nekolaboroval s nacistickou mocí.

„Z vyprávění maminky vím, že otce zatklo gestapo, když byl na četnické stanici v Benešově. Z výslechu se vrátil po dvou dnech v hrozném stavu, rozbitý, potlučený. Nikdy nechtěl mluvit o tom, co se tenkrát stalo. Mě velice zajímalo, proč si pro něj gestapo přišlo. Tou dobou chodily údajně na benešovskou četnickou stanici udavačské dopisy od Karla Čurdy, který zradil parašutisty zapojené do atentátu na Heydricha,“ podotýká. „Dopisy se ale dlouho ztrácely. Mám domněnku potvrzenou i od historika, že otec mohl dopisy skartovat. Ostatní četníci ho prý nabádali, aby byl opatrnější. Když museli někoho zatknout a řídil auto, předstíral poruchu. Snažil se odbojářům říci, že pro ně gestapo jede.“

Po válce otec Josef Horešovský u policie zůstal, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 ho ze Sboru národní bezpečnosti propustili. Pracoval ve Škodovce jako opravář malých mašin, převážejících materiál po továrně. Později jednu řídil. Denně kouřil přes 60 cigaret a zemřel v necelých 52 letech na infarkt. Ještě dříve stačil přivést svého syna k hokeji, v 11 letech ho vzal na první zápas Kladna, hrálo proti polské Gvardiji Varšava.

Artrózu kyčlí měl v genech

„Půn Bůh mně moc talentu nenadělil, tak jsem musel víc trénovat. V létě jsem běhal a posiloval, jako velký silný kluk jsem už ve třinácti letech zdvíhal činky, které měly třicet pět kilo. Ale tělo nebylo ještě na tak velkou zátěž zralé,“ prozrazuje pamětník. „V reprezentaci jsem musel skončit v osmadvaceti letech kvůli problémům s kyčlemi a zády, svou roli hrála i dědičnost. Moje babička měla takovou artrózu, že nebyla schopná pohybu. Když mi doktoři udělali v šestadvaceti letech rentgeny, zjistili, že mám kyčle jak sedmdesátiletý člověk.“

V kladenském áčku dospělých debutoval v šestnácti letech v roce 1961. Dali ho do dvojice s legendárním obráncem Stanislavem Bacílkem, jehož považuje za mimořádného člověka. Na ledě neřval, chyby vysvětloval v klidu. „Rád na něj vzpomínám. Svou poslední sezónu na Kladně jsem odehrál celou vedle něj,“ dodává.

V necelých sedmnácti letech maturoval na jedenáctiletce a vzali ho do Prahy na tělovýchovný institut, přejmenovaný záhy na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK). V prvním ročníku hrál stále ligu za Kladno a z vysoké školy dojížděl strastiplně na tréninky.

„V Tyršáku na Malé Straně jsem z výuky pospíchal do Dejvic. Jezdil jsem tramvají, nebo jsem tam někdy běžel. Z Dejvic mně jel autobus na Kladno a po tréninku na zimáku jsem se vracel autobusem do Prahy. Na Florenci mě budila průvodčí, ze začátku si myslela, že jsem pod parou.“

Fanoušci mu přestup do Sparty neodpustili

Uštvaný studující hokejista se s těžkým srdcem rozhodl, že přestoupí do Sparty Praha. Její rivalita s Kladnem byla pověstná a fanoušci nemohli mladému obránci odpustit ‚zradu‘ klubových barev. „Na první zápas se Spartou na Kladně nemám příjemné vzpomínky. Jeden fanoušek mně řekl: ‚Pepíku, kdyby tohle táta viděl, obracel by se v hrobě.‘ Do autobusu jsem šel po zápase s brekem,“ svěřuje se pamětník.

Urostlý vysoký mladík se rychle prosadil do československé reprezentace a vytvořil obrannou dvojici s Janem Suchým, útočně laděným bekem, jehož výpady bavily fanoušky a přinášely góly. Často ale chyběl před vlastní brankou. „Díky Honzovi jsem se naučil hrát docela dobře jeden na dva,“ usmívá se Josef Horešovský.

V jednadvaceti letech si připsal na zimní olympiádě 1968 ve francouzském Grenoblu první velký úspěch. V dresu se lvíčkem na prsou vybojoval stříbrné medaile a nádavkem titul mistra Evropy. O zlato připravila Čechoslováky prohra s Kanadou, po sedmi letech však porazili takřka nepřekonatelný Sovětský svaz.

„Nová olympijská vesnice byla krásná, turnaj se nám až na utkání s Kanadou povedl. Měli jsme navíc štěstí, že jsme viděli vítězství Jiřího Rašky na skokanském můstku. Těšilo nás, že lidi věděli, že k němu patříme. Říkali jsme si, že je na nás, abychom se taky předvedli,“ upozorňuje.

Byl nejlepším obráncem olympijského turnaje

Se Sovětským svazem vyhrálo Československo 5:4, hokejové utkání začalo ovšem se zpožděním. „Rusové měli nože na bruslích bez chráničů na koncovkách a naši trenéři na to upozornili,“ vzpomíná Josef Horešovský. „Rusové se hrozně rozčilovali a trvalo možná dvacet pět minut, než si brusle upravili. Hned na začátku nám dali gól, jenomže jsme pak zápas otočili.“

Olympiáda přinesla Josefu Horešovskému významné individuální ocenění. Vyhlásili ho nejlepším obráncem hokejového turnaje, v němž zaznamenal čtyři branky. „Měl jsem silné ruce a dobrou střelu zápěstím, švihem. Kotouč letěl do výšky a pak padnul dolů. Po tréninku jsem si přidával desítky a desítky střel,“ prohlašuje.

Dvacátého prvního srpna 1968 vtrhla do Československa Sovětská armáda a vojska dalších čtyř socialistických zemí, aby přerušily snahu o demokratizaci komunistického režimu. Začala více než dvacet let dlouhá doba okupace. „Třicátého srpna jsme odjeli přes Folmavu na soustředění do Landshutu. Pamatuju si, jak na západoněmecké celnici stál německý voják za obrovským triedrem a sledoval kopce na naší straně hranice,“ říká Josef Horešovský. „Stály tam zamaskované ruské tanky a obrněná technika. Lidi v Německu měli z Rusů hrůzu, tolik let po válce by nikdo neměl odvahu jít bojovat.“

Sovětští hokejisté chodili všude v teplákách

Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy zůstaly v zemi útvary Sovětské armády. Přisluhovači Moskvy z řad funkcionářů KSČ začali nad svobodou a lidskými právy utahovat šrouby a republika se znovu propadala do totality. Necelých sedm měsíců po 21. srpnu 1968 odletělo národní mužstvo na mistrovství světa ve Stockholmu, který jako pořadatelské město nahradil Prahu. Československo se mistrovství světa zřeklo kvůli obavám z nenávisti fanoušků vůči sovětským reprezentantům. Většina národa si přála, aby hokejisté vrátili alespoň na zimním stadionu 21. srpen 1968. Reprezentace jejich přání vyslyšela a zvítězila 2:0 a 4:3.

„Rusové nikdy nevzbuzovali v Evropě velké sympatie, i na veřejnosti chodili v teplákách, asi aby je všichni rychle poznali. Vyhráli titul, dostali spoustu peněz, nakoupili a letěli domů,“ tvrdí Josef Horešovský. „Věděli jsme, že proti nim musíme udržet hru v nižším tempu, aby se nedostali do svého strojového tempa a nejezdilo se nahoru dolů.“

Po prvním vítězství nad Sovětským svazem posílali lidé hokejistům do Stockholmu tisíce blahopřejných telegramů, na stolech jich ležely vysoké hromady. Doktor, masér nebo náhradníci z nich vybírali a nejlepší vzkazy mužstvu předčítali. „Cestou na zápasy jsme zpívali bojovou píseň, byla ale tak sprostá, že slova nemůžu říct. Není se čím chlubit. Snad jen, že začíná ‚Na Pašince, na náměstí, bydleli dva manželé…‘ Přišel s ní Honza Havel, který odtamtud pocházel.“

Píseň z Pašinky, obce u Kolína, nelze dohledat ani na Googlu. Něco nicméně naznačuje výraz ‚manželé‘ na konci prvního verše. Pěkně se rýmuje s hanlivým označením pro lidské pozadí.

Mohl jít do NHL, ale musel by opustit mámu

Navzdory třetímu místu přivítali fanoušci hokejisty, jako kdyby šampionát vyhráli. „Na letišti v Ruzyni bylo deset, možná i  patnáct tisíc lidí, funkcionáři nás přivítali v salónku. O rok později se hrálo mistrovství světa zase ve Stockholmu. S Rusy jsme dvakrát prohráli a nevítal nás nikdo. Aspoň nás na letišti odbavili za dvacet minut a jeli jsme domů,“ prozrazuje Josef Horešovský.

V roce 1969 mohl odejít do nejlepší a nejslavnější hokejové soutěže světa, kanadsko-americké NHL. Mezi přátelskými zápasy ve Švédsku ho oslovil hlavní skaut Saint Louis Blues legendární Scotty Bowman. „Vedle něj seděl majitel klubu Cid Solomon a říkali mi: ‚Pojeď s námi, máme pro tebe letenku.‘ Byla to pecka, ale měl jsem před koncem studia na FTVS a už jsem dostal i povolávací rozkaz. Kdybych do Ameriky utekl, stal by se ze mě vojenský zběh,“ vysvětluje. „Jako emigrant bych už neviděl mámu, po tátově smrti bydlela sama v domečku na venkově. Sestra byla vdaná v Sokolově a moje emigrace by jí uškodila. Tak jsem nabídku ze Saint Louis Blues odmítl a prováhal jsem svou jedinou šanci na NHL.“

Před letními prázdninami 1969 složil na FTVS státnice a 1. července narukoval na vojnu do Dukly Jihlava. Vysokoškoláci sloužili jen rok, jenomže Josef Horešovský nechodil kvůli hokejovým zápasům a tréninkům na vojenskou katedru, a tak v Dukle Jihlava strávil dva roky. Jako vojín a později svobodník základní služby hrál za mnohem menší peníze než kmenoví hráči Dukly, vojáci z povolání.

„Lišily se taky naše prémie. Šel jsem za trenérem Jaroslavem Pitnerem, trénoval i nároďák. Říkal jsem mu: ‚Soudruhu majore, hraju za reprezentaci, a proč kluci, co za ni nehrajou, dostávají v Dukle víc peněz?‘ Pitner mi odpověděl, že mám pravdu, ale že takové jsou vojenské předpisy,“ podotýká. „Ale něco udělal. Předsedou Klubu přátel Dukly byl jeden hodný pán a vždycky po zápase mi od rozhovoru s Pitnerem přinesl nějakou sumu na přilepšenou. A my záklaďáci jsme od něj dostávali velkou roli koňského točeného salámu.“

Před vojnou se Josef Horešovský živil jenom hokejem, ve Spartě ho naoko zaměstnával podnik ČKD Praha. Vedoucí mužstva nosil hráčům výplaty v pytlíčkách a rozdával jim je v šatně. „Bral jsem tři tisíce šest set hrubého, za výhru jsme měli prémie čtyři sta korun hrubého, pak šest set. Když jsem přišel v Žilině do hospody, chlapi mi nevěřili, že nevydělávám víc. V kladenské Poldovce u pecí nebo v dolech měli lepší peníze. Ale nebylo jim co závidět, dělali hodně těžkou práci.“

Při utkání se Švédy vtrhli na led demonstranti

V Dukle Jihlava mu pomáhalo, že na vojnu přišel ze Sparty. „Velitel naší divize plukovník Kodeš byl sparťan. Jednou jsme letěli do Moskvy na pohárovou odvetu se Spartakem. S jedním kolegou jsme zaspali a autobus do Prahy na letiště kvůli nám vyjel se zpožděním. Plukovník Kodeš bydlel v Havlíčkově Brodě a čekal tam na nás hodinu, než jsme ho nabrali,“ říká. „Rozčiloval se: ‚Chlapi, kde jste byli?‘ Někdo řekl: ‚Soudruhu plukovníku, vyřiďte si to s Josefem Horešovským!‘ Plukovník Kodeš odpověděl: ‚To je Sparta, můžeme jet.‘ Na letišti mi ještě půjčil svůj baloňák, protože jsem odjel ve vojenské uniformě a vojáci mohli do zahraničí ve stejnokroji jen na povolení ministra. Do Moskvy jsem letěl v zelených kalhotách a hnědých polobotkách. Civil mně půjčili až v Moskvě.“

V roce 1971 získal druhý titul mistra Evropy. Ve Švýcarsku národní tým prachmizerně začal, po šokující prohře s Američany následovala porážka se Švédskem. Do zápasu zasáhla politika. V době, kdy Čechoslováci stáhli náskok soupeře a vývoj utkání se překlápěl na jejich stranu, vtrhli na led demonstranti. „Chtěli, aby francouzská pohraniční oblast připadla ke Švýcarsku. Utkání přerušili asi na deset minut, rozčilený Olda Machač někoho z nich nakopl bruslí nebo ho přetáhl holí přes lejtka. Rozhodčí ho poslal na trestnou lavici a už jsme utkání neotočili.“

Do konce turnaje však už národní tým neprohrál ani jednou, v prvním kole porazil Finsko a západní Německo, remizoval se Sovětským svazem. V odvetách vyhrál všech pět střetnutí. Poněvadž se do mistrovství Evropy nezapočítala prohra s USA, stali se Čechoslováci mistry Evropy.

Rusové prý chtěli, abychom se nechali porazit

O rok později se konala zimní olympiáda v Sapporu, kde Československo skončilo třetí. Josef Horešovský tam zažil zemětřesení a také přípravné utkání na kluzišti vybudovaném na plaveckém stadionu.

„Nad brankářem Jirkou Holečkem stála věž pro skoky do vody,“ dodává. „Manťáky byly neohoblované, hřiště na podpěrách nad bazénem dunělo a trochu plavalo. O zlato jsme hráli s Rusy a panují dohady, že po nás chtěli, abychom se nechali porazit. Náš kapitán Josef Černý měl zjistit, co si o tom myslíme. Pak oznámil trenérům, že většina mužstva prohrát nechce. Za dva měsíce se hrálo v Praze mistrovství světa, Černého nenominovali, že prý neměl výkonnost. Ale možná proto, že nás v Sapporu nepřesvědčil.“

V Praze vybojovalo Československo po 23 letech titul mistra světa. Sovětský svaz porazilo 3:2 a remizovalo s ním 3:3. Josef Horešovský vyměnil v obranné dvojici parťáka. Jan Suchý řídil na podzim 1971 auto pod vlivem alkoholu, havaroval a při nehodě zemřel jeden člověk. Jeden z nejlepších obránců světa v reprezentaci vynechal mistrovství světa 1972 a 1973. Do národního týmu se vrátil až po odpykání trestu ve vězení v roce 1974. V Praze 1972 dali místo něj trenéři k Josefu Horešovskému Jiřího Bublu.

Policisti prošpikovali halu kamerami

Zápasy národního týmu ve Sportovní hale v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka sledovalo pokaždé 14 tisíc bouřících diváků. Komunistický režim se nicméně obával protestů fanoušků při zápasech se Sovětským svazem, na stadionu hlídkovaly stovky příslušníků Veřejné bezpečnosti i policistů v civilu.

„Jeden ze zaměstnanců nám prozradil, že ve sportovní hale bylo ukrytých dvacet šest kamer a zabíraly diváky,“ tvrdí Josef Horešovský. „V jedné místnosti seděli policajti u monitorů a sledovali, co se děje. Ale takové množství lidí se nedalo ohlídat.“

Titul mistrů světa a výhry nad Sovětským svazem neznamenaly jedinou odměnu. Hokejisté tehdy začali za medaile dostávat i vyšší prémie. „Jednou se předseda vlády Štrougal ptal Jirky Holíka, proč jsou Rusové tak dobří. Jirka mu říká: ‚Soudruhu předsedo, my hrajeme za tolik a za tolik – a oni dostávají za vítězství mnohokrát a mnohokrát víc.‘ Slušné peníze jsme měli už za titul mistrů Evropy v roce 1971. Za zlato v Praze jsme dostali od vlády dvacet tisíc korun a od ČSTV deset tisíc korun. Rusové ale stejně na akcích v zahraničí dávali pořád svým hráčům tolik peněz v cizí měně, že se nám o nich ani nezdálo. My jsme dostávali sedm marek na den a na osobu.“

Z reprezentace ho vyřadily bolavé kyčle

V roce 1972 byl Josef Horešovský ještě u jednoho velkého mezníku československého hokeje. V září se vracel výběr kanadských profesionálů z Moskvy, kde skončila série osmi utkání se Sovětským svazem, a zastavil se na jeden ‚přátelák‘ v Praze. Novopečení mistři světa nad nimi vedli ještě čtyři vteřiny před koncem 3:2, kdy Kanaďané vyrovnali při power play, hře bez brankáře.

V roce 1973 se mistrovství světa odehrávalo v Moskvě a Čechoslováci získali bronzové medaile. Napřesrok začaly trápit Josefa Horešovského kyčle a záda a na mistrovství světa v Helsinkách už jeli jiní obránci. V československé první lize ale těšil fanoušky dál. V roce 1975 se bohužel nachomýtl k neštěstí v přátelském utkání Sparty Praha s Litvínovem. Vystřelil a ve změti hokejek se puk od jedné z nich odrazil do oka jeho spoluhráče a kamaráda Jana Eysselta. Lékaři mu ho už nedokázali zachránit a viděl jen na jedno. Jan Eysselt se pak prosadil jako trenér a vedl týmy v západním Německu, Finsku, Rakousku a v Polsku.

Trenérem se stal také Josef Horešovský. V letech 1990 a 1994 získal dva tituly pro Spartu jako kouč a jako asistent trenéra. V sezóně 1990/1991 dělal asistenta trenéra československé reprezentace. Ještě dříve, v osmdesátých letech se dostal na čtyři sezóny do Francie, kde si zamiloval víno.

Musíte vydržet, když se nedaří

„Francie pro mě byla tvrdý zážitek, ze začátku jsem uměl jen ‚bon žůr‘. Začal jsem chodit na rychlokurz na univerzitě. Francouzská gramatika je obtížná, poslouchal jsem od sedmi ráno jejich televizi, kupoval si noviny a hlavně se učil slovíčka, slovíčka, slovíčka,“ popisuje. „Naštěstí jsem díky svému dobrému hudebnímu sluchu vystihl francouzský akcent a dodnes se domluvím. Francie je krásná, střídá se tam ráz krajiny. Cestoval jsem všude, kde se pěstuje víno. Provence, Bordeaux, Burgundsko. Nejblíž jsem měl do oblasti Chateauneuf du Pape, kde se rodí nádherná vína.“

V roce 1997 prodělal první operaci kyčelního kloubu. Do druhé nohy mu chirurgové umístili endoprotézu právě v době, kdy Češi vyhráli turnaj na olympiádě 1998 v Naganu. „Ležel jsem v nemocnici a v pět ráno koukal na hokej v televizi,“ říká.

Díky hokeji pochopil, co přináší úspěchy. „Neobjevil jsem žádnou Ameriku. Hlavní je poctivá práce. Musíte vydržet, když se vám nedaří. Nesmíte hledat příčiny jinde a začít s kritikou u sebe,“ tvrdí pamětník.