The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Horňáková (* 1941)

• narozena 14. března 1941 v Žarošicích

• otec František Müllner byl četník, v roce 1939 odsunut s rodinou ze Slovenska po vyhlášení Slovenského státu

• po únoru 1948 otec propuštěn z nově vytvořeného SNB

• po maturitě na gymnáziu nebyla pamětnice z kádrových důvodů přijata na medicínu, vystudovala biochemii v Brně

• manžel Kamil Horňák se angažoval v roce 1968

• rodina byla za normalizace kvůli manželovi perzekvována

• po roce 1989 pamětnice primářkou klinické biochemie v nemocnici v Brně

• v roce 2023 žila v Brně

Rodině Marie Horňákové připravil komunistický režim život plný příkoří. Po únorovém převratu byl její otec odstaven od Sboru národní bezpečnosti a musel pracovat manuálně. Podobný osud potkal s nástupem normalizace i jejího manžela, který se provinil tím, že chtěl podporou politiky Pražského jara přispět ke změně politických a společenských poměrů. Sama pamětnice se v sedmdesátých a osmdesátých letech potýkala s šikanou na pracovišti a její dceři nebylo z politických důvodů umožněno vystudovat gymnázium.

Sověti nutili tatínka pít, měl otravu alkoholem

Marie Horňáková se narodila jako Marie Müllnerová 14. března 1941 v jihomoravské obci Žarošice, kam se její rodiče nastěhovali na začátku války. Otec František Müllner předtím působil jako četnický strážmistr na Slovensku, kde žil s manželkou Marií a starší dcerou, která přišla na svět v roce 1938. Po vyhlášení Tisova Slovenského státu, který byl de facto satelitem nacistického Německa, se Češi pobývající na slovenském území stali nežádoucími osobami a museli se okamžitě vystěhovat. Po dlouhé anabázi nakonec Müllnerovi zakotvili právě v Žarošicích.

Rané vzpomínky pamětnice se vztahují především k závěru války a osvobození na jaře 1945. Když obcí přecházela fronta, byl u Müllnerových několik dní ubytován německý důstojník. Přestože šlo o nepřátelského vojáka, vzpomíná na něj Marie jen v dobrém: „Byl to velmi slušný a citlivý člověk. Choval nás se sestrou na klíně a krmil nás čokoládou. Bylo na něm vidět, že je nešťastný z války, ve které musel bojovat, protože měl doma zhruba stejně staré děti, jako jsme byly my dvě.“ Naopak na sovětské osvoboditele, kteří do Žarošic dorazili v květnu, paradoxně nevzpomíná v nejlepším: „Byli to mladí výrostci, kteří přišli rabovat. Nejraději měli náramkové hodinky a motocykly, na kterých ale neuměli jezdit, což vedlo ke komickým situacím.“ Místy šlo ale i o život. Když se mladí Sověti dostali k místní domácí slivovici, nutili pít i Františka Müllnera, který následně dostal otravu alkoholem. „Báli jsme se, že nám tatínek umře,“ vybavuje si Marie Horňáková silný zážitek z raného dětství.

Někteří si kvůli kolektivizaci vzali život

Poklidný život na slováckém venkově, obnovený ihned po válce, vzal zakrátko zasvé s nástupem „diktatury proletariátu“ v únoru 1948. Komunisté ihned přikročili k násilné kolektivizaci zemědělství a nevybíravými způsoby nutili soukromé zemědělce ke vstupu do nově zakládaných zemědělských družstev. I v Žarošicích probíhala kolektivizace poměrně dramaticky, jak ve svých vzpomínkách dokládá Marie Horňáková: „Ti zakladatelé JZD chodili a vytyčovali kolíky, kde se rozorají meze a sjednotí se ta pole. A ti sedláci, kteří odmítali do těch družstev vstoupit, v noci chodili a ty kolíky jim vytahovali.“ Postupem času nabral konflikt mezi horlivými soudruhy a odbojnými sedláky tragických rozměrů: „Nakonec jim násilím odváděli dobytek. Vím, že dva z nich to neunesli a sáhli si na život.“

Rodina Müllnerových sice násilným združstevňováním postižena nebyla, režim si však došlápl i na ni. Po válce bylo četnictvo zrušeno a převedeno pod nově vzniklý Sbor národní bezpečnosti (SNB) a František Müllner byl najednou pro nové poměry nevyhovující. Jediný způsob, kterým se mohl „vykoupit“ a zůstat u SNB, byl vstup do komunistické strany, což ale odmítl. A to mu soudruzi nezapomněli. Jeho cesta pak vedla rovnou do továrny v nedalekých Ždánicích, kam se rodina přestěhovala v roce 1951. Brzy začal mít Mariin otec zdravotní problémy, a tak pobíral částečný invalidní důchod.

No a co? Škoda ho není!

Na základní škole si Marie politickou situaci pochopitelně příliš neuvědomovala. Jako téměř všichni její spolužáci byla aktivní pionýrkou a všechno, co jí bylo předkládáno ve škole, považovala za samozřejmé. K této době se váže vzpomínka dokumentující absurditu doby. Dne 14. března 1953, když pamětnice slavila dvanácté narozeniny, zemřel v těsném závěsu za sovětským diktátorem Stalinem také československý prezident a jeho věrný lokaj Klement Gottwald. „Přišla jsem domů s pláčem, a když jsem oznámila, že zemřel soudruh prezident, maminka se na mě jen podívala a řekla: ,No a co? Škoda ho není!‘ Což se mě tehdy jako pionýrky velice dotklo,“ vzpomíná Marie Horňáková se smíchem.

Že je ve skutečnosti cosi shnilého v „ráji socialistickém“, začalo dvanáctileté školačce docházet jen o pár měsíců později, když vedení strany a státu provedlo neblaze proslulou měnovou reformu, o níž do poslední chvíle lhalo. „Mezi lidmi se o tom šuškalo už dlouho. Vím, že prezident Zápotocký v pátek vystoupil s tím, že jsou to pouhé fámy, a v sobotu byla reforma.“ Lidé, kteří měli peníze uložené doma v hotovosti, se je rychle snažili utratit, neboť při částce nad 300 Kčs jim měly být staré peníze vyměněny za nové v drastickém poměru 50:1. Stejný záměr měla i Mariina maminka: „Jeli jsme spolu do Kyjova, ale všechny obchody už byly vybrané. Jediné, co se nám podařilo koupit, byla jakási soška.“ Měnová reforma hluboce otřásla důvěrou obyvatelstva v komunistický režim a vyvolala po celé republice masové protesty, k nimž se připojila i dělnická třída, o kterou se vládnoucí garnitura opírala. Tyto protesty byly, jak známo, brutálně potlačeny.

Inspektor prohlásil, jak si mohu dovolit hlásit se na vysokou školu

V letech 1955–1958 vystudovala pamětnice gymnázium (tehdy jedenáctiletou střední školu) v Kyjově. Tady se poprvé setkala s jistou formou ostrakizace, když byla zařazena do třídy studentů z politicky neperspektivních rodin. Tato skutečnost jí samozřejmě v maturitním ročníku zkomplikovala přijímací řízení na vysokou školu. To jí ostatně dal najevo komunistický školní inspektor, když na shromáždění studentů v aule školy prohlásil: „Proč vy, děti dělníků a rolníků, nechcete studovat dál, když tady Müllnerová a jí podobní si dovolují hlásit se na vysokou školu?“

O vysněné medicíně si mohla Marie nechat jen zdát, naštěstí však byla přijata alespoň na brněnskou přírodovědeckou fakultu ke studiu dvouoborové kombinace matematika – chemie. Od čtvrtého ročníku si studenti volili pedagogickou nebo odbornou větev, Marie si vybrala specializaci biochemie. Na vysokoškolské studium v Brně na přelomu padesátých a šedesátých let vzpomíná ráda. Přestože stále ještě vládl poměrně tuhý režim, přece jen už bylo znatelné určité uvolnění, jehož symbolem se staly v této době studentské majálesy. Jiným příznačným symbolem doby byly povinné výrobní praxe, které měly zajistit, aby se studenti „příliš nevzdálili dělnické třídě“. Pamětnice praxi absolvovala ve třetím semestru studia v brněnské Zbrojovce.

Po invazi byly obchody vyprodané

Ještě během studií se Marie vdala za Kamila Horňáka, absolventa filozofické fakulty, začínajícího učitele a budoucího literárního kritika. V roce 1963 promovala a nastoupila na umístěnku do veterinárního ústavu Bioveta v Ivanovicích na Hané. Dostali tam s manželem jednopokojový byt na samotě, ale v roce 1967 se přestěhovali do Brna. Protože měla ještě roční pracovní povinnost v Ivanovicích (vyplývající tehdy právě ze systému umístěnek), znamenalo to pro ni logistické komplikace. V roce 1965 se manželům Horňákovým narodila první dcera.

Kamil Horňák pracoval po vojenské službě v Pedagogické knihovně v Brně a v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd, kde působil jako divadelní a literární kritik. To mu umožnilo pohybovat se v kruzích brněnské intelektuální elity. Během Pražského jara 1968 vstoupil na popud Jaroslava Šabaty, významného akademika a komunistického funkcionáře, do KSČ a veřejně se angažoval v rámci reformního procesu. To později zpečetilo osud jeho vlastní i celé jeho rodiny.

V noci z 20. na 21. srpna byla republika obsazena tanky pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, které nechtěly za žádnou cenu dopustit, aby politika dubčekovského vedení zašla příliš daleko. Marie Horňáková byla toho časného rána na cestě do práce. „Lidé měli nastražené uši u rádií, tak jsem si říkala: ,Proboha, co blbnou takhle brzy?‘ Načež jsem v zatáčce viděla tank! A pak mi jeden pán říká: ,Vy to nevíte? V noci nás obsadili Rusové!‘“ popisuje pamětnice jednu z nejpohnutějších vzpomínek ve svém životě. Když se jí podařilo dostat se z práce domů, zjistila navíc, že většina obchodů s potravinami je téměř vyprodaná. Lidé totiž měli stále v živé paměti válečné události.

Marie Horňáková se také zúčastnila demonstrací konaných v centru Brna k prvnímu výročí okupace v srpnu 1969. U obchodního domu Centrum na konci Kobližné ulice došlo ke střetu s bezpečnostními složkami, které proti demonstrantům použily vodní děla. Marie naštěstí vyvázla bez vážnějších následků. Srpnové události v Brně roku 1969 však měly tragickou dohru, když při potlačování demonstrací přišli o život dva mladí lidé, Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach. Jejich oběti předznamenaly opětovné utužení poměrů na dalších dvacet let.

Vždyť je to blbá komunistka!

Manžel pamětnice Kamil Horňák byl na prahu nastupující normalizace jako někdejší reformista okamžitě vyhozen z Akademie věd i z Pedagogické knihovny a až do důchodu se živil prakticky pouze jako skladník. Marie Horňáková pracovala ještě několik let ve výzkumu. Když se v polovině sedmdesátých let dozvěděla, že v nemocnici Milosrdných bratří hledají pracovníka na oddělení klinické biochemie, rozhodla se zkusit štěstí. Ředitel ji přijal, což ale nebývale popudilo nemocniční kádrovačku, která mu to v osobní přítomnosti Marie patřičně vyčetla. „Rozeřvala se na něj, jak si vůbec mohl dovolit přijmout někoho takového, jako jsem já. Já jsem se tam na místě rozbrečela. Když se vyřvala a odešla, ten ředitel se na mě podíval a říká: ,Nic si z toho nedělej, děvenko, vždyť je to blbá komunistka.‘ Byl už starší a myslel si svoje.“

Marie sice mohla do nemocnice nastoupit, drobný únik informací před kádrovým oddělením ale nezůstal bez odezvy. Nadřízení se jí snažili všemožně komplikovat život, například záměrným rozdělením povinností mezi několik pracovišť, mezi nimiž musela každý den složitě přejíždět. Ještě větší křivdu přinesla normalizační doba její dceři, která se i přes vynikající prospěch nedostala na gymnázium, a pamětnici stálo velké úsilí, aby byla přijata alespoň na střední zahradnickou školu. Vysokoškolské vzdělání si mohla doplnit až dálkovým studiem po sametové revoluci.

Konec roku 1989 přinesl dlouho očekávaný pád totality. Lidé se konečně mohli svobodně nadechnout. Marie Horňáková byla jmenována primářkou oddělení klinické biochemie a tuto funkci vykonávala až do svého odchodu do důchodu. Ještě v osmdesátých letech se jí narodila druhá dcera. Během natáčení rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023 žila pamětnice v Brně.