The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Hort (* 1944)

• narodil se 12. ledna 1944 v Kladně

• v pěti letech začal hrát šachy

• prvního velkého úspěchu se dočkal, když na turnaji v Moskvě v roce 1961 remizoval se sovětským šachovým mistrem Michailem Talem

• v roce 1962 se stal mezinárodním mistrem a v roce 1965 velmistrem

• okupace vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Budapešti, když jel na turnaj do Jugoslávie

• od roku 1972 hrál legálně v Německu

• v roce 1977 se mu podařilo probojovat do turnaje kandidátů, kde se však nedostal mezi nejlepší čtyři hráče

• v roce 1985 emigroval do Německa

• jako německý občan aktivně hrál a reprezentoval svou novou vlast

• v roce 2024 žil se svou manželkou Brigittou v Německu

Hra králů, jak se šachy často nazývají, má oproti ostatním sportům výhodu v tom, že hráče nelimituje věk či fyzická výkonnost a mohou se jim věnovat prakticky celý život a zdokonalovat svou hru. Jinak tomu nebylo ani u šachového velmistra a šestého nejlepšího hráče světa Vlastimila Horta. Tomuto sportu propadl už v dětství a za celou svou kariéru to dotáhl až na nejvyšší posty.

Vlastimil Hort byl velmi nadějným šachovým hráčem, což si uvědomoval i komunistický režim. Jeho úspěchy od roku 1960, kdy ještě jako mladík vedl vyrovnané partie se světovými hráči, vyústily v to, že byl jako hráč prodán v roce 1972 do zahraničí, kde mohl legálně hrát a vydělávat tak vysněné valuty pro ČSSR. Svobodný svět mu otevřel oči a on chtěl nejen v zahraničí hrát, ale po neustálé šikaně a tlaku ze strany vládnoucího režimu v zahraničí i žít. V roce 1985 se rozhodl emigrovat a usadit se v Německu, za které pak nastoupil v mezinárodních turnajích a sklízel další úspěchy.

V pěti letech jsem poznal šachy a v sedmi jsem už hrál v místním oddílu

Vlastimil Hort se narodil 12. ledna 1944 v Kladně jako druhý potomek do rodiny sociálního demokrata Antonína Horta a jeho ženy Vlasty Hortové. Otec pracoval v kladenské Poldovce, ale po čase se mu naskytla příležitost působit v kladenském divadle, kde hrál na hoboj v divadelním orchestru. Malý Vlastimil měl ještě o čtyři roky starší sestru Renatu a všichni bydleli společně v rodinném domě v Kladně.

I když si Vlastimil Hort nevzpomíná na konec války, tak ve svém vyprávění zdůrazňuje příhodu, která se týká jeho rodičů. Postupující Rudá armáda se usídlila v Kladně a sovětští vojáci se ubytovali v domě Hortových. Otec měl na sovětské vojáky averzi, jelikož se chovali v domě nevhodně, například sklep používali jako toaletu a kompletně ho znečistili.

Vlastimil Hort v dětství trpěl různými onemocněními a často trávil čas v nemocnici. Aby mu zde chvíle rychle utíkaly, naučil ho lékař hrát šachy. Tato hra mu natolik učarovala, že mu po návratu domů rodiče domluvili pravidelný trénink se sousedem Vrbou. „Ten ale předtím, než si se mnou zahrál, musel nakrmit asi sto králíků, takže jsem běhal po zahradě, trhal pampelišky, abychom to měli rychleji a mohli hrát. V tu dobu jsem ještě neznal tzv. braní mimochodem. On to uměl a během pár tahů mě porazil. Vždycky jsem se rozbrečel, běžel domů a říkal, že je Vrba podvodník. Nakonec mi rodiče tah vysvětlili a zase jsme hráli,“ vzpomíná na své začátky. V sedmi letech už nastoupil za místní oddíl Slovan Kladno, se kterým hrál převážně krajský přebor.   

Na turnaji v Moskvě jsem jako mladík remizoval s Michailem Talem

Ve svých čtrnácti letech zaznamenal Vlastimil Hort jeden ze svých prvních větších úspěchů, a to takový, že se mu podařilo porazit významného československého matematika a šachistu Miroslava Katětova. Tato výhra mu svým způsobem otevřela dveře do světa uznávaných šachistů a díky tomu se seznámil i se svým pozdějším vzorem a idolem Karlem Opočenským.

Vlastimil Hort nastoupil na kladenské gymnázium, které úspěšně zakončil maturitou v roce 1962. Poté se rozhodl studovat vysokou školu ekonomickou a přitom aktivně hrál šachy. Vzpomíná často na věhlasnou šachovou kavárnu U Nováků na Václavském náměstí, kde nejenže hrál šachy s těmi nejlepšími hráči, ale velmi často a rád hrál mariáš či kulečník.

V roce 1961 se mu podařilo dostat na turnaj do Moskvy, kde jako sedmnáctiletý začínající šachista nastoupil proti tehdejším světovým hráčům. „V Moskvě to bylo něco nového, bylo mi sedmnáct. Jednou jsem vyhrál, čtyřikrát prohrál, ale nakonec jsem s Michailem Talem remizoval, což byl pro mě neuvěřitelný úspěch,“ vzpomíná na ikonického sovětského hráče.

Okupaci v roce 1968 jsem zažil na cestě do Jugoslávie

V roce 1966 nastoupil pamětník na povinnou vojenskou službu do sportovního oddílu Dukla Praha. Vlastimil Hort od mladých let netíhl ke komunistickým myšlenkám a ani nijak nepodporoval komunistický režim v Československu. Podobně na tom byl i pamětníkův otec, který sice jako sociální demokrat po roce 1948 musel vstoupit do KSČ, ale komunistou jako takovým se nikdy nestal. Pamětník měl s komunisty problémy i na vysoké škole ekonomické, kdy mu k jejímu ukončení chybělo jen splnit zkoušku z politické ekonomie u doc. Horského.

Okupaci vojsk Varšavské smlouvy prožil v Budapešti na cestě na turnaj do Jugoslávie, který se konal v chorvatském městě Vinkovci. „V Budapešti jsem si říkal, rychle, ať jsem aspoň už v té Jugoslávii. Měl jsem strach o ty doma, co se stane nebo jak to bude pokračovat. Po okupaci jsem pak odmítal mluvit se sovětskými hráči rusky. Vůbec jsem se s nimi nebavil. První, s kým jsem promluvil, byl pak Boris Spasskij,“ vzpomíná na rok 1968.

Stát potřeboval valuty, a tak mě jako hráče prodali

V šedesátých letech byl Vlastimil Hort považován za evropskou šachovou špičku. Dokazují to i jeho úspěchy, které sbíral po celém světě. Vedle toho všeho se stal v roce 1962 mezinárodním šachovým mistrem a svou dominanci potvrdil v roce 1965, kdy získal titul velmistra.

„Československo potřebovalo valuty a Pragosport se rozhodl, že mě prodá jako sportovce do zahraničí. Tenkrát hrálo v zahraničí poměrně dost cizinců a zájem o mě byl v Německu. Přesunul jsem se do Kolína nad Rýnem, v centru si koupil byt a hrál jsem extraligu. Žil jsem tak napůl v Čechách a napůl v Německu,“ vzpomíná na svůj přestup.

V sedmdesátých letech se dostal na vrchol svého sportovního působení. Hrál německou extraligu, objížděl evropské i světové turnaje, ale největšího úspěchu se dočkal až v letech 1976 a 1977. Právě v roce 1976 se konal mezipásmový turnaj mistrovství světa ve filipínské Manile a Vlastimil Hort se zde umístil na skvělé třetí příčce, což byl neuvěřitelný úspěch. V roce 1977 tak postoupil do Turnaje kandidátů, což bylo prakticky šachové mistrovství světa. Zde podlehl legendárnímu Borisovi Spasskému a mezi čtyři nejlepší se neprobojoval. V tomto roce však dosáhl ještě dalšího úspěchu, a to, když se v mezinárodním žebříčku FIDE umístil na šesté pozici, což je dodnes nejlépe obsazená pozice českým či československým hráčem.

V letech 1960–1984 Vlastimil Hort reprezentoval Československo celkově na jedenácti šachových olympiádách. Dařilo se mu střídavě, ale největší slávy se dočkalo československé družstvo na olympiádě ve švýcarském Lucernu v roce 1982. Zde Čechoslováci obsadili druhou pozici, což byl obrovský úspěch. Ve svém vyprávění neopomene zdůraznit, že druhé místo na olympiádě přišlo přesně padesát let po tom, kdy se československé družstvo roku 1932 umístilo také na druhém místě.

Z turnaje v Tunisku jsem emigroval rovnou do Německa

Neustálé kontroly, pravidelné výslechy či časté nátlaky na Vlastimila Horta ze strany komunistického režimu a Státní bezpečnosti vedly k tomu, že začal více přemýšlet nad odchodem z Československa. I když se stal uznávaným šachistou a měl zde velmi dobré zázemí, stále mu chyběla vysněná svoboda, kterou poměrně dobře znal ze svého působení v Německu, kde hrál extraligu. Proto se po delším rozmýšlení rozhodl pro odchod.

Na tuto dobu vzpomíná Vlastimil Hort následovně: „Bohužel si už jméno soudružky, které jsem vozil legalon, nepamatuji. Ale řekla mi, že bych měl taky zmizet, že moje akta jsou pryč. To mi dalo podmět k tomu, že jsem se rozhodl zmizet z pásmového turnaje v Tunisu.“ Po peripetiích na hranicích, kdy preventivně uplatil celníka, se mu pak podařilo na československý pas dostat do Německa.

Zde se mu dostalo velmi rychlého a kladného přijetí a už po dvou letech získal německé občanství a mohl legálně hrát za novou vlast. Návrat do Československa nepřicházel v úvahu, protože byl v nepřítomnosti odsouzen k 12 měsícům odnětí svobody za nedovolené opuštění republiky. Všechny jeho knihy stáhli z prodeje a na jednoho z nejlepších československých šachistů se mělo zapomenout.

Nejlepší šachista všech dob? Bezesporu Bobby Fischer

Po úspěšné emigraci zůstal Vlastimil Hort v Německu, kde naplno pokračoval v hraní šachů. Zde se už jako občan nového státu zúčastnil šachových mistrovství Spolkové republiky Německo, které se mu podařilo celkem třikrát vyhrát. Sametovou revoluci prožíval alespoň na dálku a věřil, že v Československu dochází k velkým a zásadním změnám. Zpět do své rodné vlasti se mohl vrátit až po roce 1990, kdy mu byla udělena amnestie za jeho emigraci. Shledal se opět se svou maminkou, která pak následující rok zemřela.

Za svou kariéru se Vlastimil Hort střetl s celou řadou skvělých a světoznámých šachistů. Ve svém vyprávění často zmiňuje jména jako Boris Spasskij, Michail Tal, Viktor Korčnoj, Michail Botvinnik, Bent Larsen, Lev Polugajevskij či legendární dvojice Garri Kasparov a Anatolij Karpov. Jak ale sám tvrdí, lepší šachista než Bobby Fischer v dějinách neexistoval. „To byl za mě nejlepší hráč všech dob. Jako jediný dokázal porazit Tala. Prakticky s nikým neprohrál. Seznámili jsme se v roce 1968 v Jugoslávii a stali se z nás na dálku přátelé. Za mě byl Bobby opravdu nejlepší,“ vzpomíná na legendárního hráče.