Ladislav Hošek

„Mé jméno je Ladislav Hošek a narodil jsem 4. srpna 1924. Rodiče byli zaměstnanci Fezka, tatínek byl v jiné továrně než maminka, která pracovala na fezech a baretech. Maminka se dožila ve Čkyni 84 let a otec mi umřel na zápal plic. Byl náruživým rybářem, na podzim přešel řeku, dostal zápal plic a umřel v mých sedmi letech. Maminka se již neprovdala, abych neměl cizího otce. Tenkrát to bylo jinak. Dnes přijdu na sraz žákyň a oni se na začátku představují, říkají z posledních let své osudy a klidně nějaká řekne, že je počtvrté vdaná, jako by mluvila, kdyby si šla koupit větrové bonbony. Ve Čkyni jsem byl po narození asi měsíc, a protože měli naši byt ve Strakonicích, tak se rodiče odstěhovali. Ve Strakonicích jsme žili sami s matkou, asi po deseti letech jsme vyměnili byt a já šel na prodavače. Nechtěl jsem do potravinářských prodejen, jelikož se mi zdály špinavé, chtěl jsem do textilu. Jenomže můj šéf rok přede mnou někoho přijal, tak by nás tam bylo moc, už nechtěl dalšího učně. Ale jeho syn chodil se mnou do třídy devět let a poprosil ho, aby mě vzal, že jsem jeho kamarád. Tak jeho otec udělal výjimku.“

„Já jsem poslal dopis Darebnému, byl nejlepším plavcem ve Strakonicích a četařem na vojně. Měl krásnou sportovní postavu. Potřeboval jsem mu sdělit, že s ním ilegální organizace počítá, aby si vybral deset lidí blízko svého pracoviště, které svolá, až bude potřeba, a dostane úkoly. Musel jsem mít jistotu, že to nepřijde nikomu jinému do ruky. Hlídal pošťáka, jenž roznášel po dílně dopisy. Měl jsem časový seznam, v kolik hodin přicházel k Darebnému, a čas se shodoval tak na deset minut. Napsal jsem bez podpisu dopis, co má udělat, aby to nikomu neříkal, že o něm víme a že se přihlásíme, až bude čas. Ten dopis jsem poslal a ještě ten den jsem sledoval pošťáka. Šel jsem se pobavit k jednomu známému, což bylo daleko asi 30 metrů, abych na něj viděl. Přišel pošťák a spatřil jsem, jak dává Darebnému můj dopis. On ho rozbalil - pošťák byl pryč - zavřel a schoval. Bylo jasné, že ví, o co jde, nebude to nikde ventilovat a že mám u Darebného připraveno deset lidí. Takhle se muselo pracovat. On nic netušil a pak po válce jsem mu řekl, že to bylo ode mě.“

„Psali jsme německým občanům a funkcionářům psaní. Třeba když to prasklo u Stalingradu nebo u Kursku, kde prohráli tankovou bitvu. To už jsem měl spolupracovníka, praporčíka Prokopiuse, byl to zástupce velitele policie ve Strakonicích. Když měl noční službu, tak jsem za ním přišel třeba v devět večer a napsali jsme několika Němcům dopisy. Moravcovi (německý funkcionář ve Strakonicích s českým jménem – pozn. autora) česky, ale několik dopisů jsem musel přeložit. Němci chodili za mým pracovním šéfem Benešem, a tak jsem němčinu hodně uměl, k tomu jsem se ještě před tím německy učil. Ty dopisy měly mít význam, aby na sebe mysleli, že se bude každý zodpovídat, co českým lidem dělal, až bude revoluce. Aby uvážili, že s německou armádou to jde z kopce a že válka skončí v Berlíně. Němci prohrají a bude se řešit, kdo českému národu ubližoval. Několik jsem jich druhý nebo třetí den potkal a všelijak se tvářili. Asi to působilo.“

“A potom přišla z Čestic americká armáda, ne?” “Do Strakonic přišla 6. května (1945) americká armáda, 94. divize.”

„Jednou mi kapitán povídal: ,Mám pro tebe veliký úkol. Nemusím ti připomínat, že to nesmí nikdo vědět, ani náznak nemůže vyjít na povrch. Je to úkol, který hraničí s cizí zemí. Potřebujeme získat celkový plán všech budov zbrojovky, u toho musí být označení, co se tam vyrábí, kolik je tam lidí, jestli je tam samostatná budova jako jídelna nebo kuchyně. Všechno tam musí být. Plán je ukrytý na nějakém místě. Kdybys jej našel, nečekej na další měsíc a přijeď.‘ - ,Budu dělat, co budu moct.‘ - ,Ale nesmíš se prozradit.‘ Celou cestu jsem přemýšlel, jak to udělat. Mým přímým šéfem v pracovní otázce byl člen Sokola, pan Beneš. Byl chemikem a šéfem chromovny a věděl, že něco dělám. U něj bylo mlčení stoprocentně zabezpečeno, protože mě musel pouštět na vlak v sobotu ve 13:00 a já jsem měl pracovat do 16:00. Potřeboval jsem s ním mluvit a udělal jsem si plán: ,Pane Beneš, já s vámi dneska musím mluvit, musíte mi pomoct to splnit, ale nemůžu vám říct, čemu to slouží.‘ - ,A co potřebujete?‘ - ,Vy chodíte za prokuristou Dvořákem?‘ To byl velitel civilní obrany celé zbrojovky. ,Ano.‘ - ,Já potřebuji plán zbrojovky a poprosil bych vás, kdybyste si vzpomněl mimořádné chemické cvičení ve zbrojovce, které by trvalo tak hodinu. Půjčil si od prokuristy plán - já bych se s vámi dohovořil, v kolik se vrátíte - a zamkl byste mě do vaší kanceláře. Vy nepotřebujete plán, znáte všechny budovy zpaměti. Provedl byste chemický cvičení, odemkl byste svou kancelář a já bych vám nechal plány na stole. Své plány bych měl obkreslené v kapse. Nikdo by nic netušil.‘ Tak to také bylo. Vím jenom, že dva nebo tři lidé brali za kliku, ovšem mě nezajímalo, kdo to byl. Bylo zamčeno. Možná přišli až potom. Dopadlo to tak, že jsem ten plán vezl v podšívce do Plzně. On byl ohromně šťastný, že to mohl splnit. A teď mně říká: ,Ty nejsi vůbec zvědavý?‘ Já se na to neptal, on mi to zakázal. To byla konspirace. ,Nejsi zvědavý, co s tím uděláme? Ty jsi sice mladý, ale já tě mám okoukaného, že ti to řeknu. Jako mám tebe pro Strakonice, tak mám další osoby. Dnes k večeru nebo zítra ráno přijede moje pražská spojka, ta sem jezdí jako ty. Dostane plán, půjde k mezinárodnímu rychlíku na trase Vídeň, Brno, Praha, Drážďany, Lipsko, Berlín, Hamburg. Půjde k rychlíku v Praze asi půl hodiny předem a bude hledat člověka, jenž je v rychlíku kuchařem. Šikovně si vymění obálku, to už je jejich věc. Ten si v Hamburgu splní své pracovní povinnosti jako kuchař nebo číšník a vydá se do města. Vídeň–Hamburg je ohromná trasa a v Hamburgu mají několik hodin přestávku (než pojede vlak zpět – pozn. autora). Sejde se v parku s člověkem, který zajišťuje naše úkoly, dá mu materiál a jeho úkolem bude dostat obálku do Londýna pro naši vládu.‘ “