The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helga Hošková-Weissová (* 1929)

• narozena 10. listopadu 1929 v Praze

• v prosinci 1941 byla deportována spolu s rodiči do Terezína, kde vytvořila legendární soubor kreseb zachycující tamní život, známý pod názvem Maluj, co vidíš

• v říjnu 1944 byla transportována do Osvětimi, odtamtud poté do Freibergu na práci v továrně na letadla

• v dubnu 1945 přežila pochod smrti do Mauthausenu

• po osvobození se vrátila do Prahy, vystudovala gymnázium a střední grafickou školu

• roku 1950 nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Emila Filly

• v roce 1965 podnikla studijní cestu do Izraele a na jaře 1968 s úspěchem vystavila cyklus obrazů s názvem Obrázky z putování po Svaté zemi, srpnová invaze však zastavila slibně se rozvíjející kariéru

• až do svého důchodu učí na lidové škole umění, přičemž k malování se postupně vrací

The English version of the text follows the Czech version

Prošla židovským ghettem v Terezíně a koncentračním táborem v Osvětimi. Konec války ji zastihl v Mauthausenu. Přivezli ji pět dnů před jeho osvobozením. Dozorci ji už nestačili poslat do plynu.

Její tatínek Otto Weiss byl bankovní úředník, matka Irena švadlena v domácnosti. Narodila se jim 10.listopadu 1929. Dětství prožila v Praze-Libni. S mámou chodívala do smíchovské synagogy, ale doma židovské svátky neslavili. To, že je Židovka, brala jako přirozenou věc. V dělnické čtvrti měla kamarádky z různých rodin a na to, kdo je jakého původu, se tam moc nehledělo. Jen jednou na hřišti jedna dívka řekla: “Nehrejte si s ní, ona je Židovka a Židi ukřizovala Ježíše.“ Tehdy přišla domů s pláčem. Bylo jí šest let.

V té době se u nich doma setkávali různí lidé. Otec, sociální demokrat, pomáhal mnohým, kteří se snažili zmizet. O politice se u nich často mluvilo a tak začínala vnímat, že se kolem děje něco zlého. “Vyprovázeli jsme známé na nádraží a tam jsem viděla poprvé transport. Na zemi seděla paní s kojencem a plakala. Dívala jsem se na ni, ale netušila jsem, že zanedlouho na tom budu taky tak,” vypráví. Otce propustili z práce. Weissovi začali uvažovat o odjezdu do ciziny, ale neměli dost peněz. A také v Praze žila jejich babička, kterou nechtěli opustit. “Pamatuji si, jak rodiče seděli doma nad mapou a mluvili o tom, co budeme dělat dál,” říká. Protože byla Židovka musela přestat chodit do školy. Skončily pro ni procházky v parku, návštěvy kina a hřiště. Tam byl Židům vstup zakázán. Na šatech musela nosit žlutou hvězdu. S kamarádkami se rozhodly, že si z toho všeho budou dělat legraci a tak se s hvězdami schválně procházely po ulici a hlasitě se smály. Snažily se tak dát okolí najevo, že si z potupného označení nic nedělají.

Když jí bylo dvanáct, byla spolu s rodiči povolána k nástupu do transportu. Sraz byl ve Veletržním paláci. Byl prosinec roku 1941, sníh a mráz. Báli se, ale zároveň věřili řečem o tom, že Židé jsou odváženi do města Terezín, kde budou normálně pracovat a žít.

Po příjezdu, když byli odděleni muži od žen, pochopili, že se v normálním městě neocitli. Přesto začátky života v Terezíně popisuje jako celkem snesitelné. Všichni vězni se totiž snažili, aby děti co nejméně trpěly. Dávaly jim své jídlo, snažili se je zabavit, organizovali pro ně tajné vyučování. “Děti žily v oddělených budovách. Vlastně to pro nás bylo dobré, protože jsme nevnímaly tu děsivou atmosféru mezi dospělými. Staraly se o nás opatrovnice, které se nám snažily život všemožně ulehčit. Lidé, kteří něco uměli, nám předávali své vědomosti. Fungovalo tajné vyučování. Někdo nám vyprávěl o horách a mořích, takže jsem měli něco jako zeměpis. Jiný o hudbě, další o dějinách. Přitom vždy u dveří stála hlídka, kdyby náhodou přišli esesáci na kontrolu. Pokud by se to stalo, rychle bychom začali předstírat, že jen malujeme nebo zpíváme, protože to bylo povoleno. Ale jiné vyučování bylo zakázáno,” vysvětluje. Životní podmínky v Terezíně se měsíc od měsíce zhoršovaly. Helga viděla v ulicích vozy převážející mrtvé, zemřelo několik děvčat, se kterými byla ubytována. Ráda malovala a vzala si sebou z domova pastelky a vodové barvy. Tatínek jí poradil, aby malovala, co vidí a tak to dělala.
V době, kdy byla v Terezíně, tam proběhla inspekce Červeného kříže. Zástupci mezinárodní organizace se přijeli přesvědčit, zda je pravdivé tvrzení představitelů Německa, že z Terezína vybudovali město patřící Židům. Že se jim tam žije dobře, že tam mají vše, co potřebují. “Byla to příprava potěmkinovské vesnice,” vzpomíná. Byla svědkem toho, jak před návštěvou komise byly domy podél trasy, kudy měla jít, natírány a do jejich oken se dávaly záclony. Lidé byli nahnáni uklízet a čistit chodníky. “Aby Terezín vypadal jako normální město, bylo zřízeno dokonce několik obchodů. Zboží v nich byly věci vybrané z kufrů z transportů. Takže jsme si tam mohli takzvaně koupit vlastní kabát, použitý kartáček na zuby nebo třeba pomazánku, kterou si někdo zabalil na cestu. Bylo to směšné. Natiskli i něco jako peníze, takzvané ghettogeld, bezcenné papírky, aby to vypadalo, že si zboží můžeme koupit,” vypráví. Než komise přijela, byly vypraveny pryč z Terezína vlaky, které odvezly kolem pěti tisíc starých a nemocných lidí. Vybráni byli mladí, kteří ještě vypadali zdravě, a ti byli posláni do ulic. Helga byla svědkem toho, jak dostali do rukou koše s ovocem a úkol projít se ulicí ve chvíli, kdy jí půjde komise, vyprávět si a smát se. “Bylo to velké divadlo a kdyby představitelé komise měli opravdový zájem zjistit, jak se v Terezíně žije, tak si mohli všimnout, že vše je tak čerstvě natřené, až je to ještě mokré. Stačilo zajít za roh a poznali by pravdu,” tvrdí. Nechápe, proč tehdy komise došla k závěru, že v Terezíně Židům nikdo neubližuje a neupozornila svět na to, jaké to tam bylo ve skutečnosti.

Proč kouří ty komíny?

Do Terezína byli přiváženi další lidé a mnozí z těch, co tam žili, byli naopak posíláni pryč. Nikdo nevěděl, kam vlaky s nimi míří. Do dvou vlaků byli vybráni jen muži, do třetího se mohly hlásit i ženy. Mnohé odjížděly dobrovolně, aby zůstaly se svými manželi či otci. Maminka Helgy také chtěla odjet, ale Otto Weiss trval na tom, aby obě zůstaly v Terezíně. Poslechly. Přesto byly dva dny poté, co odjel, i ony zařazeny do dalšího transportu. “Svým způsobem jsme se těšily, protože jsme si myslely, že jedeme na stejné místo, kde už je tatínek,” vzpomíná. Její strýc mezitím v Trezíně ukryl do zdi její deník a kresby.

Jely v nákladním vlaku, v jednom vagonu cestovalo padesát lidí. V rohu byl jeden kbelík, na který chodil celý vagon. Jeli asi dva dny. “Když vlak zastavil a otevřeli vagon, byl to šok. Viděli jsme ostatný drát a obrovské prostranství, po kterém se ploužili lidé v pruhovaných šatech. Byl slyšet štěkot psů. Vzadu kouřily komíny. S maminkou jsme si říkaly, že je to asi nějaká továrna,” říká. Byl to koncentrační tábor Osvětim.

Čekalo je stání v dlouhé frontě. Lidé, kteří je do ní řadili, jim říkali, aby tvrdily, že jsou zdravé a schopné pracovat. Muž v čele fronty ukazoval, zda mají jít napravo či nalevo. Na jednu stranu posílal mladé, na druhou staré a děti. Patnáctiletá Helga zareagovala pohotově, řekla, že jí je šestadvacet. Prošla touto selekcí a byla zařazena mezi lidi určené pro práci. Stejně jako její máma. Z vlaku, ve kterém přijelo dva a půl tisíce lidí se jich do té skupiny dostalo kolem stovky.
Nahnali je do budovy, ostříhali, oholili, poslali do sprch. Pak je nahé hnali k hromadě oblečení. Měli si z ní co nejrychleji něco vzít a běžet dál. Helga nahmatala červené letní šaty a dřeváky. Byl říjen, pršelo a byla zima. Doběhli do budovy, kde byly třípatrové postele, bez matrací a bez přikrývek. Deset lidí dostalo jednu misku s polévkou dohromady. “Chlemstali jsme ji společně jako zvěř. Pak jsem zase hodiny stáli venku v těch hadrech. Pamatuji si, že na mě z těch šatů stékala červená voda,” vzpomíná.

Stále se jí dařilo držet se pohromadě s maminkou. Později si mohly vzít z jiné hromady další oblečení a jí se podařilo nahmatat teplejší kabát a boty. Byly každá jiná, ale byly to aspoň boty. Dodnes si pamatuje, že jedna měla vyšší podpatek a že kabát byl zelený.

Už věděly, že ty komíny vzadu nepatří k továrně, ale ke krematoriu. Také se doslechly, že když je poženou do sprch, nemusí z nich pokaždé téct voda, ale někdy to bude plyn.

Byly obě s maminkou zařazeny do várky vězňů, která byly převezena do Freibergu. V továrně dělaly součástky do letadel. V ubytovně dostaly deku a topilo se tam. Připadalo jim to jako zázrak, přestože je celé noci žraly štěnice. V dubnu 1945 už slyšely detonace a dostávaly se k nim zprávy, že Rudá armáda se blíží. Jednoho rána je ale dozorci vzbudili a místo do továrny nahnali do vlaku. V otevřených vagonech, ve kterých se vozilo uhlí, je vezli do tábora Flossenbürg. Cestou se dozvěděly že už byl osvobozen, takže vlak zamířil jinam. Často stál na´slepých kolejích. Nakonec zamířil do Čech. Cestovaly šestnáct dní. Projížděly Klatovy, Plzeň, Horní Břízu. Lidé jim do otevřených vagonů podávali brambory a hrníčky s vodou. Ve vlaku s nimi byla dvacetiletá dívka, rodačka z Klatov. Projížděla svým městem a lidé podél tratě ji poznali. K vlaku přiběhla i její matka. Prosila dozorce, aby těžce nemocnou dceru vysadili. Zbytečně. Lidé na ně volali, ať vydrží, že už brzy válka skončí.

Přeložili je do krytých vagonů. Vlak dorazil do Českých Budějovic. Odtmtud byla volná trať do koncentračního tábora Mauthausen. Dorazily tam 29.dubna 1945. Dozorci byli odhodláni splnit svůj úkol a zlikvidovat je tam. Jenže dva dny před jejich příjezdem přestala fungovat plynová komora a krematorium.

Byt pro Židovku

Helga se stále držela pohromadě s maminkou. Pět dní ležely na kraji tábora venku na matraci. Najednou si všimly, že z věží zmizeli dozorci. Nad táborem vlála bílá vlajka. Někdo k nim přiběhl a řekl, že tábor je osvobozen. To, co tehdy viděla, se pak snažila po válce namalovat. Na té kresbě byly hromady mrtvol. “Nikdo je nespaloval. Kupily se na hromady. Kolem se ploužili lidé, vlastně se ani nedá říct, že to byli lidé. Byly to kostry v pruhovaných cárech. Mnozí byli úplně nazí. Všichni měli průjem. Latríny nestačily. První dny svobody byly zoufalé,” vzpomíná.

Státy posílaly do Mauthausenu autobusy a auta pro své obyvatele. Helga s maminkou byly dopraveny náklaďákem do Budějovic, odtamtud vlakem do Prahy. Jejich byt byl přidělen Němcům. Ti mezitím utekli, ale nastěhoval se tam nějaký údajný partyzán. Šly k rodině Pěchočů. Ještě před odjezdem do Terezína se židovské rodiny domlouvaly, že jestli se vrátí, budou se scházet u této rodiny. Helga s mámou byly první, které tam dorazili. Pěchočovi je přijali, přestože měli jen skromný malý byt. Ustlali jim, uvařili jim bílou kávu a přinesli čerstvé housky. Helga na ten moment dodnes vzpomíná.
Následoval boj o jejich byt. Nakonec jej dostaly zpět. Předseda národního výboru do dekretu pro Helžinu maminku napsal, že předává tento byt Židovce Ireně Weissové.

Helga stále nevěděla, co se stalo s jejím tátou. Nakonec dostaly kus průklepového papíru, což bylo prohlášení, že jejich otec zemřel. Datum úmrtí byl den, kdy nastoupil do transportu z Terezína. Zřejmě v Osvětimi zamířil přímo z něj do plynové komory.

V Terezíně se našel její deníky a kresby. Projely pak řadou výstav. Helga dostudovala střední školu, pak vystudovala malířství na Vysoké škole umělecko průmyslové. Nejdříve malovala krajiny, portréty a zátiší. Až v šedesátých letech si troufla vrátit vzpomínky a namalovala velký cyklus Kalvárie, ve kterém zpracovala téma holocaustu. Dostala stipendium do Izraele, začala být uznávanou malířkou, vystavovala v řadě zemí. Přišel srpen  1968 a s ním i zákaz vystavovat v Izraeli a jinde v zahraničí. “Po válce jsem věřila komunistickým ideálům a bylo to pro mě velké zklamání. Nikdy jsem sice nebyla ve straně, ale naše generace tehdy cítila doleva. Procesy, padesátá léta a srpen 1968 vedly k velkému vystřízlivění. Navíc jsem se provdala za muže z katolické rodiny a jeho příbuzní byli stíháni z politických důvodů. Švagr si odseděl v kriminále patnáct let. Takže se to vlastně vše opakovalo, i když to šlo jiným směrem,” říká. Čtrnáct let pak učila malovat děti na lidové škole umění.

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9

She went through the Jewish ghetto in Theresienstadt and the Auschwitz concentration camp. The end of the war found her in Mauthausen. They brought her five days before its liberation, that’s why the guards didn’t manage to send her to the gas chambers.

Her father Otto Weiss was a bank clerk, her mother Irena a housewife. She was born on November 10, 1929. She spent her childhood in Prague-Libeň. She used to go to the synagogue in Smíchov with her mother, but they didn’t celebrate Jewish holidays at home. She took the fact that she was Jewish as a natural thing. In the working-class district she had friends from different families, and there was little regard to who was of what origin. Only once on the playground did a girl say, “Don’t play with her, she’s Jewish, and Jews crucified Jesus.” That’s when she came home crying. She was six years old.

At that time, various people met in their homes. Her father, a Social Democrat, helped many who tried to disappear. They talked about politics a lot, and so she began to perceive that something bad was going on around them. “We accompanied our friends to the station and that’s where I saw the transport for the first time. A lady sat on the ground with an infant and cried. I looked at her, but I didn’t know that soon I would be in the same situation,” she says. My father was fired from his job. The Weisses began to consider going abroad, but they did not have enough money. Moreover, their grandmother lived in Prague and they did not want to leave her. “I remember my parents sitting at home over a map and talking about what we were going to do next,” she says. Because she was Jewish, she had to stop going to school. Walks in the park, visits to the cinema and playgrounds ended for her. Jews were forbidden to enter these places. She had to wear a yellow star on her dress. She and her friends decided to make fun of it all, so they purposely walked down the street with the stars, laughing out loud. They tried to let others know that they didn’t care about the humiliating label.

When she was twelve, she and her parents were called to board a transport. The meeting was in the Trade Fair Palace. It was December 1941, snow and frost. They were afraid, but at the same time they believed the rumors that Jews were being taken to the town of Theresienstadt, where they would work and live normally.

Upon arrival, when the men were separated from the women, they understood that they did not find themselves in a normal city. Nevertheless, she describes the beginnings of life in Theresienstadt Ghetto as quite bearable. All the prisoners tried to make the children suffer as little as possible. They gave them their food, tried to entertain them, organized secret lessons for them. “The children lived in separate buildings. Actually, it was good for us because we didn’t notice the scary atmosphere among the adults. We were taken care of by guardians who tried to make our lives as easy as possible. People who knew something gave us their knowledge. Secret teaching took place. Someone told us about mountains and seas, so we had something like geography. Another about music, another about history. At the same time, there was always a guard at the door in case the SS came for a check. If that happened, we would quickly start pretending we were just painting or singing because it was allowed. But other classes were forbidden,” she explains. Living conditions in Theresienstadt Ghetto deteriorated from month to month. Helga saw wagons carrying the dead in the streets, and several of the girls she was staying with died. She liked to paint and took crayons and watercolors with her from home. Her father advised her to paint what she saw and so she did.

While she was in Theresienstadt Ghetto, the Red Cross inspected there. Representatives of the international organization came to see whether the claim of the representatives of Germany that they had built Theresienstadt Ghetto into a town belonging to Jews was true. That they live well there, that they have everything they need there. “It was the preparation of a Potemkin village,” she recalls. She witnessed how before the commission’s visit, houses along the route through which she was to go were painted and curtains were put in their windows. People were herded to sweep and clean sidewalks. “To make Theresienstadt Ghetto look like a normal town, several shops were even set up. The goods in them were items taken from suitcases from transports. So we could buy our own coat, a used toothbrush or even a spread that someone had packed for the trip. It was ridiculous. They even printed something like money, the so-called ghettogeld, worthless papers, to make it look like we could buy the goods,” she says. Before the commission arrived, trains were dispatched out of Terezin, taking around five thousand old and sick people. Young people who still looked healthy were selected and sent to the streets. Helga witnessed how they were given baskets of fruit and the task of walking down the street and laughing when the commission arrived. “It was a big lie and pretending, and if the representatives of the commission had been genuinely interested in finding out what life was like in Terezin, they might have noticed that everything was so freshly painted that it was still wet. All they had to do was go around the corner and they would know the truth,” she says. She does not understand why the commission came to the conclusion that no one harmed Jews in Theresienstadt Ghetto and did not draw the world’s attention to what it was really like there.

Why do those chimneys smoke?

More people were brought to Terezin, and many of those who lived there were sent away. No one knew where the trains were heading with them. Only men were selected for two trains, and women could apply for the third. Many left voluntarily to stay with their husbands or fathers. Helga’s mother also wanted to leave, but Otto Weiss insisted that they both stay in Terezin. They obeyed. Nevertheless, two days after he left, they too were included in another transport. “In a way, we were excited because we thought we were going to the same place where Dad was,” she recalls. Meanwhile, her uncle hid her diary and drawings in the wall in Theresienstadt Ghetto. They rode in a freight train, fifty people traveled in one carriage. In the corner there was one bucket on which the whole wagon used as a toilet. They drove for about two days. “When the train stopped and they opened the carriage, it was a shock. We saw a barbed wire and a huge space where people in striped clothes were plodding. The barking of dogs could be heard. Chimneys smoked at the back. My mother and I thought it must be some kind of factory,” she says. It was the Auschwitz concentration camp.

They were waiting in a long queue. The people who put them in it told them to insist that they were healthy and able to work. The man at the head of the line indicated whether they should go to the right or left. He sent the young to one side, the old and the children to the other. Fifteen-year-old Helga reacted promptly, saying she was twenty-six. She went through this selection and was included among the people designated for work. Just like her mom. From the train in which two and a half thousand people arrived, about a hundred of them got into the group.

They herded them into a building, cut them, shaved them, sent them to the showers. Then they herded them naked to a pile of clothes. They should have taken something from it as quickly as possible and run on. Helga felt for a red sundress and clogs. It was October, it was raining and it was cold. They ran into a building with three-story beds, no mattresses and no blankets. Ten people were given one bowl of soup together. “We bred it together like animals. Then we stood outside for hours in those rags. I remember red water running down on me from those clothes,” he recalls.

She still managed to stay together with her mother. Later, they were able to take more clothes from another pile, and she managed to find a warmer coat and shoes. They were each different, but at least they were shoes. He still remembers that one had a higher heel and that the coat was green.

They already knew that the chimneys at the back didn’t belong to a factory, but to the crematorium. They also heard that when they are driven into the showers, they may not always have running water, but sometimes it will be gas.

She and her mother were both assigned to a batch of prisoners who were transferred to Freiberg. In the factory, they made parts for airplanes. They got a blanket in the hostel and the rooms were heated. It seemed like a miracle to them, even though bedbugs had eaten them all night. By April 1945 they had heard the detonations and received reports that the Red Army was approaching. One morning, however, the guards woke them up and herded them onto a train instead of going to the factory. They were taken to the Flossenbürg camp in open wagons carrying coal. On the way, they learned that the camp had already been liberated, so the train headed elsewhere. It often stood on ‘dead ends’. Finally, it headed to Bohemia. They traveled for sixteen days. They passed through Klatovy, Plzeň, Horní Bříza. People threw potatoes and cups of water into open wagons. There was a twenty-year-old girl on the train with them, a native of Klatovy. She was driving through her town and the people along the track recognized her. Her mother also ran to the train. She begged the guards to drop off her seriously ill daughter. To no effect. People shouted at them to hold on, that the war would soon be over. They transferred them to covered wagons. The train arrived in České Budějovice. There was a free track to the Mauthausen concentration camp from there. They arrived there on April 29, 1945. The guards were determined to do their job and eliminate them there. But two days before their arrival, the gas chamber and crematorium stopped working.

 

Apartment for a Jewish woman

 Helga was still staying together with her mother. For five days they lay outside on a mattress at the edge of the camp. Suddenly, they noticed that the guards had disappeared from the towers. A white flag flew over the camp. Someone ran up to them and said that the camp was liberated. After the war, she tried to paint what she saw then. There were piles of corpses in the drawing. “No one burned them. They piled up. There were people crawling around, in fact, you can’t even say they were people. They were skeletons in striped rags. Many were completely naked. They all had diarrhoea. The latrines were not enough. The first days of freedom were desperate,” she recalls.

The states sent buses and cars to Mauthausen for their inhabitants. Helga and her mother were transported by truck to Budějovice, from there by train to Prague. Their apartment was assigned to the Germans. They had escaped in the meantime, but some alleged partisan had moved in. So they went to the Pěchoč family. Even before leaving for Theresienstadt Ghetto, the Jewish families agreed that if they returned, they would meet at this family’s place. Helga and her mom were the first to arrive. The Pěchoč family accepted them, even though they had only a modest small apartment. They made their bed, made them white coffee and brought them fresh buns. Helga still remembers that moment.

A fight for their apartment ensued. Eventually, they got it back. The chairman of the national committee wrote in a decree for Helga’s mother that he was handing over the apartment to a Jewish woman, Irena Weissová.

Helga still didn’t know what had happened to her dad. Eventually, they received a piece of carbon paper, which was a statement that their father had died. The date of his death was the day he boarded the transport from Theresienstadt Ghetto. Apparently, in Auschwitz he headed straight to the gas chamber.

Her diaries and drawings were found in Terezin. They then went through a number of exhibitions. Helga finished high school, then studied painting at the Academy of Arts, Architecture and Design. At first, she painted landscapes, portraits and still lives. It was not until the sixties that she dared to return her memories and painted a great cycle Calvary, in which she dealt with the theme of the Holocaust. She received a scholarship to Israel, became a recognized painter, exhibited in a number of countries.

August 1968 came, and with it a ban on exhibiting in Israel and elsewhere abroad. “After the war I believed in communist ideals and it was a great disappointment for me. I was never in the Party, but our generation was leftist. The trials, the fifties and August 1968 led to a great disillusionment.

In addition, I married a man from a Catholic family and his relatives were prosecuted for political reasons. My brother-in-law served fifteen years in prison. So, history repeated itself, even though it went in a different direction,” she says. For fourteen years she taught painting to children at a folk art school.