Bohumil Hrabák

„Samozřejmě že všichni nesouhlasili, to je jasný. My jsme se jim nedivili, protože jsme z toho zemědělství byli, tak jsme to chápali. Můj táta by taky býval nechtěl hned do družstva. No ale pomaloučku se to prostě dařilo, pomaloučku. No to víte, byly přitom některý věci nevídaný. Nás třeba na tom zemědělském odboru mnohdy ty lidi neměli rádi. Propíchali nám třeba pneumatiky u motorek a tak podobně. Ale takhle: já jsem nikdy nepostupoval takovým způsobem, který by nebyl lidskej.“

„Bylo to ve dvě hodiny odpoledne, pamatuju si to datum proto, že jsem říkal klukům: ‚Hele, akorát jsme tu dneska rok.‘ A koukáme, tak ve dvě hodiny odpoledne najednou takovej zvuk divnej, a tady sto padesát americkejch bombardérů si to šine. Před nima jedno letadlo, který shodilo tu kouřovou bombu na tu fabriku, Hydrawerk, tenkrát se to jmenovalo Hermann Göring Werke. A tam se u toho Záluží vyráběl z uhlí benzin a různý ještě takový přísady. Tak jsme koukali – to letadlo prostě shodilo takovou kouřovou bombu na to Záluží a teď ostatní to tam sypali... To si myslíte, že je konec světa. Bomby padaly už pět set metrů od nás. A teď ještě horší byly ty flaky, ty byly kolem dokola toho Záluží, protože to byl pro tu válečnou mašinerii strašně důležitej podnik. Tak kolem dokola byly ty protiletecký dělostřelectva a ty pálily jako šílený, ze všech stran.“