The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Hrabal (* 1954)

• narodil se 10. ledna 1954 ve Varnsdorfu

• jeho rodiče do pohraničí přišli po válce z jižních Čech za prací a bydlením

• otec v době prověrek vystoupil z KSČ, pamětník přišel o možnost dál studovat

• dokončil střední obchodní školu, pracoval jako ekonom

• v 80. letech založil poetické studio Doteky ve Varnsdorfu

• během sametové revoluce se podílel na organizaci stávkového výboru a na aktivitách Občanského fóra

• od 90. let pracoval na městském úřadě jako vedoucí odboru školství a kultury

• navazoval vztahy a spolupráci s někdejšími německými rodáky

• věnoval se psaní poezie i prózy, překládal a popularizoval lužickosrbskou literaturu

• v roce 2024 žil ve Varnsdorfu

Do života Milana Hrabala, rodáka z Varnsdorfu, po celou dobu významně zasahovala bezprostřední blízkost státní hranice. Nejprve ji jako malý kluk znal oplocenou a neprostupnou, později se jako městský úředník snažil vypořádat s tím špatným a rozvíjet to dobré, co otevření hranic obnášelo. Jeho vyprávění a literární i publikační činnost zase poukazuje na to, že Varnsdorf je místem, kde se bez ohledu na hranice mísily různé národnostní a kulturní vlivy.  

Klíče od domů visely na stěně

Pamětník Milan Hrabal se narodil 10. ledna 1954 ve Varnsdorfu. Do tohoto příhraničního města přišli jeho rodiče Václav a Alžběta Hrabalovi z rodných jižních Čech, z okolí Sedlic. Hned po skončení druhé světové války se sem vydali za prací a také za vidinou získání vlastního bydlení.

V té době probíhal odsun původního německého obyvatelstva a současně s ním československá vláda iniciovala osídlení z vnitrozemí. Ne všichni noví příchozí však v bývalých Sudetech zůstávali, mnoho z nich situace pouze využilo, aby se obohatili o majetek, který tu po Němcích zbyl.

„Má pozdější kolegyně byla sudetská Němka, která mohla ve městě zůstat. Vyprávěla mi, že ale museli opustit svoji moderní vilu a jít s vozíčkem do menšího domečku. Údajně to tehdy chodilo tak, že kdo chtěl dům, přišel na městský úřad za chlapíkem, u nějž na stěně visely klíče od domů. Kdo si pro který sáhl, tak si ho mohl vzít. Kdo si vyhlédl modernější dům, tak klíče už ležely v šuplíku a s úředníkem bylo potřeba něco dohodnout,“ přibližuje tehdejší realitu Milan Hrabal.

Hrabalovi zpočátku žili v podnájmech, vlastní dům nakonec získali v roce 1953 poctivou koupí. Nalezli ho však už vyrabovaný, na zahradě našli jen zakopanou lahev alkoholu. Milan Hrabal později zjistil, že dům dříve patřil rodině Schönových, kteří jej postavili krátce před válkou.   

Město bez mužů

Odsun Němců a ne příliš úspěšné dosídlování znamenaly pro Varnsdorf velké populační ztráty. Po válce zde žilo málo mužů a vzhledem k otevření velkých textilních podniků Velveta či Elite tu v určitém čase žilo dokonce sedmkrát více žen než mužů. „Občas jsem ve vlaku narazil na muže, kteří se mě ptali, jestli jedou správně do Varnsdorfu a jestli je tam opravdu tolik žen k mání,“ říká Milan Hrabal.

Za prací do textilek chodily dělnice z Polska, práce sem v poválečných letech přiváděla ale také Lužické Srby nebo kubánské dělníky. Ve varnsdorfských ulicích sem tam stále zaznívala i němčina, protože malý počet sudetských Němců tu zůstat mohl, a tak Milan Hrabal vyrůstal i v jejich přítomnosti.

„S naší rodinou je svázána osoba tety Marty. Maminčin bratr Josef Novák sloužil v Jiřetíně pod Jedlovou na dráze a seznámil se tehdy s Martou Kämpfovou. Šlo ale o platonickou lásku, protože byla vdaná. Její muž za války skončil na východní frontě a nevrátil se, tak teta odešla na Moravu. Začátkem 60. let se znovu zkontaktovali se strýcem a přestěhovali do Varnsdorfu. Rád jsem se s ní procházel po okolí a poslouchal její vyprávění,“ říká.

Další blízkou osobou se pamětníkovi stal celoživotní kamarád Frank Zeinar. Jeho rodina žila po odsunu v nedaleké Žitavě, ale v 60. letech se přestěhovali zpět do Varnsdorfu do domu k babičce.

Děti si přes hraniční čáru házely žvýkačky

Život ve Varnsdorfu značně ovlivňovala přítomnost hranice. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 se v Československu vztyčila železná opona, především na hranici se západním Německem. Přísný režim panoval zpočátku ale i na hranici s NDR. Před stavbou Berlínské zdi tudy totiž vedla snadná cesta do západního Berlína. Pro Varnsdorf to znamenalo, že se ocitl v obklopení ostnatých drátů.

„V některých místech vedla oranice mezi sousedními domy, české děti s německými si tam házely před čáru žvýkačky. V otevřené krajině zase dráty vedly pět set metrů v českém vnitrozemí. Během léta se na jeden den otevíral vjezd a vybraní občané mohli do lesa na borůvky,“ popisuje Milan Hrabal.

S tím, jak se v Československu během 60. let uvolňovala politická situace, uvolňoval se i režim na hranicích. K sousedům Hrabalových i k pamětníkovu kamarádovi Frankovi přijížděly návštěvy z Německa čím dál častěji. Pomohlo tomu jistě i otevření hraničního přechodu ve Varnsdorfu v roce 1967. Do té doby se mohlo jezdit pouze oklikou přes Hřensko.

Propagandu vysílali špatnou češtinou

O rok později už se na hranicích opět přiostřilo kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy, která ukončila reformní proces v Československu. 21. srpna 1968 do mnohých českých měst vtrhly tanky, ve Varnsdorfu měla okupace trochu jiný průběh. Svou roli sehrálo i to, že přítomnost německých vojáků nebyla v pohraničí vzhledem k nedávným historickým událostem žádoucí.

„Do Varnsdorfu žádná vojska nepřijela. Ale na svahu propojujícím Špičák a rozhlednu Hrádek, kde se často přecházela zelená hranice, tehdy zastavila vojenská auta s tlampači. Do Varnsdorfu nám asi po tři dny vysílali špatnou češtinou, využili k tomu hlasatele z lužickosrbského rádia, obsah diktovaný Sovětským svazem,“ vzpomíná Milan Hrabal.

Jednalo se o vysílačku Vltava, která v srpnových dnech roku 1968 vysílala z NDR do Československa propagandu o sovětské bratrské pomoci. Vysílání se vyznačovalo jednak špatnou češtinou s německým přízvukem a tím, že napadalo politiky Pražského jara, ale i to, co během invaze zaznívalo v Československém rozhlase, který naopak okupantům čelil.

Nezkreslené informace o tehdejším dění tak Varnsdorfským přinášelo místní periodikum Hlas Severu. To šlo do oběhu z tiskáren, kde pracoval pamětníkův otec. Milan Hrabal se tehdy zapojil do distribuce, protože původní týdeník náhle vycházel denně a lidé na něj vždy napjatě čekali u vrátek.

Poetické večery si místní oblíbili

Invaze splnila svůj účel a Československo směřovalo k opět represivnější formě komunismu. Přechod k normalizaci doprovázely například vnitrostranické prověrky, jež se dotkly i pamětníkova otce. „Táta se s komunistickou stranou rozešel ve zlém. Slyšel jsem ho na úřadě křičet na soudruhy, a když vyšel ven, řekl mi na rovinu, že se možná nedostanu na školu, ale že on už s nimi nechce mít nic společného.“

Milan Hrabal tak z kádrových důvodů nemohl studovat gymnázium, absolvoval obchodní školu v České Lípě. Zkoušel se pak hlásit ke studiu práv, ale i tam mu zůstaly dveře zavřené. Působil pak jako ekonom na varnsdorfském učilišti.

Pamětníkův život dál určovala hlavně jeho literární tvorba. Díky ní se sblížil s Eduardem Vébrem, který se zajímal zase o folkovou i undergroundovou hudbu, a posléze v polovině 80. let společně založili varnsdorfské poetické studio Doteky.  

„Bylo to pásmo poezie s hudbou a zároveň probíhala výstava nějakého výtvarníka, vše se konalo v jeden večer. Pořady se lišily od běžné produkce, panovala volnější atmosféra. Nebyl to přímo underground, ale jednou jsme například pozvali Jiřího Dědečka a pak nás z vinárny vypakovali údajně kvůli zašlapaným kobercům,“ vzpomíná Milan Hrabal. Doteky se ovšem mezi místními staly natolik oblíbené, že pokračovaly dál na jiných místech.

Revoluce není povolená

Zapojení do místního veřejného a kulturního života nasměrovalo Milana Hrabala také k aktivní účasti na listopadových událostech roku 1989. S Eduardem Vébrem organizovali stávkový výbor během generální stávky 27. listopadu. Následně se podíleli na aktivitách Občanského fóra a byli při tom, když se ve Varnsdorfu předávala moc.

„Při schůzi zástupců Občanského fóra s komunistickým vedením zaznělo z jejich strany, že revoluce je protizákonná, protože není povolená. Nové vedení sice nastoupilo, ale soud poté skutečně revoluci označil za neplatnou a nově zvolení museli radnici opustit. To pro mě zapadlo do kontextu ‚rudého‘ Varnsdorfu,“ líčí pamětník a poukazuje například na varnsdorfskou dělnickou stávku z roku 1947, která byla jednou z předzvěstí komunistického puče.

Po sametové revoluci ve městě panovalo dvojvládí až do prvních svobodných komunálních voleb na podzim 1990, které vynesly do pozice starosty města Eduarda Vébra. Milan Hrabal zase v nové éře začal pracovat na varnsdorfském městském úřadě v odboru školství, kultury a cestovního ruchu. Jeho kompetence přesahovaly i do sociální a zdravotní oblasti. Nejen z této pozice měl pamětník možnost sledovat a zažívat porevoluční proměny Varnsdorfu.

Sexuální turistika i stavění spálených mostů

Blízkost hranice v nich pro město a jeho obyvatele opět hrála zásadní roli. Pašeráctví a veksláctví u hraničního přechodu nahradila práce dětí, které stojícím automobilům za peníze umývaly okna. V lese za městem se stále nedalo s klidem procházet, protože zde v noci převaděči vodili migranty.

Dalším nelichotivým fenoménem se stala sexuální turistika. „Němečtí turisté jezdili do Varnsdorfu za sexem, prostituce se tu provozovala převážně pouličním způsobem. Tehdy v tomto směru neexistovala legislativa, omezili jsme to alespoň městskou vyhláškou a určili jednu ulici, kde se mohla prostituce provozovat. Později k nám přijížděli zástupci různých německých organizací a chtěli, aby sem Němci nejezdili. Říkal jsem jim, že když nebude poptávka, nebude ani nabídka. Obě strany byly bezradné,“ vysvětluje Milan Hrabal. Na pouliční prostituci navazovala také další kriminalita.

Čím dál volnější režim na hranicích pro Varnsdorf přinesl ale i spoustu dobrého a Němci sem nejezdili jen za povyražením a za levným jídlem v restauracích. Svobodné poměry otevřely například cestu k reflexi česko-německých historických vztahů a umožnily opět budovat spálené mosty. Milan Hrabal byl v tomto směru důležitou osobou a díky práci na radnici často potkával sudetoněmecké rodáky, kteří se do města vraceli zavzpomínat.

Sudetští Němci ze Šluknovska v rámci odsunu zamířili do okolí Stuttgartu. Ve zdejším městě Böblingen založili spolek Unsere Niederland a také muzeum věnované své ztracené vlasti. Milan Hrabal měl možnost jej navštívit a prohlédnout si i německou perspektivu odsunu.

„Navštívili jsme v Böblingenu jednoho z bývalých varnsdorfských továrníků, s bratrem ve firmě vyráběli průmyslová svítidla. Po odsunu vybudovali podnik znova a v roce 1968 věnovali Varnsdorfu zvon. Zvon byl instalován akorát v den, kdy se narodil Hitler, a komunistická propaganda se toho hned chytla,“ zmiňuje pamětník jeden z příběhů, které měl možnost vyslechnout.

Místa, kde žijeme, jsou nám jen propůjčena

Na městském úřadě si vzal Milan Hrabal také za úkol nově formulovat kulturně-historickou identitu Varnsdorfu. Jedním z jejích pilířů byla historická vazba na Lužické Srby. Po válce zde například chvíli fungovalo první lužickosrbské gymnázium a právě jeho absolventi byli těmi, kdo po roce 1989 prostřednictvím národní organizace Domowina navázali s Varnsdorfem oficiální vztahy.

„Jedním z vrcholů spolupráce mezi Varnsdorfem a Lužickými Srby bylo, že když měli v Německu rušit lužickosrbskou školu, tak jsme iniciovali podpisovou akci a získali 15 000 podpisů. Škola nakonec sice zrušena byla, ale petice měla svůj význam, lidé u nás se začali více o Lužické Srby zajímat,“ prozrazuje Milan Hrabal.

V jeho případě to platilo určitě. S lužickosrbskou kulturou se začal sbližovat víc a víc. Podobně jako se sudetskými Němci navazoval i s lužickými Srby osobní přátelství. Naučil se jejich jazyk a začal z něj překládat, sestavoval antologie lužickosrbských básníků a pomocí dalších publikací i veřejných aktivit popularizoval lužickosrbskou literaturu i kulturu.

Lužice a Lužičtí Srbové se koneckonců promítli i jako jedno ze stěžejních témat pamětníkovy vlastní literární tvorby. V básních reflektuje také další osudy svého rodného kraje, jeden z textů pojednává přímo o domu, který rodiče po válce získali.

„Součástí genia loci domu je i jeho první majitelka, Emma Schön, ozývá se v mých příbězích. Schönovi dům postavili, ale užili si ho jen deset let, kdežto já v něm bydlím už skoro 70 let. Je to zvláštní paradox. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že místa, kde žijeme, jsou nám jen propůjčena,“ říká pamětník.