The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Zdenka Hradečná (* 1927  †︎ 2024)

• narozena 27. ledna 1927

• vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně

• koncem 40. let stála u zrodu československé elektronové mikroskopie

• pracovala v Biofyzikálním ústavu ČSAV v Brně

• zúčastnila se mnoha stáží a zahraničních pracovních pobytů

• po roce 1989 pracovala ve výzkumném týmu na Lékařské fakultě Wisconsinské univerzity v USA

• byla jí udělena Cena města Brna pro rok 2019

• zemřela v roce 2024

Její příbuzní se svým profesním a veřejným životem významně propsali do dějin města Brna. Po dědečkovi manžela je zde pojmenovaná ulice a po jejím dědečkovi dokonce náměstí. Ona sama svou úspěšnou vědeckou kariérou tuto vysoko nastavenou laťku ještě překonala – navzdory tomu, že byla žena, manželka a matka v době, kdy byla věda doménou mužů. Stala se mezinárodně uznávanou výzkumnicí v oboru radiobiologie a až do svých 92 let byla součástí výzkumného týmu na Wisconsinské univerzitě v USA. Její služební cesty na Západ byly ale v minulém režimu vykoupeny mnoha hodinami strávenými na služebně Státní bezpečnosti, která se o její kontakty s kolegy z kapitalistické ciziny intenzivně zajímala.  

Dědeček pozvedl úroveň českého školství

Zdenka Hradečná se narodila 27. ledna 1927 v Brně. Celé dětství a mládí prožila na ulici Sokolská v domě číslo 8, v jehož přízemí měl její tatínek František Hradečný, který byl praktickým lékařem, soukromou ordinaci. Maminka Marie, rozená Šujanová, byla povoláním učitelka a pocházela z rodiny významného brněnského historika a pedagoga Františka Šujana. Zdenka a její o pět let starší sestra Milada ale o maminku velmi brzy přišly. „Bohužel jsem maminku moc nepoznala, protože zemřela, když mi ještě nebyly čtyři roky. O moji a sestřinu výchovu se potom starala babička s dědečkem Šujanem, kteří bydleli ve stejném domě,“ vypravuje Zdenka Hradečná.

Otec se po sedmi letech znovu oženil a v roce 1938 se z druhého manželství narodil syn Pavel, který později vystudoval historii, pracoval v Historickém ústavu Akademie věd v Praze a stal se specialistou na Albánii. Ke studiu historie ho inspiroval František Šujan, který sice nebyl jeho vlastním dědečkem a zemřel v roce 1944, když byl Pavel ještě dítě, ale jeho osobnost byla tak silná, že rezonuje rodinou ještě dnes. „Já jsem tehdy ani přesně nechápala, co on všechno udělal pro Brno a pro Čechy v Brně,“ vzpomíná Zdenka Hradečná. František Šujan byl autorem řady učebnic dějepisu pro střední školy, z nichž nejvýznamnější byly první česky psané dějiny Brna. V roce 1907 se zasloužil o založení II. české státní reálky a později o vystavění její nové budovy na ulici Křenová, ve které dnes sídlí gymnázium. Před svým odchodem do penze daroval velkorysou finanční částku chudým studentům. Na jeho počest je v centru Brna pojmenováno Šujanovo náměstí.

Na konci války se skrývali v hrobce

Když začala druhá světová válka, bylo Zdence dvanáct let. V té době nastoupila na III. reálné gymnázium na Kounicově ulici v Brně. „Byla jsem celkem normální studentka, nebyla jsem žádný výtržník. Jednou jsem přišla ze školy domů a otec mě přísně napomenul a zeptal se, co jsem ve škole provedla, že je předvolán k řediteli. Já jsem se dušovala, že jsem opravdu nic neprovedla, že si nejsem ničeho vědoma. Otec musel do školy jít, a když se vrátil, tak byl poměrně klidný a vzal si mě do jiného pokoje a začal se mnou velmi klidně hovořit, že je doba vážná, těžká a že já to ani všechno nevnímám a že musím být klidná,“ vzpomíná s úsměvem Zdenka Hradečná. Nakonec se vyjasnilo, co vlastně provedla. „Učili jsme se zdravit Heil Hitler a já jsem se u toho smála!“

Každé léto trávily děti s dědečkem Šujanem ve Vranově u Brna, jehož byl čestným občanem. Sem se také uchýlili na jaře roku 1945, když začaly nálety na Brno. Ani ve Vranově ale nebyl klid. „Bydleli jsme tam asi týden a potom se začalo v okolí střílet. Skoro celá vesnice opouštěla domovy a stěhovala se do lesa. Tak i my jsme prožili několik dnů v lese, ale pak se zjistilo, že ani v tom lese to není příliš bezpečné,“ vzpomíná na konec války Zdenka Hradečná, které tehdy bylo 18 let. „Já si vzpomínám, že jsem se pořád velice bála. Když říkali, jak Rusové, vojáci, znásilňují ženy. Já jsem se strašně bála.“ Vranovský farář jim nabídl, že se mohou ukrýt v kryptě pod chrámovou lodí kostela. „Tak jsme se přestěhovali do hrobky, kde už bylo více rodin, a bydleli jsme několik dní mezi těmi sarkofágy.“ Po návratu do Brna zjistili, že jejich dům zasáhla menší bomba a mnoho bytů bylo neobyvatelných. Jejich byt v přízemí zůstal naštěstí neporušen.

Stála u zrodu československé elektronové mikroskopie

V roce 1946 pamětnice úspěšně odmaturovala a nastoupila studium na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Už na gymnáziu se zajímala o přírodní vědy a velmi obdivovala Marii Curie. Na fakultě se pod vlivem profesora Ferdinanda Herčíka zaměřila na biologii a začala ještě jako studentka pracovat v Biologickém ústavu Lékařské fakulty nejdřív jako dobrovolník, poté jako vědecká pomocná síla a ještě před dokončením studia zde nastoupila na místo výpomocné asistentky. V roce 1947 získal profesor Herčík finance na nákup prvního elektronového mikroskopu v Československu, který otevřel naší vědě sféru molekulární biologie. Mikroskop pomáhal po dodání z USA sestavit a zprovoznit mezi jinými i inženýr Armin Delong, který se stal později zakladatelem československé elektronové mikroskopie.

Zdenka Hradečná projevila o práci s novým mikroskopem zájem. Profesor Herčík ji v roce 1947 vybral na měsíční studijní cestu do Stockholmu, kde ji zaškolil na práci s elektronovým mikroskopem profesor Carl-Göran Hedén z Karolínského ústavu. Komunikace probíhala v angličtině a pamětnice zde mohla zúročit své jazykové znalosti, na kterých profesor Herčík u svých studentů trval. Biologický ústav v Brně se stal následně hlavním školicím pracovištěm pro elektronovou mikroskopii v Československu a Zdenka Hradečná byla první ženou, která u nás s tímto přístrojem pracovala.

První cestou do zahraničí se dostala do hledáčku StB

Její pobyt ve Švédsku neušel pozornosti režimu – Státní bezpečnost byla znepokojená možným stykem pamětnice s jejím vzdáleným příbuzným Hubertem Ripkou, který zastával v poválečném Československu funkci ministra zahraničního obchodu a patřil mezi členy vlády, kteří po únorovém převratu v roce 1948 emigrovali. Byl to mimochodem on, kdo ještě před Únorem pomohl na žádost pamětnice profesoru Herčíkovi s financováním nákupu elektronového mikroskopu. Zdenka se s Ripkou několikrát osobně setkala v době, když byl ještě ministrem. „Později mi to bylo politicky velmi vyčítáno,“ říká Zdenka Hradečná. Jak vyplývá ze svazků kontrarozvědného rozpracování arch. č. KR-418 BN, podezírala v roce 1954 StB pamětnici z toho, „že byla získána strýcem Ripkou ke špionážní činnosti ve prospěch západních států.“ Nic z toho se ale později nepotvrdilo.
 
V novém režimu jí přitěžovalo také to, že je dcerou lékaře. „Vytýkali mi, že mám liškový kožich a že jsem buržoa a podobně,“ přibližuje pamětnice tehdejší dobu. To vše ji, ambiciózní mladou vědkyni, stavělo do nepříznivé situace. Není divu, že podlehla naléhání profesora Herčíka a ještě během studia vstoupila v květnu roku 1948 do komunistické strany. „On na nás do určité míry dělal nátlak – když chceme vědecky pracovat, máme vstoupit do strany,“ vysvětluje Zdenka Hradečná. Herčík jí dokonce tvrdil, že jí hrozí vyloučení ze školy, pokud do strany nevstoupí. „Já sama jsem o tom tak přesvědčená nebyla a byla jsem spíš pasivní.“ Sám Herčík byl členem strany již od května roku 1945.

Herčík se přiklonil k bizarnímu lysenkismu

Profesora Herčíka si Zdenka Hradečná dodnes velmi váží jako skvělého učitele a nadřízeného. Připouští, že se v určité době dal strhnout zpolitizovanou sovětskou biologií, takzvaným lysenkismem popírajícím Mendelovy zákony dědičnosti. Vzpomíná si, jak musela na jeho příkaz spolu s ostatními zaměstnanci laboratoře překládat pseudovědeckou knihu O vzniku života na zemi sovětské bioložky Olgy Lepešinské. „To mu potom mnozí pracovníci vytýkali, že nebyl dost kritický k výsledkům sovětské vědy,“ vzpomíná Zdenka Hradečná.

V roce 1954 založil Herčík v Brně Biofyzikální laboratoř Československé akademie věd, která se o rok později rozrostla v Biofyzikální ústav, jehož se stal ředitelem. Současně s tím Herčík zahájil výuku biofyziky na Lékařské a Přírodovědecké fakultě. V nově zřízeném Biofyzikálním ústavu začala po dokončení vysoké školy pracovat na radiobiologickém výzkumu také Zdenka Hradečná. Obhájila kandidátskou práci na téma úlohy makromolekul při vývoji bakteriálních virusů a byla jmenována docentkou obecné biologie. V souvislosti s jejím výzkumem účinků záření se naskytla možnost požádat o stipendium Mezinárodní atomovou agenturu, jejímž konzultantem byl profesor Herčík. S jeho pomocí získala stipendium a v roce 1960 odjela na roční stáž do Ženevy. V té době byla již osm let provdaná a měla dvě malé děti.

Manžel se upozadil, aby mohla dělat kariéru

Manžel pamětnice Vlastislav Filkuka se narodil v roce 1920 v Záhřebu, kde tou dobou jeho otec působil jako učitel geodézie v rámci československé pomoci nově vzniklé Jugoslávii, která se potýkala s nedostatkem vysokoškolských pedagogů. Rodina manžela zde žila několik let a tchán pamětnice se stal později jugoslávským konzulem. Také v manželově rodině se nacházeli slavní předci – dědeček Vilém Filkuka byl znamenitý botanik, který se v roce 1908 zasloužil o postavení nové školy v Brně-Řečkovicích a dnes je zde po něm pojmenovaná ulice.

Manžel Zdenky Hradečné ji v slibně rozjeté kariéře podporoval. Také její tchyně se za ni postavila. Pamětnice dnes s obdivem a vděčností vzpomíná na její slova: „Máš-li možnost se dále vzdělávat a pracovat, já se o tvoje děti postarám.“ Manžel v té době nemohl z politických důvodů vykonávat svou profesi právníka. Protože odmítl vstoupit do strany, musel jít pracovat jako pomocný dělník do Juranových závodů. Situaci nesl statečně a svůj smysl života nalézal v nejbližší rodině a péči o děti. „Říkal: ‚Když nemohu já, tak jsem rád, že můžeš ty,‘“ vypravuje pamětnice. Její členství ve straně doma k rozporům nevedlo.

Po srpnu 1968 zvažovala emigraci

Rodina ji v roce 1960 do Švýcarska doprovázet nesměla. „Manžel a děti byli zárukou, že se vrátím. Toto pracovníci v Ženevě dost dobře nechápali. Nejdřív si mysleli, že jsem rozvedená,“ vypravuje pamětnice. V Ženevě bylo víc zahraničních vědců a všichni tam byli s rodinami. „Jediná já jsem tam byla sama.“ Během 60. let jezdila Zdenka Hradečná do kapitalistické ciziny skoro každý rok a byla kvůli tomu pod drobnohledem StB. Dokumenty z Archivu bezpečnostních složek dokazují, že se o průběh jejího pobytu na Západě velmi zajímala a často ji kvůli tomu vyslýchala. Pamětnice si dnes vzpomíná jen na jednu schůzku s StB, a to právě před svým odjezdem do Švýcarska v roce 1960. „Někdo od policie přišel a mluvil se mnou nebo mi chtěl dávat nějaké instrukce, ale hlavně zdůrazňoval, že se musím vrátit a že nesmím emigrovat,“ popisuje. StB vedla ve svazcích Zdenku Hradečnou jako takzvaného důvěrníka pod krycím jménem Zdena. Svazek se k dnešním dnům nedochoval. Dodejme, že důvěrník nepatřil mezi kategorie vědomé spolupráce.

Ve Švýcarsku se seznámila s Wacławem Szybalskim, polským emigrantem a vědcem působícím na Wisconsinské univerzitě v Madisonu. Na jeho pozvání odjela v roce 1965 a znovu v roce 1968 na studijní pobyt do USA, kde ji zastihla také invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Srpen 68 jsem prožila v Americe, což bylo pro mě velmi smutné. Nevěděla jsem, co se s mojí rodinou děje. Měla jsem strach, zda nemají hlad a jak vlastně žijí, protože nebyla žádná komunikace,“ říká Zdenka Hradečná a dodává, že v USA byly srpnové události prezentovány poměrně dramaticky. Tehdy ji napadlo, jestli by se neměla pokusit dostat svou rodinu na Západ. „Ale můj manžel by nikdy Československo nebyl opustil. On jako právník by neměl vůbec žádnou možnost uplatnění a já sama bych si nevzala zodpovědnost za celou rodinu. Na to jsem nebyla dost silná… Sám profesor Szybalski, který emigroval po válce z Polska, mi řekl: ‚Doma jsi někdo, ale tady budeš nikdo,‘“ vypravuje Zdenka Hradečná. „Rozhodně nelituji, že jsem neemigrovala. Jsem ráda, že jsem zůstala.“

V 70. letech jí to spočítali

Návrat do vlasti po srpnu 1968 nebyl jednoduchý. „První náraz byl ten, že mě okamžitě vyhodili ze strany, protože jsem byla ve Spojených státech,“ říká Zdenka Hradečná. Ze stejného důvodu přišla o funkci vedoucí Oddělení molekulární biologie, kterou do roku 1968 zastávala, a její synové měli problém se kvůli pokaženým posudkům dostat na lékařskou fakultu. Na odvolání byli na vysokou školu přece jen přijati a z obou se stali lékaři. „Já jsem se nikdy nevzdávala a za děti jsem bojovala,“ říká s hrdostí pamětnice. Když upadla dočasně v nemilost režimu, někteří kolegové v práci k ní razantně změnili chování. „Jeden kolega mě přestal zdravit, když mě ze strany vyškrtli. Byla jsem černá ovce,“ říká Zdenka Hradečná.

Normalizace se na atmosféře v ústavu projevila negativně. „Hlavně se v té době hledělo na to, abyste měla účast na školení, abyste měla účast na májovém průvodu, aby byla účast na schůzích,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Odbornost byla v té době jasně potlačena.“ Nabyté znalosti a zkušenosti chtěla zúročit v podobě doktorské práce, ale z politických důvodů jí to nebylo umožněno. Nevzdávala to a každý rok znovu a znovu podávala žádosti na obhájení titulu doktora věd. Povolení k obhajobě získala až po odchodu do důchodu. V roce 1988 získala prestižní stipendium Eleonor Rooseweltové na výzkum rakoviny, ale do USA jí stát výjezd nepovolil.

Ještě v 92 letech pracovala jako vědkyně

V roce 1988 odešla Zdenka Hradečná do důchodu. Pracovala ještě nějakou dobu jako konzultant v Bratislavě na onkologickém ústavu AV. V té době došlo ke zhroucení socialistického režimu. „Sametovou revoluci jsem prožila s nadšením,“ říká pamětnice, která si od změny poměrů slibovala obnovení své vědecké práce. V roce 1992 skutečně dostala pozvání do USA od profesora Szybalskeho. V USA pak zůstala dlouhých 27 let již bez svého manžela, který zemřel v roce 1992.

Opět zde měla možnost bádat, nyní v oboru elektronové mikroskopie se zaměřením na přenos a přepis genetické informace na molekulární úrovni. Výsledkem práce týmu, ve kterém pracovala,  byly tři americké federální patenty, které dodnes přináší Wisconsinské univerzitě prostředky na další financování výzkumu. Do důchodu nakonec odešla Zdenka Hradečná v neuvěřitelných 92 letech. V roce 2020 získala Cenu města Brna v kategorii přírodních věd. Na otázku, jestli ji v životě provázelo nějaké životní motto, odpovídá bez zaváhání: „Nikdy se nevzdávat.“