The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Jaroslav Hrásský (* 1923)

• narodil se 21. 11. 1923 v Žitomíru na Volyni

• obě větve jeho rodiny mají české kořeny

• vychodil základní školu, pak nastoupil na elektrotechnickou průmyslovku

• v roce 1944 vstoupil do Rudé armády k protiletecké jednotce

• konec války jej zastihl na půli cesty mezi Berlínem a Vratislaví

• po konci války zažádal o možnost odejít z armády a studovat na vysoké škole, ale jeho žádost byla zamítnuta

• propuštěn ze služby byl až roku 1947, načež se usadil v Československu

• po válce se uplatnil ve výrobě měřičů radioaktivity

Jaroslav Hrásský se narodil v Žitomíru na Volyni. Rodiče měli obchod se smíšeným zbožím. Po revoluci v Rusku ale sovětská vláda obchod i dům zkonfiskovala. Hrásského otec se vyučil hned několika řemeslům – postupně pracoval jako tesař, truhlář, zedník, pekař a nakonec kameník.

Jaroslav Hrásský vychodil základní školu v Žitomíru a dále pokračoval na elektrotechnické průmyslovce. Když dokončil 2. ročník, začala druhá světová válka.

„Zrovna jsem dostal vysvědčení, a když jsem s ním šel domů, byli už ve městě Němci. Školy nefungovaly, práce bylo málo, v obchodech se nedalo nic koupit. Lidé žili z toho, co si vypěstovali na záhumenku. My jsme na tom byli poměrně dobře, protože jsme měli hektar půdy.“

Znovu ve škole

Profesoři, kteří vyučovali na průmyslové škole, zažádali po čase německé velení, aby mohli otevřít alespoň poslední ročník, a umožnili tak studentům dokončit školu.

„Němci se toho chytili a povolili to, ale s tím, že po skončení budou všichni absolventi vyvezeni na práci do Německa. Tehdy bylo běžné, že Němci obklíčili čtvrť a veškeré mladé lidi, kteří se jim hodili, odvezli na práci do Říše. Tímto rozhodnutím, které je podle mě naprosto výjimečné (nevím, že by někde jinde na okupovaném území Němci nechali fungovat nějakou školu), jsme byli totálního nasazení ušetřeni.

Na konci roku 1941 začala výuka, ale skončila až koncem roku 1944. Tak dlouho to trvalo proto, že budovu průmyslovky obsadila armáda. Místnost pro výuku jsme si museli najít sami. Opravili jsme si ji, vymalovali, ale za pár měsíců si ji zase Němci zabrali pro sebe a tak to šlo pořád dokola.

Byl také nedostatek učitelů. Většina z nich byla židovského původu a ustoupili společně s Rudou armádou. Vedení školy si tedy zažádalo o vězně ze zajateckého lágru, mezi kterými byli profesoři z moskevské a leningradské oblasti. Na konci války všichni přešli k partyzánům.

Na podzim roku 1944 jsme dostali diplom a několik týdnů poté Němci ustoupili, protože chtěli udělat past pro příchozí Rudou armádu.“

Osvobození Rudou armádou

„Ruská armáda se tedy dostala bez problémů do Žitomíru. Všichni byli nadšení a dobrovolně se hlásili do armády. Bylo to chaotické, neorganizované, protože s tímto armádním předvojem nepřišel žádný náborový úřad. Němci zatím obklíčili tanky Žitomír a ruské jednotky i s dobrovolníky musely ustoupit a rozptýlit se po okolních lesích.

Byl jsem tam u jedné z těchto pěších jednotek, ale neoficiálně. Žádnou přísahu jsem neskládal. Tak jsme se toulali asi čtyři měsíce po lesích. Neustále pršelo, pořád jsme byli na pochodu a žádný útok jsme podle příkazu z Moskvy na nikoho nesměli udělat. Hlavní bylo zachovat všechny jednotky před zničením.

Teprve když jsme ustoupili až téměř ke Kyjevu, tak už se přepravily přes Dněpr silnější armádní jednotky. Ty odrazily Němce a my jsme se mohli vrátit domů.“

Zpátky v Žitomíru

Po návratu šel Jaroslav Hrásský pomáhat při obnově žitomírského nádraží, které při ústupu zničili Němci. Vojenská správa v Žitomíru začala fungovat až v březnu 1945 a tehdy byl pan Hrásský oficiálně přijat do Rudé armády. Pro jeho specializaci v oboru elektrotechniky byl nejprve zařazen do jednotky, která měla na starosti výcvik řidičů.

V řadách Rudé armády

„S touto jednotkou jsem pokračoval dále na západ. Byl jsem tam jako lektor, vyučoval jsem technickou část z toho čtyřtýdenního řidičského kurzu. Poté jsem byl vybrán k 37. protiletadlové dělostřelecké jednotce a zde jsem sloužil až do konce války.

O existenci československé armády jsem se dozvěděl, až když jsem byl už u této protiletadlové jednotky. Okamžitě jsem žádal, abych byl převelen. Má žádost ale byla kategoricky zamítnuta s tím, že stejně po válce žádná československá armáda nebude, že tam, kam vstoupí Rudá armáda, tam už žádná jiná nebude. Jako voják jsem proti tomu nemohl nic dělat.

Musel jsem zůstat v Rudé armádě do konce války, a dokonce ještě přes rok po jejím skončení. A to navzdory tomu, že jsem chtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole. To mi nebylo povoleno, protože můj diplom z průmyslovky byl psán ukrajinsky a německy, a tak mi řekli, že nemám ruské školy, abych mohl pokračovat ve vyšším studiu, a musel jsem zůstat v armádě až do roku 1947.“

Postup s Rudou armádou

„S Rudou armádou jsem prošel přes Tarnopol, do Katovic. Tam jsme zažili obrovské mrazy, došli jsme až do Rzeszowa, kde jsme zůstali podstatnou část zimy. Teprve koncem ledna jsme zahájili útok a dostali se na německé území. Vzpomínám si, že první obec v Říši se jmenovala Guten Tag. V pohraničí jsme nenarazili na jediného Němce. Domy byly prázdné, se vším, tak, jak je jejich obyvatelé narychlo opustili.

Postupovali jsme dále k Vratislavi. Zde jsme dostali úkol hlídat dálnici Vratislav – Berlín. V městečku Grotkau na půli cesty mezi Berlínem a Vratislaví nás zastihl konec války.“

Úkoly v Rudé armádě

„Já jsem vykonával práci, kterou vedení pokládalo za velmi důležitou, a to byla oprava veškerého elektrického zařízení, hlavně světlometů a akumulátorů pro automobily a další zařízení.

V té době už bylo německé letectvo prakticky zničeno. Zažili jsme sice ještě několik náletů, ale to byly osamělá letadla. Byla ale velmi zákeřná a dost těžko se na jejich útoky dalo reagovat.“

Po válce 

Po kapitulaci Německa čekal Jaroslava Hrásského přesun přes Československo do Rakouska, kde Rudá armáda plnila úlohu okupační armády. Po rozkazu k opuštění Rakouska se přesunuli na území Maďarska, kde byla ve městě Köszeg jeho jednotka rozpuštěna.

Po demobilizaci se vrátil do Žitomíru, zažádal si o přestěhování do Československa a posledním transportem z Rovna v květnu roku 1947 opustil Volyň.

„Po příchodu do Československa jsem hledal zaměstnání ve svém oboru. V Aši jsem pracoval v opravně radiopřijímačů. To byly moje první dny tady. Žádná perspektiva v tom ale nebyla. Chvíli jsem pracoval na vysílači v Karlových Varech, ale nakonec jsem nastoupil do Jáchymovských dolů – do vývojového oddělení, které mělo na starost výrobu a opravu přístrojů pro měření radioaktivity.

Zde jsem zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1983. Za tu dobu mi bylo jako samostatnému vývojovému pracovníkovi uznáno dvanáct vynálezů a celá řada zlepšovacích návrhů.“