The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hrbek (* 1934)

• narozen 12. 2. 1934

• jemnický rodák, pamětník, kronikář a sběratel fotografií

• pracoval jako mistr v jemnické balírně čajů Jemča

• v roce 1946 vstoupil do skautského oddílu

• spoluvedení tábora v Janském Údolí (1949)

• obnovení činnosti v roce 1968

• obnovení činnosti v roce 1989

• v současnosti vůdce oldskautů v Jemnici

Vladimír HRBEK

Ivo

Když nám bylo dvanáct let, to by byla ostuda, dát na sobě znát tu bojácnost

Dětství ve skautingu

Vladimír Hrbek se narodil 12. 2. 1934 a do jemnického skautského oddílu vstoupil po druhé světové válce v roce 1946. V té době se místní skauting velmi živelně rozvíjel a před jeho zákazem měl kolem tří set členů. Před válkou v Jemnici fungoval jen jeden oddíl založený roku 1937, kde partu údajně tvořili Židé, Češi i Němci dohromady.

Ve své skautské kariéře se pan Hrbek dostal nejprve k pozici podrádce, později rádce družiny Lišek. Vůdcem oddílu nikdy oficiálně nebyl, ale podle svých slov vedl v roce 1949 společně s bratrem Josefem Lukšem skautský tábor, který se konal v Janském Údolí.

„Tenhle tábor, ten byl zajímavej. Protože tehdy byly potraviny na lístky, tak jsme vezli nějaký zásoby, který nám dali rodiče. Některý lístky, který jsme u pana Brůžka, to byl obchodník v koloniále s potravinama ve Starým Hobzí, směnili. My jsme mu dali lístky na máslo a on nám za to dal vždycky kbelík marmelády a nebo margarínu. Stravovali jsme se tak, že nám tam vařila paní Bastlová, to byla babička skutečnýho vedoucího oddílu Zdeňka Bauera. Ta se dokázala vypořádat s tím, že bylo málo potravin a že třicet hladových kluků se vždycky vrhalo na jídlo. Ale byly třeba palačinky a k večeři byl chleba s malinama, který jsme nasbírali. A tábor trval od začátku, kdy jsme přijeli, až do tý doby, kdy nám došly veškerý zásoby. Takže tábor měl trvat čtrnáct dní a trval dýl jak tři týdny.“

Hlavní náplní skautských táborů v tomto období bylo vedle samotného zajišťování chodu tábora, jako byla stavba či přinášení vody, plnění odborek. Jednalo se většinou o specializaci v konkrétních táborových činnostech plněných podle knížky odborek, vydané před válkou. Příkladem je odborka kamnář či zdravotník. Skauti také během činnosti plnili své stezky. Splnění nováčkovské zkoušky bylo podmínkou ke skládání slibu, následovaly další dva stupně. Skládání slibů bylo slavnostním vrcholem tábora, na což pamětník vzpomíná jako na velmi výjimečné události: „Slib, to byla vždycky slavnostní událost. To bylo na konci tábora. Strážce ohně, slavnostní nástup, kroj, vlajky, družinový vlajky a hosté. Hosté, to byli většinou rodiče, někteří starší skauti, který přijeli, a nebo vesničané, který jsme pozvali.“ Za dosažení vrcholu možností bylo mnoha chlapci považováno získání odborky Tří orlích per.

 

Během roku se konaly každý týden schůzky družin a o víkendech se jezdilo na výlety do okolí. Tradičním místem byly Jemničky, kde skauti měli, vedle tábora, druhou možnost složení slibu.

Zákaz činnosti v roce 1950

Po čtyřech letech růstu přišel v roce 1950 konec v podobě zákazu činnosti Junáka. Pan Hrbek vzpomíná, jak se tehdy naložilo s většinou skautského majetku: „V tý době, co bylo, tak vedoucí družin, rádci nebo zástupci si rozebrali kroniky. Ty jsme teda nikomu nedali. Nějaký zařízení se rozdalo. Kdo měl vztah k nějakým těm symbolům... Totem jsme schovali a takový ty drobnosti, to si prakticky rozebrali členové družin. Takže jsme z majetku Junáka nepředali nic.“ Zánik střediska byl podobně živelný jako jeho rozkvět. Vstup do pionýra byl většinou odmítnut.

V roce 1951 odchází Vladimír Hrbek do Ostravy na brigádu, v tu dobu už skaut v Jemnici nefungoval. Odchází i další lidé, na vojnu či do učení, a tak se udržuje jen malá skupina kamarádů, kteří se schází a vzpomínají na léta strávená v oddíle. Pan Hrbek s několika kamarády jezdil stále na tábořiště do Janského Údolí. Jednalo se již jen o táboření na pár dní, jelikož většina kamarádů pracovala nebo studovala. Podle vzpomínek zůstala klukům ale alespoň část skautské myšlenky: „Ale zůstaly nám ty zásady. Vztah k přírodě, vztah ke zvířatům, kamarádství, jak se má člověk chovat v lese a k lidem. Potom takový ty zásady, co jsme se učili - rozdělávání ohňů, úklid po sobě, výpravy v přírodě, pozorování noční přírody. To nám zůstalo a toho jsme využívali.“

Obnova v roce 1968

Po letech kamarádského scházení se objevila možnost znovu začít oficiální činnost pod hlavičkou Junáka. Toho skauti z Jemnice ihned využili. V bývalém hostinci U Bakšů se na ustavující schůzi Junáka podle slov Vladimíra Hrbka sešel on, dále Ervín Reegen, Josef Kvasek, Rudolf Kletečka, Miroslav Nechvátal, Miroslav Nováček. Ke skautům z dřívějších let se přidali další, kterým se později přezdívalo „osmašedesátníci“. K důležitým osobám, které přispěly k obnovení činnosti, patří také Zdeněk Šulista.

„Ne že bysme založili Junáka, ale obnovili jsme činnost. To se tak nějak zase rozběhlo úplně živelně. Každý rok jsme uskutečnili tábory. Štěstí bylo, že na těch táborech se vytvořila taková parta těch starších a těch skautů a skautek, kteří vstoupili v takovým už zralejším věku. Ti vlastně převzali tu skautskou myšlenku. My jim dneska říkáme ‚osmašedesátníci‘.“

Mnoho starších členů, kteří se již aktivně nepodíleli na akcích, vydatně pomáhali například s materiálním zajištěním. K těm patřil i pan Hrbek, který se nemohl účastnit všech akcí kvůli náročnému zaměstnání.

Oproti poválečnému skautingu ale středisko nezažilo tak velký růst. Začaly se více tříštit zájmy dětí. Velkou konkurencí pro skauty začaly být Domy dětí a mládeže, které se těšily velké státní podpoře, zvláště po finanční stránce. Na druhou stranu šel vývoj kupředu, vůdci po roce 1968 měli mnohem více zkušeností a uměli si poradit i v nelehkých podmínkách (například při nedostatku peněz apod.).

Další zákaz a další obnova

Nicméně ani tentokrát nebylo na perfektní zaběhnutí činnosti mnoho času. Jen co se všechny důležité věci daly do pořádku, přišel další zákaz v roce 1972. Organizace nedobrovolně přešly pod Socialistický svaz mládeže. Stejně tak to udělalo i jemnické středisko, které ale záhy poté skončilo. Díky zkušenostem ze stejné situace se podařilo uchovat většinu materiálního vybavení, a tak bylo možné v roce 1989 začít téměř na stejném místě, jen s jinými členy. Toto obnovení se konalo dokonce i ve stejném podniku jako v roce 1968.

Od roku 1989 se skauting v Jemnici dále vyvíjí k dobrému. Mimo jiné zůstává aktivní skupina oldskautů, která je nyní pod vedením právě Vladimíra Hrbka. Těchto asi 16 důchodců a lidí před důchodem pořádá posezení nad různými tématy i výlety na stará tábořiště.

Dnešní skauting hodnotí Vladimír Hrbek pozitivně: „Na současných skautech, já nemůžu říct, že by mi něco vadilo. Protože těžko z mého věku posuzovat mentalitu dětí, který jsou o sedmdesát let mladší a jinak se na to dívají a mají jiný vztah. Já jsem rád, že skaut funguje, že má těch padesát tisíc členů, že je zapojený do mezinárodního hnutí, že žije ta skautská myšlenka, že to neskomírá, že vychovává zase děti ke vztahu k přírodě, ke vztahu člověka k člověku, ke vztahu k zvířatům. Vlastně jde o přežití. Jsou to lidi, který nejsou jenom na počítači, na diskotéce, v restauracích, nefetují a tak dále. Snaží se jim dát určitý základ do takového normálního slušného života.“

Rozhovor nahrál Vojtěch Mihalík.

Příběh podle nahrávky zpracovala Anna Rambousková.