The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markéta Hrbková (* 1961)

• narodila se v rodině filozofa Mojmíra Hrbka

• poté, co otec v roce 1968 získal stipendium na londýnské univerzitě, strávila tři roky v Anglii

• ve druhém ročníku gymnázia byla ze školy vyloučena

• večerně vystudovala obor knihovnictví

• pracovala v knihovně, v antikvariátu, jako uklízečka a ve výchovných ústavech pro problematickou mládež

• v osmnácti letech podepsala prohlášení Charty 77

• publikovala ve Svědectví, Kritickém sborníku, Revolver Revui a dalších periodicích

• na „podzemní univerzitě“ studovala bohemistiku

• po revoluci působila jako překladatelka a vyučovala angličtinu

• je autorkou tří básnických sbírek

• kandidovala ve volbách za politické uskupení Změna

Kdyby nebylo Sira Nicholase George Wintona, nemohla by se narodit ani básnířka, překladatelka a publicistka Markéta Hrbková – její matka totiž byla jedním z židovských dětí transportovaných z Československa a zachráněných tak před smrtí v koncentračním táboře adopcí ve Velké Británii. Po okupaci se vrátila do vlasti a nikdo z příbuzných už nebyl naživu.

Do Londýna a zpět

Markéta Hrbková se narodila 13. 10. 1961 jako jediné dítě Ruth Hrbkové, rozené Strassové, a Mojmíra Hrbka v Praze. Matka vystudovala ekonomii a otec působil na filozofické fakultě. V roce 1968 získal stipendium na londýnské univerzitě v Anglii a rodina se tam na tři roky odstěhovala. Po vypršení stipendia se rodina vrátila do Československa. V platnost tehdy vešla amnestie pro emigranty, navrátivší přesto neminuly sankce. Otec, spolupracovník a žák Jana Patočky, byl vyhozen ještě za pobytu v Anglii z filozofické fakulty a následně pracoval například jako vrátný. Markétě Hrbkové bylo jedenáct let, další změnou v rodině bylo psychické onemocnění maminky. Jako největší rozdíl mezi životem v Anglii a v Československu vnímala jiný přístup k dětem ve škole, které na rozdíl od anglických musely sedět rovně v lavici. V průběhu dospívání se jejich domov stal undergroundovou platformou pro mezigenerační setkávání, přičemž zásadní roli hrála otcova knihovna s publikacemi, které v totalitním Československu nebyly k dostání. „Otec překládal pro Kritický sborník a Svědectví, mimo jiné Hannah Arendtovou,“ vypráví Markéta Hrbková, která se později sama stala překladatelkou, básnířkou a autorkou publicistických článků, které se objevovaly jak v Revolver Revue, tak v týdeníku Sport, předchůdci dnešního Respektu.

Bytová kultura a vydírání Státní bezpečností

Když studovala na gymnáziu druhým rokem, zúčastnila se večírku, na který přišla nepozvána policie. Pro nezletilou dívku to znamenalo vyloučení ze školy. Nějakou dobu pracovala v antikvariátu a v rámci večerního studia později maturovala v oboru knihovnice. Společenský život undergroundu se odehrával jak po bytech, tak kolem proslulé restaurace Klamovka. Poprvé si všimla kontrolující moci státu při filozofických přednáškách profesora Ladislava Hejdánka, které navštěvovala s přáteli v jeho bytě, před nímž si zapisoval jména účastníků z občanských průkazů policista. Chartu 77 podepsala v bytě Jiřího a Dany Němcových: „Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela, jeli jsme v tom všichni.“ Od roku 1982 ji obtěžovala StB například v knihovně, kde pracovala, s cílem přimět ji ke spolupráci. Absolvovala nepočítaně výslechů v různých vyšetřovnách. Jeden z nich jí utkvěl v paměti – vyšetřovatelé jí sdělili, že proti ní mají důkazy, že prodávala hodinky jako vekslačka. „Tvrdili, že jsou z kriminálky, bylo to tak absurdní, ta hrůza, že bych šla sedět jako obyčejnej zloděj a nikdy bych nemohla dokázat, že to tak nebylo, i když bylo jasné, že to byla komedie.“

Strach zůstat, strach odejít

První dítě porodila Markéta Hrbková ve čtyřiadvaceti letech. Jako mladou matku ji totalitní systém přinutil uvažovat o emigraci, když v noci do jejího bytu skočil oknem estébák, který předpokládal, že není doma. „To jsem měla opravdu strach. Nakonec jsem ale neemigrovala, kvůli rodičům, kteří by tu zůstali. V Anglii jsem sice měla příbuzné a uměla jsem anglicky, ale ti příbuzní pro mě byli vlastně úplně cizí, viděla jsem je naposledy jako malá holka.“

Vysokoškolačka uklízečkou, uklízečka vysokoškolačkou

Jakožto chartistka neměla šanci na jiný než nekvalifikovaný způsob obživy, takže uklízela domy, roznášela obědy seniorům a malou dceru přitom brala s sebou. Později pracovala ve výchovném ústavu pro problematickou mládež. Na konci 80. let studovala na „podzemní univerzitě“ bohemistiku. Vyučujícími byli profesoři, kteří nesměli působit na Karlově univerzitě, zkoušky se skládaly písemně a udílení titulu zaštiťovala Cambridgeská univerzita. Jejími spolužáky byli například Jáchym Topol, Anna Šabatová, Jiří Brabec či Petr Placák. Po roce 1989 přednášky skončily, neboť vyučující se mohli vrátit na univerzitu. Tam směli přejít s nimi i „podzemní“ studenti s tím, že jim byla uznána část semestrů. V těch letech však byla Markéta Hrbková matkou tří dětí a krátce po převratu se rozvedla, takže se stala samoživitelkou. Vyučovala angličtinu na střední škole.

Sebeuvědomění

Markéta Hrbková je autorkou tří básnických sbírek: Na co se ptáš? (samizdat, Praha 1985), Ozvěny stínu (vl. nákladem, Praha 1991) a Stíny světla (Cherm, Praha 1999).  „Témata toho, o čem píšu, jsou většinou teologická nebo mystického rázu. Kdyby tenkrát nebyla totalita, zřejmě bych studovala psychologii, to mě mimochodem vždycky hodně zajímalo.“ V roce 2013 kandidovala za politickou stranu Změna. Pokud má srovnat dobu totality se současností, je opatrná: „My jsme žili opravdu jak v koncentráku. Dnes si každý může jet, kam chce. Na druhou stranu si neumím představit, že bych v současné době měla sama uživit tři děti. Tenkrát jsme nebyli nijak bohatí, ale o jídlo jsme starost neměli. Dnešek však má svá úskalí například v tom, že se ztrácí důvěra lidí, mizí významy slov, člověk si musí stále dávat pozor, aby ho svět nepodvedl, manipulace se slovy je značná, ať ve světě reklamy, nebo politiky. Totalita se jakoby někudy vrací zpátky. Mladí lidé – stejně jako tehdy – mají před sebou nehostinnou budoucnost, která působí dojmem, že se nemůže změnit,  často používají argumenty, jejichž významům sami nerozumějí, a tím pádem jim ani nevěří. Obranou proti takovým nebezpečím je jedině sebeuvědomění a  zodpovědnost za to, co dělám. Není na vině žádné to, žádní oni, ale základem je vždy naše já. To, jak já se budu chovat, to určuje svět, to je makrokosmos.“