The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Hrbková, rozená Chomoutová (* 1927)

• narozena 26. prosince 1927 v Brně

• rodina žila na Šmelcovně u Bílého potoka poblíž Brna, kde vlastnila mlýn s hospodářstvím

• otec byl mlynář a matka v domácnosti

• po celou válku ukrývala rodina Chomoutových ve svém mlýně partyzány, zběhy z fronty i uprchlíky ze zajateckých táborů

• mlýn Chomoutovým vzali komunisté po únoru 1948

• pamětnice vystudovala střední ekonomickou školu v Brně a pracovala v bance

• v roce 2013 získala ocenění Záslužný kříž III. stupně

Jarmila Hrbková, rozená Chomoutová, se narodila 26. prosince 1927 v Brně do rodiny mlynáře Richarda Chomouta. Žili obklopeni lesy, na Šmelcovně ve mlýně, který otec coby mlynář obstarával. Za války se Šmelcovna ukázala jako strategické místo, kam se stahovalo množství partyzánů i lidí z okolí, a snad jen zázrakem Chomoutovi bez úhony přečkali šest válečných let.

Nepříliš radostné dětství na samotě

Jarmila jako jediné dítě velmi mladé maminky (porodila ji v pouhých patnácti letech) popisuje své dětství jako nepříliš šťastné. Na samotě, kde s rodiči žila, se cítila osamělá a navíc se její tatínek potýkal s alkoholem, což domácí pohodě nepřispívalo. Pamětnice se lépe než doma cítila ve škole s kamarády a kantory. Do obecné školy chodila do Braníškova, poté v Domašově, kde bydlela u dědečka, a v páté třídě nastoupila na měšťanku do Velké Bíteše, kam z Domašova dojížděla.

Mobilizace

Jedna z prvních vzpomínek na válku patří zářijové mobilizaci v roce 1938. Ten rok se urodilo hodně švestek a tehdy jedenáctiletá Jarmila je spolu s ostatními česala, právě když kolem nich projížděli tatínci, bratři a strýcové do války. „Vzpomínám si, jak jsme jim do aut sypali švestky, aby měli něco s sebou.“

Do války narukoval i Richard Chomout a ve mlýně se místo něj musel chopit práce rodinný známý, který už kvůli svému věku do války nemusel. A že práce bylo nad hlavu: „Mobilizace způsobila paniku, protože všichni lidé z okolí ze strachu, že nebude jídlo, spěchali do mlýna nechat si semlít obilí.“

Mnichovská dohoda z 29. září 1938 však mobilizaci ukončila a vojáci se po dvou týdnech vrátili domů. Hlavní starosti rodině Chomoutových však teprve nastaly.

Do Šmelcovny se stahovali různí lidé

„Nejdříve se u nás ve mlýně objevili dva Poláci. Utekli, protože to v Polsku vřelo,“ vzpomíná na první návštěvníky Jarmila Hrbková. Samozřejmě že je Chomoutovi nevyhnali. Zběhové se zdrželi dva dny, než se najedli a odpočinuli si, a potom pokračovali dál. Následovali je další: partyzáni, další zběhové a zoufalí lidé utíkající před válkou. Sami Chomoutovi si teprve po válce začali uvědomovat, jaké štěstí museli mít, že se jejich ilegální aktivity neprozradily a oni neskončili na gestapu.

Dvě velké výhody Šmelcovny

Nutno však objasnit, že Šmelcovna měla dvě nesporné výhody. Tou první bylo, že ve mlýně byl dostatek jídla. Samotný mlýn nebyl velký a rodinu by neuživil, ale měli u něj malé hospodářství s dobytkem a políčky.

„U nás bylo jídla dost po celou válku. Měli jsme mléko, máslo, tvaroh, mouku, zeleninu. Mohli jsme jíst bez omezení,“ vzpomíná Jarmila Hrbková.

Druhou výhodou bylo místo obklopené lesy. „Vedla tam jen škaredá cesta, po které se k nám autem nikdo nemohl dostat. Jedinou možností byly koňské vozy,“ říká pamětnice a nakonec si přece jen vzpomene, že jednou se jisté auto opovážilo po cestě vyrazit. Bylo to na samém konci války, když se v kradeném autě pokoušeli uprchnout přes údolí zoufalí němečtí vojáci a uvázli v rokli. To jen ilustruje, jak nepřístupné místo to bylo a jak malou šanci by například gestapo mělo, pokud by chtělo mlýn navštívit, tak jak to běžně dělávalo – autem.

Kdopak to zvoní?

I přes tyto relativně příznivé okolnosti Chomoutovi zažívali po celou válku strach, který je ochromoval především ve chvílích, kdy někdo zvonil u dveří.

„Zvláště v noci. Nikdy jsme nevěděli, kdo to je. Jestli jsou partyzáni, nebo třeba vojáci SS. Neotevřít jsme nemohli. Bylo zjevné, že dům není opuštěný, a pro Němce bychom se stali ještě podezřelejší, kdybychom neotevřeli.“

Věděli jsme, co nám hrozí

Rodina věděla, co by jí hrozilo, kdyby se prozradilo, že pomáhá partyzánům. Věděla o pekaři odsouzeném k trestu smrti i o mlynáři ze sousedního mlýna, kterého zavřeli do koncentračního tábora, a to jim klidu nepřidalo. Navíc byli pilnými posluchači londýnského rozhlasového vysílání a výstražná cedulka na jejich přijímači hrozila posluchačům zahraničních stanic trestem smrti.

„Měla jsem takový strach, že když skončila válka, můj mozek jako by byl vykradený. Nervově a psychicky jsem na tom byla zle.“

Byli to takoví zarostlí mužici

Zazvonit mohli například partyzáni, kteří už rodinu Chomoutových znali, a někdy se stalo, že přišli v noci z nějaké výpravy přímo do mlýna. Alkohol jim rozhodně nebyl cizí. Každý jim prý raději dal, co měl, aby nedělali problémy.

Nejdéle se na Šmelcovně zdrželi tři Rusové, Ivan, Vasil a Nikolaj, kteří podle vzpomínek Jarmily Hrbkové utekli ze zajateckého tábora a zůstali až do konce války. (Kdy přišli, ale pamětnice neupřesnila.) Z bezpečnostních důvodů si v lese vyhloubili zemljanku a k Chomoutovým se chodívali najíst. Když to situace umožňovala, spali i ve mlýně. Jindy jim naopak pamětnice raději nosila jídlo do lesa. Z jejího vyprávění vyplývá, že nešlo o kdovíjak hluboké přátelství, ale spíše o nutnou solidaritu.

„Partyzáni byli takoví zarostlí mužici, vypili všechno, co teklo, a jednou i někoho vykradli, aby se převlékli do něčeho slušnějšího. Při té příležitosti ukradli i hodinky, které ten jeden nosil,“ vzpomíná Jarmila Hrbková a vysvětluje, že v podobném režimu to probíhalo celou válku. „Různí lidé přicházeli, na kratší či delší čas zůstávali a pak zase mizeli. Jen jeden partyzán se po válce ozval, a dokonce nás přijel navštívit. Byl ze Soči a já s ním udržovala korespondenci celý život.“

Náš dům byl stále plný partyzánů i lidí z dědiny

Kromě partyzánů a lidí utíkajících před frontou či ze zajetí do mlýna přicházeli i lidé z Brna a okolí. „Uchylovali se k nám ze strachu. Dědina byla na kopci u silnice a oni měli strach, že je tam zabijou, seberou jim dobytek... Tak vzali doma, co šlo, kozu, krávu, a přišli k nám na Šmelcovnu.“

Dům byl podle pamětnice stále plný lidí. Tak tomu bylo i v okamžiku, kdy se dozvěděli o tom, že Brno je svobodné.

„Všichni ti Brňáci, kteří u nás byli nastěhovaní, a že jich bylo, vytáhli nějaký přípitek, co měli schovaný na konec války. Vyběhli ven, ženské tančily na stolech, málem že ne nahé. Radost z osvobození Brna byla obrovská. Bylo to 26. dubna 1945.“

Po vydatné oslavě německé kapitulace se lidé ze Šmelcovny rozprchli. Jarmila Hrbková vzpomíná na onen zvláštní pocit, když náhle zůstali ve mlýně sami.

„Najednou byl barák prázdný a na nás sedla taková úzkost, jako bychom si teprve teď uvědomili, co jsme vlastně prožili.“

Mlýn rodičům komunisté sebrali

V srpnu 1945 se pamětnice vrátila do školy a přestěhovala se ke strýci do Brna. Po těžké nemoci, která ji upoutala na více než na dva roky na lůžko, se přihlásila na střední ekonomickou školu v Brně.

V roce 1948 mlýn na Šmelcovně komunisté Chomoutovým sebrali, zaplombovali a nesmělo se v něm mlít. Rodiče Jarmily Hrbkové od té doby mouku už jen kupovali a k tomu, aby se uživili, jim muselo stačit malé hospodářství.

...

Pamětnice se v roce 1968 provdala, vychovala dvě děti a pracovala ve státní bance. V době natáčení žila v Domově důstojného stáří ve Věstonické ulici v Brně. Dne 11. listopadu 2013 obdržela z rukou tehdejšího ministra obrany Vlastimila Picka Záslužný kříž III. stupně. Jak ale sama poznamenala, je to vyznamenání určené celé její rodině.