The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hrdina (* 1942)

• narodil se 28. srpna 1942 v Bystřeci

• otec Jan byl soukromý zemědělec

• po roce 1948 museli odvádět nesplnitelné dodávky, sami neměli z čeho žít

• v září 1952 byl otec Jan Hrdina odsouzen k tříměsíčnímu vězení za neplnění dodávek

• v červnu 1953 byli Hrdinovi vystěhováni z Bystřece do jižních Čech

• rodiče pracovali na Státním statku Hluboká nad Vltavou

• Jan se vyučil mechanizátorem, pracoval jako opravář zemědělských strojů

• v roce 1967 se oženil a s manželkou Růženou měli dvě děti

• pracoval v továrně na výrobu šamotového zboží

• kvůli dopisu o bídných pracovních podmínkách ve fabrice byl označen za rebelanta

• rodový statek v Bystřeci byl v roce 1985 zbourán

• zbylý výměnek dostali vrácený v 90. letech

Jan Hrdina vyrůstal na rodovém statku v Bystřeci v podhůří Orlických hor. Odmalička se od svého otce učil práce, které musel každý sedlák zastat. Ačkoliv se rodiče snažili uchránit své děti od tragických událostí, které se na rodinu valily po roce 1948 s kolektivizací zemědělství, pamětník byl v jejich středu. Neplnění zvyšujících se dodávek vyústilo začátkem padesátých let v pokuty a následovalo otcovo tříměsíční uvěznění.

V červnu 1953 byli Hrdinovi exemplárně potrestáni vystěhováním z obce do jižních Čech. Osmičlenná rodina s pěti dětmi a babičkou jela celou noc v dešti na otevřeném nákladním autě. Nebýt čtyř pytlů mouky, které jim s sebou dal dědeček, neměli by z čeho žít. Děti všechno braly tak trochu jako bojovou hru, ale rodičům bylo uprostřed té nespravedlnosti a daleko od příbuzných těžko. Maminku držela při životě starost o děti. Usadili se ve Zlivi, nedaleko Českých Budějovic. Jan Hrdina se vyučil zemědělským mechanizátorem, v roce 1967 se oženil a narodily se jim dvě děti. Na jihu Čech už zůstal. Dnes v sobě nemá zášť ani hněv. Velmi ale lituje své rodiče, na kterých se komunistická mašinerie osudově podepsala.

Měli pětadvacet hektarů polí a sedm hektarů lesa

Jan Hrdina se narodil v Bystřeci u Jablonného nad Orlicí 28. srpna 1942. Jeho otec Jan (1912–1991) byl zemědělec, matka Marie, rozená Vaníčková (1920–2011), se starala o domácnost a pomáhala v hospodářství. Hrdinovi měli sedm dětí: kromě nejstaršího Jana ještě Jaroslava (narozeného v roce 1945), Zdeňka (1947), Marii (1949), Vlastu (1951) Josefa (1955) a Věru (1957). Rodový statek Hrdinových, na kterém hospodařili od roku 1647, patřil k největším v Bystřeci. Pětadvacet hektarů orné půdy, sedm hektarů lesa, louky, dvanáct kusů dobytka, deset dojných krav, pár koní, pět prasat, padesát slepic – na tom hospodařili rodiče se strýcem, tetou a jednou služebnou až do konce války.

V dubnu 1943 Hrdinův statek a dalších pět usedlostí zabrala německá osídlovací společnost. Hrdinovi už měli termín vystěhování a hrozila jim nucená práce v Německu. Pohnutou dobu popisuje pamětníkova maminka ve svých vzpomínkách: „Tehdy chodili Němci z Besarábie a Tyrol, a když si některý vybral místo, musel majitel pryč. Byla to doba plná strachu. Naše místo si vyhlédl nějaký Lang. Přišel se k nám podívat – byl plný pýchy a posměchu. Prožívala jsem hodiny úzkosti. Nakonec to utichlo, protože syn toho Langa padl. Kolem svázaných ranců jsme chodili do konce roku 1944. To jsem si ale nepomyslela, že za pár let budu ty rance vázat znova.“

Po válce pomocníci odešli a Hrdinovi zůstali na práci sami. Na výpomoc jim přidělili německou rodinu z nedaleké obce. Pobyla u nich jen krátce, protože šla do odsunu, a vystřídala je sedmnáctiletá německá dívka od Vrchlabí. Marie Hrdinová ji ve svých pamětech popisuje: „Trochu česky uměla. Byla hodná, pracovitá a já ji měla, jako kdyby patřila do rodiny. Za rok musela také odejít. Dodnes si pamatuji, jak mě vzala kolem krku a moc plakala.“

Otec bral svého syna ke každé práci v hospodářství 

Malý Jan zatím vyrůstal se svými sourozenci a vstřebával všechno, co život na statku obnášel. Děti hlídala babička, zatímco rodiče pracovali od rána do večera, s výjimkou polední hodinové pauzy, kdy se vraceli z polí, aby zkontrolovali děti a poklidili zvířectvu doma. V sezoně jim pomáhali další příbuzní či sousedé, aby práci zvládli. Jan Hrdina k tomu uvádí: „Tatínek mi vždycky řekl, ke komu mám jít, a obíhal jsem domy s prosbou o pomoc. Otec měl dobrou evidenci těch brigádníků, psal u každého, kdy, na čem a kolik hodin odpracoval. Buď jim to přímo zaplatil, nebo pomohl, když pak zase oni potřebovali třeba dříví na stavbu, obilí, půjčit koně nebo zorat či pohnojit kus pole. Taková pomoc byla dřív mezi lidmi na vesnici běžná. Lidé se víc potřebovali a táhli spolu dohromady, protože nikdo nevěděl, kdy bude druhého potřebovat.“

Sedlák Hrdina učil svého syna odmalička všemu, co sám dělal. A hospodář tehdy musel rozumět zvířatům, poli, lesům, lukám a musel umět komunikovat s lidmi. Co se Jan Hrdina tehdy naučil od svého otce, to si pamatuje dodnes: připravoval vozy na jaro, pozoroval kácení stromů, učil se štípat dřevo, řezat ruční pilou, zatloukat a rovnat hřebíky nebo připravovat koním kopyta před kováním.

„Ve třetí třídě už jsem vodil koně, když se proorávaly brambory, a jezdil jsem s potahem, když se sekalo koňskou sekačkou,“ dodává pamětník, který se svými sourozenci dělal pod dohledem babičky i běžné domácí práce – napouštěl vodu na zalévání nebo vybíral před vařením brambory pro zvířectvo, vypichoval ve vzrostlém obilí plevel. Děti si často hrály venku před statkem pod mohutnými lípami nebo v potoce. Signálem pro návrat domů bylo rozsvěcování světel v chalupách po okolních stráních. „Poslední, kdo s námi doma večer mluvil, byla maminka, která nás ukládala, ale otec si vždy přišel zkontrolovat, v jakém stavu máme boty, ve kterých půjdeme do školy nebo v neděli do kostela,“ vzpomíná Jan.

Dřeli jako koně, a sami neměli z čeho žít

V roce 1948 se podle maminky Marie život rodiny zcela převrátil. „Začalo všechno to zlé, co jsme si nikdy nepomysleli, že by u nás bylo možné. Začala štvanice na ty, co měli o kus pole více. Prohlídky, výslechy, pokuty. Všechny peníze za obilí i mléko nám brali, i když jsme měli pokuty zaplacené. Už jsme pomalu neměli z čeho žít. Lístky na potraviny jsme nedostali ani na děti (jako kulaci neměli nárok). Cukr stál bez lístků 180 korun, margarín 220 korun. Zabít prase nám nedovolili, že jsme nesplnili dodávky.“

Když se v listopadu 1951 narodilo Hrdinovým páté dítě, vložila kmotra malé Vlastičce do peřinky tisíc korun. Díky tomu přežili zimu. Vlastní obilí jim nedovolili semlít. Díky stárkovi však měli alespoň malé množství, které jim semlel načerno. V obci se ustavilo JZD, jehož základy se jako všude postavily na zabraném majetku soukromých zemědělců. Majitelé velkých statků šli do vězení.

Důvod k potrestání se v padesátých letech našel vždycky, v případě „vesnických boháčů – kulaků“ obvykle neplnění dodávek. Ty se stále zvyšovaly. Hrdinovi dřeli jako koně, a sami neměli z čeho žít. Za rok 1951 jim byla za nesplnění dodávek vyměřena pokuta 40 000 korun. Otec Jana Hrdiny tento systém trefně popsal, jak prozrazuje pamětník: „Člověku dají na záda padesátikilový pytel a musí stoupat nahoru. Když to zvládne, dají mu šedesát, když to zvládne, dají mu sedmdesát. A když pod pytlem padne, řeknou mu: ‚Ty nechceš!‘“ 

Osmnáctého července 1952 podala Okresní prokuratura v Lanškrouně okresnímu soudu tamtéž žalobu na Jana Hrdinu st. za nesplnění dodávkového úkolu, a obvinila ho z trestného činu ohrožení jednotného hospodářského plánu. Na námitku Jana Hrdiny st., že na hospodaření sami s manželkou nestačí, odpověděl okresní prokurátor, že v lidově demokratickém zřízení je vykořisťování námezdních sil nepřípustné a jeho povinností je zajistit splnění dodávkových úkolů sám.

V charakteristice Jana Hrdiny st., narozeného 26. listopadu 1912, kterou napsal 8. srpna 1952 vrchní strážmistr Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Dolní Čermná pro Okresní prokuraturu Lanškroun, se mimo jiné uvádí: „Za dobu okupace byl v území obsazeném Němci a podle toho, že měl menší dodávky, které snadno plnil, s nimi velmi dobře vycházel. Při ustavení JZD v Bystřeci štval proti tomuto tím, že se to nemůže rentovat. Jan Hrdina nemá kladný vztah k naší lidově demokratické republice a k dělnické třídě a je úhlavním nepřítelem našeho státního zřízení.“

Za neplnění dodávek šel otec do vězení

Jeden ze sousedů šel orodovat k předsedovi místního národního výboru, aby je vzali do JZD, ale ten se rázně ohradil zákazem z okresního národního výboru. „Určití lidé tehdy do JZD nesměli. Řekli nám, že nás se nesmí nikdo zastat. Z rodičů se stali zločinci,“ vysvětluje pamětník. Rozsudkem okresního soudu byl Jan Hrdina st. 2. září 1952 odsouzen k tříměsíčnímu vězení, 10 000 korunám pokuty (v případě nedobytnosti dalšímu měsíci vězení) a propadnutí jmění.

Aby rodina s pěti dětmi měla co jíst, musela Marie Hrdinová 17. září 1952 zažádat o uvolnění části zajištěného majetku pro vlastní obživu. Tak milostivě dostala z vlastního na den čtyři litry mléka, měsíčně čtyřicet kilogramů obilí, tři kila masa, sedm vajec, padesát kilogramů brambor, osm kilogramů dřeva, něco přes půl kilogramu tuků a dva tisíce korun.

V říjnu 1952 podal okresní prokurátor odvolání proti rozsudku, protože trest, který Jan Hrdina st. dostal, se mu zdál příliš nízký. Poukazuje na „společenskou nebezpečnost třídního nepřítele-vesnického boháče, který jest nepřátelsky zaměřen k socializaci vesnice, který se nemůže smířit se společným hospodařením a který jest nepřítelem všeho pokrokového“.   

Doba přála pokřiveným charakterům. Otcův bratr byl na udání měsíc zavřený jen proto, že nepřišel oznámit, když se na autobusové zastávce lidé bavili o JZD. Protože znal hrozné podmínky ve vězení, nabádal svého bratra, ať si sežene peníze a z dodatečného vězení se vykoupí. Jan Hrdina st. nastoupil trest v lágru Licibořice. Pamětníkova matka ve svých pamětech vzpomínala na nelidské zacházení s vězni: „Zkusil v base zimu a hlad, a co těžko snášel, bylo velké ponižování. Zloději a podvodníci byli u velitele lágru ‚hoši‘, ale takoví jako děda jen ‚svině kulacký.‘“

Události měly další spád a schylovalo se k absurdnímu zločinu komunistického systému. Dne 17. listopadu 1952 padl u Krajského soudu v Pardubicích proti Janu Hrdinovi st. další rozsudek. K trestu, který už měl, přibyl zákaz pobytu v okrese Lanškroun navždy, ztráta čestných práv občanských na pět let, zákaz činnosti samostatného zemědělce navždy a propadnutí zemědělské usedlosti s veškerým inventářem. Nakonec došlo k exemplárnímu potrestání tří největších statkářů v Bystřeci, které mělo zastrašit další: Vaníčkovi z čísla popisného 53, Vávrovi z č. p. 92 a Hrdinovi z č. p. 51 byli z obce vystěhováni. 

Vaníčkovi byli první – 5. března 1953, jak vzpomíná Jan Hrdina: „Bylo tam pár lidí, kteří jim pomáhali stěhovat. Paní Vaníčková si při tom nakládání odložila na auto motyčku. Jeden z těch, co na ně dohlíželi, řekl, že tohle s sebou brát nebude, že to není nutné k životu. Tak tam musela motyčku nechat. Nám pak při stěhování sebrali rádio a kolo.“

Pamětník dále připomněl, jak se parta funkcionářů místního národního výboru vydala potají do Vaníčkova statku přivlastnit si něco z toho, co si s sebou rodina nesměla vzít. Šli pro kůzlata. Jenže sousedé tam hlídali a viděli je. Druhý den se pak na obecní tabuli objevil papír, na kterém byla celá lupičská akce popsaná. Papír brzy někdo strhl, rozběhlo se vyšetřování a dotyčným zůstala ostuda.

Z obce vystěhovali tři největší sedláky – Hrdinovy nejdál

Marie Hrdinová k vystěhování napsala: „V den, kdy zemřel Stalin, se stěhovala paní Vaníčková se starou paní a třemi syny do Jimramovských Pavlovic na státní statek. Byla jsem se s nimi rozloučit. Když zemřel Stalin a později i Gottwald, začala jsem doufat, že se snad něco změní.“ Mariina naděje však brzy pohasla. Výměrem z 28. května 1953 Okresní národní výbor v Lanškrouně zakázal všem osmi rodinným příslušníkům pobyt v okrese a určil jim pobyt v Českých Budějovicích, Čtyři Dvory. Zdůvodnil to tím, že další setrvání rodiny Hrdinových v obci by mohlo narušit pořádek, klid a bezpečnost, a proto je nežádoucí. Odvolání proti rozhodnutí nebylo přípustné. Marie Hrdinová dostala 10. června zprávu, že 12. června je vystěhují. Manžel byl v té době ještě ve vězení, z pracovního tábora se dostal domů až 11. června. Na nic neměli čas.

To však už byl u Hrdinových doma Mariin otec a celý den s koněm a vozem nakládal, co nemohli vzít s sebou. Rodiče se snažili svých pět potomků všeho dění uchránit. „Byli jsme buď u babičky, nebo jsme koukali, co se děje, ale nikdo to nemohl pochopit. Pár sousedů nám pomáhalo, opodál stáli čtyři esenbáci v civilu a koukali. Když se všechno naložilo, jel s námi jeden esenbák jako ozbrojený doprovod. Sousedé stáli u silnice a mávali nám,“ podotýká pamětník.

Celou cestu jeli na otevřeném voze pod plachtou, a protože v noci pršelo, na místo dorazili kolem druhé hodiny ráno promočení. Mohli si vzít s sebou osobní věci, jeden pytel brambor a jednu slepici na osobu. Marie Hrdinová ve svých pamětech napsala: „Můj tatínek, když viděl, že nemáme žádné živobytí, hnal koně nahoru do mlýna, dal mlynáři celý jejich mlecí výkaz a přivezl nám dva pytle mouky pšeničné a dva pytle chlebové. Nevím, jak bychom byli jinak přežili. Děkuji mu pokaždé u hrobu. Osmého června byla měna a já po výměně měla 300 korun. Rodiče měli 400 korun, a ještě se se mnou rozdělili.“

Ve středu dopoledne se s nimi přišli rozloučit Vávrovi, kteří byli vystěhováni do Hořepníku u Pacova. Hrdinovi jeli nejdál – 250 kilometrů na Státní statek Hluboká nad Vltavou – Čtyři Dvory u Českých Budějovic, provozovna Voříškův Dvůr 2. Tehdy desetiletý Jan ani jeho bratr Jaroslav nemohli v Bystřeci dokončit třídu. S rodiči a pěti dětmi byla vystěhována i babička, která s nimi bydlela. Nejmladší Janově sestře byl rok a půl.

Maminka rukama rozhazovala umělá hnojiva

Sotva usušili věci a maminka zařídila v novém bydlišti školní docházku, přišel ředitel Státního statku Hluboká, že potřebují lidi na ošetřování telat do Staré Obory. A tak se po pár dnech stěhovali do nového bydliště, do schwarzenberského loveckého zámečku. V přepaženém sále měli ložnici i kuchyň. Spali v zimním oblečení. „Byla tam zima, protože dvěma prosklenými verandami hodně táhlo. Sestra tam měla šestkrát zápal plic, a tak lékařka mamince říkala, že musíme odtamtud pryč, jinak to sestra nepřežije.“ Normální bydlení v bytovce získali asi po třech letech.

Jan Hrdina upozorňuje, jak těžce se žilo jeho matce: „Ředitel statku ji nevybíravě nutil, aby šla dělat k telatům. Jenže u telat byla nakažlivá prašivina, a tak maminka řekla, že má pět dětí, které si nevezme na svědomí. A odmítla to. Dali ji tedy do rostlinné výroby, ale tam zase musela výkonem stačit chlapům. Dělala velmi těžkou práci – veškeré ruční nakládání a skládání krmení, mokrého jetele nebo vojtěšky, práci při žních nebo ručně rozhazovala umělá hnojiva z těžké plechové rozsívky, kterou nosila na krku.“ 

Otec Jan Hrdina se v novém působišti dostal ke koním. Uměl to s nimi a měl je rád. Z Bystřece byl zvyklý narovnat fůru na vozu tak, aby ve svahu nespadla. Když někdo zapadl, volali Hrdinu, aby je vytáhl.

Děti prožily na jihu Čech velmi skromné, ale pěkné roky. Všechno zlé, co se jim stalo, braly s dětskou lehkostí jako dobrodružství. Děti se ve Staré Oboře skamarádily s ostatními z komunity vystěhovaných. „Byli tam Romové, Rumuni, v sousedství byla hájovna, kde měli tři kluky. Chodívali jsme společně do obory, i když to bylo zakázané. Ale jinam jsme nemohli, a tak jsme byli na dvoře, na loukách nebo v lesích. Sbírali jsme lesní plody a chodili jsme krmit zvěř,“ prozrazuje Jan Hrdina. Ve škole měl se svými sourozenci zpočátku problém, protože někteří učitelé jim dávali najevo, že jsou pro ně podřadnými lidmi.

Vytržení z rodného kraje a z nejbližších příbuzenských vztahů, pocit nespravedlnosti a osamocení byly však mnohem horší pro rodiče. Přestože maminka snášela situaci s obdivuhodnou silou a pevností, měla i ona přetěžké chvíle, jak upozorňuje její syn: „Nechápu, jak rodiče mohli vydržet tu každodenní dřinu a zodpovědnost za sedm dětí. Maminku jsem třeba nikdy neviděl jíst. V poledne nejedla s ostatními. V zástěře měla vždy jen kousek chleba, který měla v ústech, když šla na pole. Po nocích prala, zašívala, zavařovala. Venku sbírala po brigádnících lahve od piva, aby nám mohla koupit chleba. Někdy nás litovala, že máme hlad. A jednou se mi svěřila, že chtěla skoncovat se životem. Ale v takové chvíli si vždy vzpomněla na nás, děti, co by s námi bylo. Nedokážu si vůbec představit, co musela zkusit…“

Kvůli svému původu děti nesměly studovat

Ve Staré Oboře žili Hrdinovi třináct let. Jan v roce 1956 dochodil v Hluboké nad Vltavou základní školu a pak šel na rok na základní zemědělskou školu. V letech 1957–1960 se učil v Učňovské zemědělské škole mechanizační v Třeboni. V roce 1960 nastoupil do dílen Státního statku Hluboká v Českých Budějovicích.

Ve škole měli kvůli svému původu všichni sourozenci potíže, jak vysvětluje pamětník: „Zdeněk to asi odnesl nejvíc. Byl výborný na matematiku a fyziku, účastnil se olympiád a učitelé ho doporučovali na vyšší studia. Ale nemohl. Mohl jen na zemědělskou školu. Jarda byl kovář, Marie měla také problémy, Vlasta šla na cukrářku a Věrka mohla jít jen na prodavačku.“ Všichni se ale ve svém oboru prosadili. Věrka a Josef byli ve škole vyhodnocení jako nejlepší učňové.

V letech 1962–1963 byl Jan Hrdina na vojně v Táboře. Mezitím se statek rozdělil na Hlubokou a Budějovice a pamětník šel pracovat do dílen na Hlubokou. Tam zůstal do roku 1966, kdy se s rodiči a sourozenci odstěhovali do Boharyně u Hradce Králové. To už ale měl ve Zlivi známost. V Hradci Králové pracoval v ČSAD v kovárně, ale rozhodl se pro návrat na jih.

Ve Zlivi se rozjížděl závod Šamotka – výroba šamotového zboží pro hutě a ocelárny – a k tomu nabízeli byt. Dne 30. prosince 1967 si vzal za manželku Růženu Buchtelíkovou (narozenou 1948) a zanedlouho dostali mladí manželé ve Zlivi byt. Manželka prodávala v Českých Budějovicích a Jan pracoval v šamotce. V letech 1969 a 1973 se jim narodily dvě děti.

V roce 1967 se otec Jan Hrdina vydal zpět do Bystřece, protože chtěl ukázat své nejmladší dceři Věře, kde původně bydleli. Jeho syn k tomu uvádí: „Sestra mi pak líčila, že v chaloupce-výměnku bydlel nějaký účetní JZD. Otec tam přišel a ukazoval Věrce, co kde bylo. Ten člověk na tatínka prý křičel, že jestli se okamžitě nevzdálí, zavolá na něj SNB. Sestra říkala, že tehdy viděla poprvé a naposledy tátu brečet.“ Od té doby Janův otec do svého rodiště už nikdy nechtěl jet a ani tam nechtěl být pohřbený.

Rodiče by mi museli naplivat do obličeje

V roce 1968 napsal Jan Hrdina na vedení Šamotky, ať se zamyslí nad odměnami v podniku. Jako údržbář byl k dispozici ve dne v noci, dokázal opravit každou závadu, ale mzdové i pracovní podmínky tam nebyly dobré. Napsal petici na ministerstvo práce a sociálních věcí, že dochází k porušování pracovních předpisů. „Všichni s tím souhlasili, když jsem jim to četl, a tak jsem to poslal,“ popisuje pamětník. „Přišla odpověď, že stížnost předávají generálnímu ředitelství. Stranická skupina projednala věc s ředitelem, pak si nás zavolali na šatnu a tam mě označili za rebelanta. Nakonec jsem dal výpověď.“

A připojil i další zkušenost, když se manželka ucházela o místo v závodní kantýně. Na její žádost jí místo potvrdili, ale smlouvu nakonec dostala dcera funkcionáře. Pamětník se nevyhnul ani náboru do KSČ. Poprvé ho lákali hned po vojně. Tehdy se ještě vymlouval, proč to nejde. Podruhé už otevřeně řekl, co si myslí, když mu kolegové z elektrikářské dílny nabízeli výhody členství v KSČ. „Tenkrát jsem jim řekl, že by mi museli vlastní rodiče naplivat do obličeje. Čekal jsem, jestli z toho něco nebude, ale naštěstí se nic nestalo,“ dodává Jan Hrdina.

Kolem roku 1985, když už byl rodinný statek v Bystřeci zchátralý, přijela do Boharyně za Marií Hrdinovou delegace z Bystřece. „Otec se s nikým nechtěl bavit. A ta delegace maminku umluvila, že se změnily poměry, že udělají na statku asanaci a že potřebují její písemný souhlas. Maminka pod jejich nátlakem papír podepsala a na základě toho papíru statek zbourali. Když mi to pak maminka říkala, plakala. Neuvědomovala si, co jí podstrčili k podpisu.“ Z celého statku zůstal jen výměnek, který v roce 1990 rodině vrátili.

Na závěr Jan Hrdina říká: „Kdybych v sobě choval zášť, sám bych si ublížil. Trápit se hloupostí druhých znamená škodit si na zdraví. Na jihu jsme začínali od nuly. Vím, že u některých spolužáků na srazu jsem značně poklesl v jejich očích, když jsem jim řekl, že nemám auto. Ale to mně nevadí. Koho je mi líto, to jsou rodiče. Ti to odnesli hrozně.“

Mladé generaci pamětník radí, aby se vzdělávala, poznávala vlastní historii a nenechala se obalamutit sliby.