The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jiří Hrdina (* 1963)

• narozen 9. července 1963 v Rýmařově

• do svých sedmi let vyrůstal v městečku Břidličná

• počátkem 70. let se rodina přestěhovala do Ostravy

• během studií na Střední ekonomické škole ve Frýdku-Místku začal fotografovat

• po nepřijetí na studia medicíny pracoval v Koksovně Jan Šverma či jako výškový montér

• v polovině 80. let se stal součástí Ostravského fotoklubu

• spolupodílel se na vydávání samizdatového časopisu Cestovatel

• v roce 1989 působil v rámci Občanského fóra v podniku Vítkovické stavby

• na počátku 90. let zastával pozici radního v Mariánských Horách

• ve stejné době začal dokumentovat život v ostravských dělnických koloniích i zavřené šachty

• je absolventem Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě

• vyučuje fotografii na Střední umělecké škole v Ostravě

• zabývá se historií regionálních fotoateliérů

Rodinná cesta k fotografii

Jiří Hrdina se narodil 9. července 1963 do rodiny učitelky a ekonomického náměstka v kovohutích městečka Břidličná na Bruntálsku. Otcovo pracovní umístění ve vysídlených Sudetech nebylo náhodné. Během padesátých let se totiž při svých studiích na VŠE v Praze zúčastnil studentských protestů při prvním majálesu v Československu. Ze školy byl následně vyhozen a špatný kádrový posudek se s ním táhl ještě několik desítek let. Jediný typ pozice, kterou mohl zastávat, byla práce v pohraničí. Kovohutě v Břidličné v té době nabíraly zaměstnance a mladý Arnošt Hrdina se rozhodl nastoupit právě tam.

Dle vzpomínek Jiřího pracovalo během šedesátých let v tamní továrně také několik neodsunutých Němců, kteří na základě své nezastupitelné technické aprobace mohli setrvat v kraji. Dalšímu z původních usedlíků se doma žertem říkalo Dědeček Němeček. Šlo o mentálně postiženého postaršího pána, který se do poválečného transportu pravděpodobně nedostal kvůli vlastnímu handicapu. Pro malého Jiřího byl však Dědeček Němeček na několik let ideálním parťákem pro dětské hry. Mezi vrstevníky i doma za to však sklízel pouze posměch.

Jiří se během svého vyrůstání mohl setkávat i s oběma opravdovými dědečky, kteří pro něj mimo jiné znamenali jakousi předzvěst estetického cítění okolního světa. První z nich sloužil celý život u dráhy. Při poklidné penzi se bavil tím, že s pomocí geometricky rozvržené sítě překresloval titulní strany bonboniér či jiný typ reklamní grafiky, disponující dostatečně výrazným barevným podáním i elegantními linkami. Druhý z prarodičů žil v malé vesnici na jižní Moravě a těžiště jeho životního příběhu bylo možné najít v totálním nasazení během války. Po útěku a svévolném návratu z Říše jej jeho žena ukryla kamsi do kompostu v zadní části hospodářských stavení. Někdo z vesnice jej však Němcům prozradil, a dědeček tak putoval zpět na těžkou dřinu. Při poválečném návratu s sebou kromě cenných známek a vycpaného barevného papouška přinesl i několik dobových typů fotoaparátů značky Agfa.

Poválečná expanze amatérského fotografování urychlená mimo jiné vydatnou státní dotací ze strany tehdejšího Československa postihla i tatínka Arnošta, který začal německými přístroji fotografovat. Po otcově celoživotním zaujetí už pak byl jen krok k ovlivnění syna. Určitý typ fotografické tradice se tedy u Hrdinů, stejně jako v jiných rodinách, dědil jaksi generačně. Počátky pubertálního zájmu Jiřího však ležely také v obsahu časopisů Revue fotografie, jejichž několikeré vydání zdědil po svém strýci Rostislavovi. Ve zmíněném periodiku se stejně jako v katalogu spodního prádla snažil hledat spíše nedostupné vypodobnění intimních částí ženského těla. Dobová cenzura mu však touhu po zhlédnutí tolik populárního žánru aktu příliš neumožňovala. Stránky fotografických časopisů byly koncem šedesátých let vyplněny spíše snímky poplatnými všeobecné dělnické agitaci.

 

Ani do Pionýra, ani do SSM

 

Zmíněná studentská peripetie hlavy rodiny, která předurčila jeho pošramocené kariérní směřování i život Hrdinů v kraji severní Moravy, se mimo jiné promítla do způsobu, jakým se doma hovořilo o politickém dění. Jiří tak při svém vyprávění nezastírá ani určitý intelektuální nadstandard, který mu skýtala nejen knihovna disponující například Hovory s T. G. Masarykem, ale i četné rodinné diskuse formující jeho vztah k režimu začínající normalizace.

Paradoxním hnutím osudu se Hrdinovi necelý rok po událostech srpna 1968 přestěhovali do Ostravy. Zapříčinila to především nabídka lepší práce, na kterou otec slyšel, a uvrhl tak vlastní děti do vyrůstání v ideologické baště socialismu i dobové výspě dělnictva. Život v industriální aglomeraci vnesl do každodenního fungování Jiřího velké změny. Jesenické městečko bylo vyměněno za opakující se strukturu panelového sídliště. Každodenní budovatelský tanec kontrastoval s tím, co se odehrávalo ve vznikajícím světonázoru uvnitř jeho hlavy, stejně jako se lišilo chování rodičů na ulici od toho, co se odehrávalo ve skrytu obývacího pokoje. „Přesně jsem věděl, o co jde. Doma jsme běžně mluvili o všem podstatném. Třeba i o odsunu, Masarykovi i o roce 1938,“ dokresluje dobovou schizofrenii Jiří.

V rodinném okruhu se pamětník rovněž poprvé nevědomky setkal s prací Josefa Koudelky. Stalo se tak jen několik měsíců po příjezdu okupačních vojsk do Československa. „Otec to přivezl přefocené na filmovém svitku z nějaké zahraniční cesty a nic mi k tomu neřekl. Našel jsem to tenkrát bez něj a okamžitě jsem poznal, o co jde. Myslím, že to bylo z nějakého španělského časopisu,“ vzpomíná Jiří na obrázky ruských tanků v ulicích Prahy, které musely vyjít v západním tisku pod pseudonymem, a většina lidí u nás se o jejich publicitě dozvídala až zpětně.

Popisovaná podstata intelektuálního zázemí i přirozená zvídavost vedly postupně k tomu, že pamětník nebyl připuštěn ke vstupu do pionýrské organizace. Později byl za podobných okolností vyhozen ze Socialistického svazu mládeže (SSM). Stalo se tak až během studií na Střední ekonomické škole ve Frýdku-Místku, kdy v úzkém kruhu spolužáků otevřeně hovořil o tom, že Svaz socialistické mládeže je pro většinu vrstevníků stejně jakousi úlitbou ke snadnějšímu přijetí na vysokou školu. Netrvalo to ani jediný den a Jiří byl předvolán před vedení školy, které jej po anonymním udání ze SSM okamžitě vyloučilo.

Nová pozice outsidera se však Jiřímu začala zamlouvat. V té době se již se zaujetím věnoval fotografování industriální metropole, psaní poezie a také náruživě četl. Jiné aktivity jej v nastavených podmínkách režimu nezajímaly. Pochopili to také jeho pedagogové a přes občasné excesy, které naoko trestali, jej nechali v klidu odmaturovat. Snaha dostat se po ukončení střední školy na medicínu se ihned ukázala jako nereálná. Jiří tedy zkusil na jeden semestr studovat Ekonomickou fakultu Báňské univerzity. Před zkouškovým obdobím však dobrovolně odešel a nechal se zaměstnat v koksárně Dolu Jan Šverma. „Začal jsem tam pracovat jako třetí strojník fenolky. Po nějaké době už jsem byl druhý strojník při výrobě síranu amonného, a protože jsem se hodně snažil, dotáhl jsem to časem až na prvního strojníka,“ říká s ironickým úsměvem.

 

Básníci a dělníci

 

Z Jiřího vyprávění je patrné, že strategie, kterou vůči nastaveným společenským podmínkám zvolil, byla jakýmsi útěkem od politické angažovanosti hrozící při kariérním vzestupu z dělnického místa. Podobně to měli i jiní zaměstnanci koksovny, kteří byli na své pozice takříkajíc odklizeni. Postupem času si však uvědomili, že v odpadlictví tkví určitá svoboda, a z nechtěného vyhnanství se stal jakýsi záměr. „Bylo tam zaměstnáno mnoho inteligentních lidí, kteří měli i dvě vysoké školy a byli činní v kultuře. A člověk se s nimi mohl scházet. Jaroslav Holásek, prokletý básník z Petřkovic, pracoval třeba na továrním plynojemu,“ vzpomíná Jiří na své spolupracovníky. Vzápětí však dodává, že kromě těch, kteří disponovali vyšším intelektem, se přátelil i s ostatními dělníky, jež do jejich pozic nezatlačila politická tenze režimu.

Po směně se vždy hromadně chodilo na pivo do hospody U Vraha. Intelektuálové, fachmani, muži a ženy, Romové i dělníci s bílou kůží. Všichni společně. Každý si dal několik zasloužených kousků a nechal se odvézt autobusem domů. Dělalo se to tak i po noční směně, šlo tedy o jakési nepsané pravidlo. Jednou se pamětník nechtěně nachomýtl k události, jejíž sugestivní obraz mu v hlavě leží dodnes: „Nějaký dělník, který pode mnou tenkrát pracoval, byl romský mladý kluk. Zatímco byl jeho kamarád ve výkonu trestu, on měl poměr s jeho manželkou. Seděli jsme a pili společně. Najednou se objevil ten dotyčný manžel, kterého zrovna pustili. Přisedl si a pil také. Po chvíli poodešel, vytáhl z kabátu kuchyňský nůž a toho druhého chudáka na místě zabil.“ Příznačný název podniku tedy poskytl kulisy děsivému aktu, který však podle vyprávění Jiřího nebyl v syrovosti průmyslového města ničím výjimečným.

Dělnické místo skýtalo pamětníkovi kromě obskurních zážitků i nevšední finanční zázemí. „Výplata byla vysoká a umožňovala mi ve volných dnech obědvat v luxusním podniku Sakura. Večer jsem pil bílou paní ve vinárně Rubín,“ říká Jiří, kterému jeho práce rovněž poskytla argumenty při opakované žádosti o odklad vojenské služby. Změna nastala až ve chvíli, kdy koksárenský provoz opustil. Po několika měsících nečinnosti jej doma vyhledala Veřejná bezpečnost a započala stíhání v rámci takzvaného přečinu proti pracovní kázni. Pamětník, kterému tím skončily samovolně vytvořené prázdniny, se nechal zaměstnat v podniku Vítkovických staveb. Musel také nastoupit několikaměsíční náhradní vojnu, ze které se vrátil až na jaře 1989.

 

Cestovatel

 

Nejen díky svému fotografování města se Jiří koncem osmdesátých let sblížil s výraznou osobností ostravské scény Františkem Řezníčkem. Schůzky, které nově etablovaný Fotoklub pořádal v kultovní pivnici U Žaláka, měly charakter jakýchsi otevřených konzultací. Členové přicházeli se svými snímky, rozkládali je po stolech a očekávali zpětnou vazbu. Řezníček proplouval prostorem, zakrýval části obrazů a hovořil s jejich autory o jejich kompozici a koncepci. Jiří se toho rituálu většinou neúčastnil. S hybnou postavou lokálního Fotoklubu se setkával spíše na lidské bázi. Postupem času se dokonce stal jeho spolupracovníkem v produkci samizdatu Cestovatel, občasníku, který nesl podtitul: Časopis pro cesty jinak, jinam a odjinud.

Čísla na průklepovém papíře, ve kterých se volně setkávala autorská poezie regionálního charakteru a silně estetizovaná fotografická složka, v sobě odrážela charakter předrevoluční etapy. Svědčí o tom také zmíněná věta uvozující jejich název. I v zatuhlé atmosféře Ostravy bylo jaksi cítit, že tenze společnosti směřuje poněkud jinam a jinak než zkostnatělá struktura vládnoucího režimu. Sametová revoluce tedy postupně zasáhla i město vybudované na tradici pevné pracovní morálky. Vlažné dozvuky pražských událostí pozoroval i Jiří při postávání v demonstrujícím hloučku na náměstí Lidových milicí či v pozdravu vedoucího kádrového oddělení, který jej jednoho prosincového dne překvapil otázkou: „Kdepak máte trikoloru?“ a hrdě u toho vypnul hruď, na které měl stužku tří barev připevněnou stranickým odznakem.

Pravým městským cestovatelem se však Jiří stal až po roce 1989, kdy se po krátkém angažmá v Občanském fóru živil jako finanční poradce. Výlety po periferii s fotoaparátem na krku se pro něj postupně staly jakýmsi únikem od pracovních povinností. Během devadesátých let začal pravidelně docházet do dělnických kolonií a zaznamenávat jejich postupnou transformaci. Seznámil se s řadou Romů i starousedlíků a neváhal propojit svůj osobní příběh s tím, který žili oni. Konstrukt společného bydlení horníků či slévárenských dělníků začal pozbývat v době, kdy docházelo k cílenému omezování továrních provozů, smysl. Do unifikovaných domků se začali stěhovat noví obyvatelé a mísili se s těmi, kteří už chtěli na svém místě pouze dožít. Kolem roku 2000 jako by se vše zastavilo. Poslední dvě dekády se v těchto částech periferie ustálila společenská skladba i podoba urbanistické zástavby. Pozornost se přesunula k jiným částem města a kolonie začaly žít svým životem. Pamětník to komentuje slovy: „V Ostravě pořád řešíme jen malé centrum. Na periferii se však nezměnilo vůbec nic.“

V centru města také stojí budova Střední umělecké školy, na které začal Jiří po absolvování Institutu tvůrčí fotografie v Opavě vyučovat. Jeho snaha o hlubší identifikaci s městem, ve kterém po většinu svého života pobýval, se v posledních letech přesunula do roviny exaktního historického mapování místních fotografických ateliérů. Rodové dědictví těchto živností sleduje s pozoruhodnou přesností a zaujetím. Při vyprávění o tomto fenoménu je patrné, že pro něj zmíněná problematika znamená také klíč k uchopení sociální topografie Ostravy. Ateliérová živnost, která se až do poloviny 20. století předávala z otce na syna, má cosi společného se starými fotoaparáty Agfa, jež s sebou přivezl dědeček Hrdina z totálního nasazení. Také Jiří svůj vztah k technickému obrazu zdědil po rodové linii. Stejné to je i s jeho vztahem k Ostravě. Obojí se mu v životě objevilo jaksi mimoděk a dodnes to v něm hraje stěžejní roli.