„První, co jsme udělali, že jsme přivezli tu maketu, ta je ze sádry, vypadá to jako auto, ale není to auto. A tu maketu si přišli prohlídnout různí představitelé vlády a strany a těm se to líbilo, takže to bylo dobrý. Ale stejně tam nebyla žádná cesta zpátky, i kdyby oni řekli, že to chtějí jináč, tak se s tím už nedalo nic dělat. Zrovna tak to jméno Favorit – to jsem bral jako reminiscenci na mého tatínka. Před válkou Škodovka vyráběla čtyři značky – Popular, Favorit, Rapid a Superb. Rapid jsem dát nemohl, to bylo kupé, které se vyrábělo v Kvasinách. Superb jsem dát nemohl, to by se mi všichni vysmáli. Takže zbýval Popular nebo Favorit. No a Bertone řekl – to bych si nepřál, aby se to jmenovalo Popular. Takže jsme tomu dali jméno Favorit. No a potom různé časopisy, třeba Svět motorů, dělaly mezi lidmi soutěž, jak by se to auto mělo jmenovat, a já jsem říkal – to klidně můžete udělat, ale z toho není cesta zpátky. Protože já už jsem všechno objednal, všechny ty nápisy na autě, to všechno už bylo ve výrobě, to už se nemohlo jmenovat jinak.“
„Takže jsem se přihlásil – a to si pamatuju dodneška – nastoupil jsem 30. 8. 1948 jako učeň strojního zámečnictví oboru automechanik, s číslem známky 9809, do učení do Škodovky. Tehdy ještě existovala taková ta společnost v Mladé Boleslavi – obchodníci a hoteliéři, kterým to ještě nestačili komunisté všechno vzít, a ti velmi litovali mého tatínka: že to je tedy strašné – váš syn je teď učedník. Protože tihleti lidé to pokládali jako něco pod úroveň. Takže já jsem se šel tedy učit a po roce jsem se přihlásil na přijímací zkoušky do průmyslovky a tam mě tedy vzali. Zase jsem ji vystudoval s vyznamenáním, prakticky se samými jedničkami, nicméně na konci maturity přišel na mě posudek, že jsem vynikající student, pomáhám slabším žákům, vyučuju lidové kurzy ruštiny, angažuju se a já nevím, co všechno, a že prý ‚toto všechno dělá jen proto, aby mohl tím více poškozovat lidově demokratické zřízení‘!“
„Já jsem vstoupil do strany, když mně bylo asi čtyřicet devět let, v tom ústavu. Protože – jak bych to řekl – tenkrát se mě zeptali, proč jako vstupuju do strany. Tak já jsem jim řekl, že proto, že jsem si myslel, že když dělám svou práci pořádně a dobře, tak že to stačí, a že jsem zjistil, že to nestačí. A oni mně tleskali... Ale byla to pravda, protože když člověk nebyl členem strany, tak leccos vlastně nemohl zastávat, ty funkce rozhodující. A pokud jsem to chtěl dělat, chtěl se na tom podílet, tak jsem do tý strany musel vstoupit. Já vám to řeknu takhle – když vám dá někdo v životě příležitost, abyste udělal auto podle svých představ, tak to se nedá odmítnout. Takže jsem to samozřejmě vzal a toho favorita jsem vyvinul.“
Petr Hrdlička se narodil 12. září 1934 v Mladé Boleslavi v rodině ředitele mladoboleslavské automobilky ASAP, předchůdce automobilky Škoda. V dětských letech zažil období protektorátu, kdy jeho otec musel odejít ze svého postu v továrně a jen těsně unikl zatčení gestapem při domovní prohlídce. Od roku 1944 do roku 1948 studoval Petr Hrdlička na reálném gymnáziu v Mladé Boleslavi a po únoru 1948 musel odejít na rok do továrny Škoda jako učeň. Po roce mu bylo umožněno studovat na průmyslové škole, kterou absolvoval v roce 1953. Po maturitě odešel na umístěnku do výzkumného ústavu motorových vozidel v Praze jako asistent a s tímto pracovištěm byla potom svázána podstatná část jeho profesního života. Postupně se vypracoval v nepostradatelného odborníka při konstrukci automobilů, podílel se na projektu Škody 1000 MB a už během šedesátých let získal jako konstruktér ve Švýcarsku zkušenost s prací pro zahraniční automobilky Peugeot a Volkswagen. Jeho největším životním úspěchem bylo vedení projektu, který byl ohlášen v roce 1982, nového vozu Škoda s motorem vpředu, který brzy dostal jméno inspirované prvorepublikovou tradicí automobilky - Favorit. Od roku 1990, kdy z automobilky odešel, pracoval Petr Hrdlička pro několik domácích i zahraničních společností zabývajících se prodejem a výrobou aut, tramvají a dalších vozidel.
