The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hrdlička (* 1930  †︎ 2016)

• narozen 31. 12. 1930 v Pozdni u Slaného

• vyučen kovářem

• mobilizace roku 1938

• obsazení německou armádou v březnu 1939

• každodenní život za války na Slánsku

• zatýkání v době heydrichiády

• hřešická tragédie - ukrývání sovětského důstojníka v sousední vsi

• květnové povstání 1945 a konec války

• zemřel 25. prosince 2016

Jmenuji se Václav Hrdlička, jsem rodákem z Pozdně, z Podlesí (historický název, pozn. ed.). V roce 1938 mně bylo deset let. Pamatuji se, když v mobilizaci rukoval můj otec. Také náš učitel Franta Buzický, který byl poručík. Loučili jsme se s ním před školou. V roce 1939 se naši vojáci vrátili a nastala okupace německou armádou. Bylo to 15. března. Bylo ošklivé počasí, Němci přijeli v letním oblečení. Na silnicích se okamžitě začalo jezdit na pravé straně. Do té doby se u nás jezdilo vlevo. To byl určitý problém.

Když potom šli Němci na Rusko a na Francii, muselo se v domech udělat zatemnění, rádia se musela odevzdat na obecní úřady, kde se vystříhaly krátké vlny, aby nebylo možné poslouchat Londýn a zahraniční vysílání. Ve dvaačtyřicátém roce byl zabit Heydrich. Bylo vyhlášeno stanné právo. V Pozdni sebrali mlynáře Karla Brejchu, asi ho někdo udal. Během tří dnů jsme četli v novinách, že byl popraven. V sekyrárně mu usekli hlavu. Po roce 1944 začaly těžké nálety. Byly bombardovány Kralupy, dívali jsme se na to od Jedomělic. Už od Hvězdy byl vidět černý kouř, jak Kralupy hořely, zničili tam malou chemičku. Nakonec to nejvíce odnesla kralupská obec. Pak udělali nálet na tzv. Výhybku na Kladně. Nevím, proč ji bombardovali, ale rozbili tam nádraží.

V roce 1944 žili v obci Hřešice vedle Pozdně ve větším hospodářství dva mládenci s matkou, Bichrtovi. Když šli chlapci ráno na pole, přišel k nim ruský voják. Byl to prý důstojník a měl padák. Padák zakopali na poli a vojáka vzali domů. Bez vědomí matky mu připravili v kůlně bunkr tak, aby ho bylo možné zazdít, kdyby přišli Němci. Zřejmě když vysílal, tak ho Němci objevili. Viděli jsme, jak nad pozdeňským údolím přelétávalo letadlo a pak jednou v neděli odpoledne, když jsme na hřišti hráli fotbal, jsme viděli, jak němečtí vojáci jedou do Hřešic.

Bichrtovic chlapci chtěli jít shodou okolností odpoledne do biografu ve Mšeci. Podívali se dolů z vrchu a viděli přijíždět Němce k vesnici. Než se dali na útěk, zazdili ruského kapitána, proběhli strouhou a první jejich štací byl kopec Řípec nad Královicemi, protože do lesů se báli. Němci obsadili Hřešice, všichni lidé museli na náves ke kapličce. Nemocné vynesli na dvorky třeba i s postelí. Na návsi postavili dva kulomety a mířili jimi na paní Bichrtovou. Chtěli ji donutit, aby prozradila úkryt ruského parašutisty. Podle slov bratrů o ničem nevěděla. Paní Bichrtovou odvezli pravděpodobně do Terezína, kde prý zemřela. Asi za tři dny Němci nařídili starostovi, aby se postaral o dobytek ve vyrabovaném hospodářství. Ti chlapci, Miloš a Vláďa, se samozřejmě do května 1945 schovávali. Až po květnu přišli domů. Vláďa, který byl asi o dva roky mladší, se ze žalu, že přišli o maminku, zastřelil. Nejsmutnější na tom je, že když přišel rok 1948 a zabírala se hospodářství, tak jim lidi napsali na vrata: Tady bydlí kulak. Pomalu Miloše vystěhovali ze vsi. Takhle se režim zachoval.

V Jedomělicích byla česká četnická stanice. Četníci měli nařízeno statek hlídat. Můj otec byl zapojen v jakési odbojové organizaci a jednou ráno k nám přišli četníci. Ještě jsem ležel v posteli, ale slyšel jsem, jak říkají tátovi: „Už je to, Vašku, dobrý, už odešel.“ Ten Rus asi za dva nebo tři dny vylezl z úkrytu, měl s sebou zbraň. Když četníci viděli, jak leze z té kůlny, tak se prostě otočili a nechali ho odejít. Většinou se četníci takto zachovali. I když byli četníci uniformovaní, nešli proti lidem. Když bylo potřeba, upozorňovali na došlá hlášení (často šlo o udání, pozn. ed.). Konkrétně tihle dva: sice byli ozbrojení, měli flintu, ale když spatřili chlapa, jak vylézá, tak se otočili a dělali, že ho nevidí, a nechali ho odejít. Skutečně se chovali velice hezky. V Jedomělicích byl vrchní četník a sloužili tam dva, kteří chodili po vesnicích. Měli kontrolovat zatemnění, chytat lidi. Ale většina četnictva stála na straně Čechů, a ne na straně Němců.

V březnu 1945 přišli do kraje vlasovci a obsadili údolí. V noci jsem slyšel zvuky, jako by šel kůň, tak jsem se kouknul na ulici a viděl jsem jít nějaké vojáky. Zavolal jsem na tátu, táta vyskočil. Zjistili jsme, že mluví rusky a ukrajinsky a že jsou to vlasovci. Obsadili obec, bylo to krajní zajišťovací křídlo, protože hlavní voj, tanky, táhl přes Strašecí.

U nás se ubytovali dva majoři, jeden byl nemocný, měl záchvaty od žaludku, asi vředy. Táta mu objednal doktora Lelka ze Slaného. Ten ho prohlédl a chtěl, aby šel na operaci. To ale odmítl. Z kasáren za nimi přijeli Němci a něco s nimi dojednávali. Co, to samozřejmě nevím. Němci odjeli, zřejmě udělali dohodu, že vlasovci nepůjdou proti Němcům a naopak. Je pravda, že mému tátovi řekli, když se ptal, jak tady budou dlouho, doslova a do písmene, že musí být do 5. května v Praze. To znamená, že museli vědět něco o pražském povstání… Měli dva koně, ty dali k nám do stodoly. Na dvoře stál jejich otevřený vůz. Já jako patnáctiletý kluk jsem to prohlížel, měli tam bedýnky s granáty. Tak jsem jich pár odtud vzal, dal jsem je tátovi. Ten mi tenkrát dal přes hubu, že jeho, vojáka, učím, jak se s nimi zachází. Mimo jiné tam měli schované dvě bedny veliké jak půl stolu. Já jsem je otevřel, byly tam naskládané peníze. Papírové peníze, jaké, to nevím. Měli jsme suchý záchod, a tak když jsme šli vykonat potřebu, jsme zjistili, že ty peníze ukryli i na záchodě. Táta šel za nimi, aby je uklidili, aby se peníze neztratily. Se slovy „to ničevó“, je dali na chodbu…

Jak v noci přijeli, tak zase v noci odjeli. Měli s sebou takového chlapce, údajně vysokoškoláka, ten spal nahoře se mnou. Pod postel si dal něco zabaleného ve vojenské celtě. Když se s námi rozloučili a odjeli, najednou koukám, pod postelí něco je. Byl tam zabalený lehký kulomet. Proč ho tam nechal, nevím. Táta ho samozřejmě hned sebral a odnesl mezi Hřešice a Pozdeň. Tam u lesa bydlel pan hajný Peticha a pan Dufek, důlní, tam měl chatu. Byla opuštěná. V té také byli vlasovci nějaký čas ubytováni a schovávali se v ní také uprchlí zajatci. Ke konci války utíkali ruští zajatí vojáci ze severu, dělali hodně ve Stalinových závodech (pozdější pojmenování, pozn. ed.), to byly chemické závody v Litvínově. Prakticky za Pozdní, se nechá říci, se rozkládají křivoklátské lesy, v nich se ukrývali. Byli tam dva Rusové, v jedné rokli jim udělali takovou schovávačku. My jako kluci jsme jim tam v poledne nosili jídlo, dospělí říkali: „Když někoho potkáš, povíš, že jdeš za maminkou na pole, že jí neseš jídlo.“

České povstání probíhalo do 8. května vcelku dobře. Na Hříškově bylo muniční skladiště, které Němci opustili, tam pár lidí přišlo o život. Mimo jiné fotbalista Kloc z Kladna. Odtamtud se vozilo střelivo přes Kralupy do Prahy. Dne 8. května odpoledne přijeli Rusové. Slyšeli jsme dunění. Mezi Pozdní a nad Hořešovicemi, kde se na vrchu říká U topolu, odkud je krásně vidět české Středohoří, jsme viděli, jak fronta postupuje. Zřejmě od dělostřelectva se objevovaly obláčky, občas přeletělo nějaké letadlo. Moji starší kamarádi byli v Hořešovicích u státní silnice a asi v půl deváté přijeli do Pozdně, že Rusové už jedou, že už jsou tady. Můj táta, aniž by nějak uvažoval, vzal kola a jeli jsme se podívat na Rusy do Kutrovic. S nimi jsme jeli až ke Slanému, pod Brůdek. Začali odstřelovat kasárna, zřejmě věděli, kde co je. Na prvním nebo druhém tanku sedělo asi pět chlapů, Čechů, a ptali se nás, kde vůbec jsou. Řekli jsme jim, že jsou u Slaného. Byli to vojáci i civilisté, kteří šli na Hříškov a Němci je tam zajali a nechali si je v kasárnách. Pak je samozřejmě pustili.

Po 9. květnu se Němci začali stahovat z vesnic. Devátého května dopoledne ještě jeli nějací Rusové, pak byl klid. To byla první útočná řada. Objevili se s koňmi a nákladními auty teprve až 9. května. Němci to samozřejmě věděli, stáli v Neprobylicích a čekali, až Rusové přejedou. Potom přejeli přes státní silnici v Kutrovicích, jeli jakoby k nám na Pozdeň. Ujížděli na západ do Německa, k Američanům.

Po 9. květnu se stalo v Líském neštěstí. Němci tam zastřelili dva lidi – pana Hornu a muže jménem Rus, který pocházel z Vraného. Byla to takříkajíc všehochuť Němců. Vedli je z Líského do Pozdně. V Pozdni byla taková záchytná stanice. Neodzbrojili je, a když přišli k pozdeňskému hřbitovu, kde se po ránu tvořila mlha, zajatí Němci dva zastřelili, postřelili i mého kamaráda Jurku a ještě jednoho pána, kterého pak můj otec vezl do slánské nemocnice. Z Duchkovny vyběhli na Němce ukrytí vlasovci a údajně čtyři zastřelili. Pohřbeni jsou u hřbitovní zdi.

Potom, co už byli Rusové v Pozdni, si jezdili do Loun pro pivo. Vedle nás měli Vlčkovi hospodu. U nich bydlel major, hezký vysoký Gruzínec, jemuž prý vyčítali, že má za ženu Němku. Před válkou byli Němci v Gruzii usazení. A on se zastřelil. Tehdy jsem poprvé a naposledy viděl ruský pohřeb. V Jedomělicích byl truhlář, který vyráběl rakve. Tak nechali u něho udělat rakve. Do jedné ho uložili a nesli na červených popruzích v otevřené rakvi, zatímco před nimi nesli rakev, do které se dávaly kytky a jeho vyznamenání. Pochovali ho u kostela. Ve škole měli Rusové nemocnici, tam prý zemřeli dva vojáci. Pochovali je v jednom hrobě také u kostela.

Viděl jsem hrozné věci. Třeba v Pozdni, když už tam byli Rusové, tak tam naši lidi ubili člověka. Měl to být německý důstojník, pověsili ho za nohu na švestku, polili ho benzinem a zapálili. Němců tu přišlo o život celkem dost. Jako myslivec jsem chodíval v Plchově do druhé rokle a pantáta Kaninský (tchán, pozn. ed.) mi říkával: „Tam nestávej, tam jsou pochovaní dva mladí kluci.“ A skutečně byli. Jak šli „národní hosté“ v březnu a dubnu, byli ubytovaní v blízkosti šachty Markovna (zaniklý důl, pozn. ed.), někdo tam pro ně šel, aby si je pochovali. Strhli jim vojenské známky z krku, zmapovali si přesné místo, kde jsou ti kluci pochovaní, udělali jim tam křížek. Po válce, v padesátých letech se tu stavil tajemník strany Koubek, přijel sem Červený kříž s potomky těch Němců a chtěli si je vyzvednout. Věděli přesně místo, kde jsou pochovaní. Ale nedovolili jim je vyzvednout. Směli si odtamtud vzít jen trochu hlíny a prý je vzali autem podívat se do Lidic, aby viděli…

A pamatuji si, když jsem byl kluk, jak kolem šli „národní hosté“ v březnu a dubnu, Němci, kteří utíkali ze Slezska před frontou – vždycky jich bylo plné náměstí. Pak tudy chodili vojenští zajatci. Když šli Rusové, tak to byla bída a utrpení, špatné oblečení, nic na hlavách… Ale když šli Američané nebo Angličané, tak šli spořádaně, pod vlajkou, lidi jim plácali a starší němečtí vojáci je doprovázeli. Šli vždycky od rána do večera, po vesnicích. U nás v Pozdni na stodolu napsali „15 Mann“ a musela se tam dát sláma. Když se vědělo, že přijdou, tak maminka pekla bochníky chleba a ty jsme dali pod tu slámu. Němci neříkali nic. Nejvíc jezdili do Jedomělic. A tak se vždycky v Pozdni a v Hřešicích vzal valník, koně. Na valník se dal pařák na brambory, jídlo, brambory a jelo se do Jedomělic, protože ty byly už prakticky vyjedené. Vyskytovala se tam strašná spousta lidí. Stal se tam takový případ, že jak je dali po barákách (vězně, pozn. ed.), tak šel kamarád za kamarádem, lezl přes plot a Němec ho zastřelil. S velkými poctami toho Angličana pochovali na hřbitově. Ten pomník tam snad ještě stojí, ale pro jeho ostatky si po válce Angličané přijeli.