The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hrdý (* 1944)

• narodil se 19. října 1944 v Pardubicích

• vyrůstal na rodinném statku v Horních Ředicích

• otec Josef Hrdý starší prohlášen za kulaka, dvakrát vězněn

• po druhém dsouzení otce v roce 1955 rodině zabaven rodný statek

• nucené vysídlení a přestěhování do Šnakova u Vysokého Mýta a později do Blížňovic

• v letech 1960 – 1961 se učil na kováře

• po základní vojenské službě dálkově vystudoval Střední průmyslovou školu v Chrudimi

• v roce 1968 se rodina Hrdých vrátila do Horních Ředic

• během sametové revoluce členem stávkového výboru v podniku Československé automobilové opravny Moravany

• po sametové revoluci podnikal v zemědělství

• v polovině 90. let překonal vážnou chorobu

Josef Hrdý se narodil 18. října 1944 v Pardubicích. Své dětství trávil na statku v Horních Ředicích, kde rod Hrdých hospodaří od roku 1697. Dva roky po válce oslavili výročí 250 let rodového hospodaření, ale to už se nad Ředicemi pomalu stahovala mračna. Po únorovém komunistickém převratu se z otce Josefa Hrdého stal kulak, Tak jako z ostatních hospodářů ve vesnici, kteří vlastnili více než deset hektarů půdy. Museli odvádět vyšší dodávky ze své produkce a navíc jim byly sníženy výkupní ceny. „Byl jsem malý kluk,“ vzpomíná Josef Hrdý, “bylo mi asi jedenáct, když místní komunisti vyvěsili na stodoly plakáty a na nich byli chlapi s obrovskými břichy a pod nimi bylo napsáno, že to jsou místní kulaci Špatenka, Hrdý a další. Ta břicha měli, aby bylo vidět, jak jsou přežraní, jak vykořisťují ty ostatní. Tak jsem večer  s ještě dvěma kamarády šel a strhli jsme ten plakát, aby tam nebyl!“

Založení JZD v Horních Ředicích

V roce 1953 začaly v obci Horní Ředice přípravy k založení jednotného zemědělského družstva a současně nátlak na místní hospodáře, aby do družstva vstoupili. Mezi ostatními také na otce Josefa Hrdého. V následujících dvou letech rodina poznala zlovůli komunistické státní moci: kontroly ozbrojené veřejné bezpečnosti, prohledávání statku, narušování osobní svobody. Při jedné razii byla příslušníky bezpečnosti zabavena rodinná kronika, která mapovala historii rodu od konce 17. století. Kronika se už nikdy nenašla. Josef Hrdý starší odmítl vstoupit do JZD, které bylo založeno v roce 1955, a ještě téhož roku byl odsouzen k deseti měsícům vězení, ztrátě všech občanských práv a veškerého majetku. Manželka Josefa Hrdého souzena nebyla, zůstala jí tedy druhá polovina statku. Raději ho ale „dobrovolně“ odevzdala státu. Součástí trestu bylo i nucené vystěhování do vzdálenosti nejméně dvacet kilometrů od Horních Ředic. „Tátu vystěhovali do Šnakova u Vysokého Mýta už na podzim roku 1955,“ vzpomíná Josef Hrdý, „ a abych já mohl dokončit pololetí ve škole v Holicích, tak jsme se za ním stěhovali za půl roku. V kontaktu jsme byli telefonicky, telefonní ústřednu jsme měli v našem domě. Když jsme za ním přišli, tak jsme bydleli všichni v jedné místnosti. A když pak otec nastoupil trest, byli jsme s maminkou 10 měsíců sami.”

Těžce do učení

Josef Hrdý dochodil základní školu a měl už podanou přihlášku do továrny Karosa, když přišlo další nařízené stěhování. Rodina se musela přemístit do Blížňovic, malé vesnice mezi Chrastí a Hrochovým Týncem.  Pamětník musel nastoupit do zaměstnání s příslibem, že se bude moci vyučit kovářem. Po roce práce v dílnách státního statku a čekání na povolení ke studiu se dozvěděl, že jako synovi vesnického kulaka mu komunisti z Horních Ředic nedali svolení.  Díky intervencím otce mu nakonec bylo povoleno vyučit se na zemědělském učilišti ve Štítech. Po prvním roce studia byla škola zrušena a žáci přesunuti do Horního Benešova u Bruntálu, kde pokračovali ve studiu. Pan Hrdý měl talent nejen na učení, ale také na sporty, ve kterých reprezentoval školu. Přes problematické vztahy s vychovateli ukončil Josef Hrdý učiliště ve zkrácené době. „Končil jsem druhý ročník,“ vzpomíná pamětník, „když za mnou přišel pan učitel Drobina a řekl mi, že když už mě ti komunisti sebrali rok, tak že zkusí zařídit, abych si mohl  spojit 2. a 3. ročník.“  Josef Hrdý udělal rozdílové zkoušky a to s výborným prospěchem. Stal se z něho kovář, podkovář.

Po učilišti šel domů, koupil si motorku Jawu 250 a zkusil přijímací zkoušky na Střední zemědělskou školu v Litomyšli. Udělal je jako pátý nejlepší, ze školy mu ale napsali, že ho nemůžou přijmout, protože nebyl doporučen. V rozčilení napsal stížnost prezidentovi A. Zápotockému, že mu přece ústava zaručuje možnost studovat. Časem mu odpověděli, že jeho případ přešetřili a zjistili, že nebyl doporučen na školu pro jeho původ a pro špatné chování na pracovišti. S touto odpovědí šel na vedení ČSAO Moravany, za předsedou závodní rady panem Budínským. Ten se rozčílil a slíbil mu, že mu buď zařídí školu, nebo možnost odejít ze zemědělství. Došlo na druhou variantu a tak mohl k 1. květnu odejít od státních statků. Práci získal okamžitě v opravnách  ČSAO Moravany. „Tam byli skvělí lidé,“ vzpomíná Josef Hrdý, „antikomunisté, pan Labuť mi dělal parťáka v kovárně a vyjednal mi rozdílové zkoušky a já postoupil ze čtvrté třídy hned do šestky.“

Vojna a střední škola

Základní vojenskou službu zahájil důstojnickou školou v Jihlavě a po deseti měsících se stal „staršinou“. „Pak jsem potkal jednoho záložáka z Děčína, inženýra Lenfelda,“ vzpomíná pamětník, „a ten mí říkal, že to je škoda, ať jdu studovat, že teď je doba uvolněnější. Slíbil mi poslat učebnice z 9. třídy. Poslal je, já to nastudoval a na motorce jsem jel k přijímačkám do Chrudimi do Střední průmyslové školy.“ Přijímačky udělal jako sedmý nejlepší a 1. září měl nastoupit do školy. Ale on byl ještě na vojně a navíc musel mít souhlas z fabriky. Pan Labuť to všechno zařídil, sehnal mu všechna razítka a tak Josef Hrdý mohl začít studovat střední školu. Po vojenské službě nastoupil do práce  a chodil do školy dálkově, jednou za měsíc. Po třech letech po něm v zaměstnání chtěli, aby se upsal k desetiletému závazku. Josef Hrdý to odmítl, a proto mu vedení fabriky nechtělo vydat další potvrzení ke studiu. Tenkrát se ho zastal učitel a napsal do fabriky dopis, že mu přece na počátku povolili pětileté nepřerušované studium. Vedení fabriky ho tedy pustilo, ale nedávali mu žádné studijní volno.  „To už jsem studoval večerně,“ vzpomíná pamětník, „jezdil jsem do Chrudimi třikrát  týdně od 16 do 19 hodin. Maturoval jsem ve čtvrtém ročníku z češtiny a ruštiny  a z odborných předmětů o rok později.“ Ještě během studií mu ve fabrice nabídli pozici mistra, kterou přijal a měl pak pod sebou 45 lidí. V roce 1982 si udělal státní zkoušky na druhý nejvyšší stupeň na plamen a na svařování elektrickým obloukem. Mohl pak vyučovat i učit prakticky svařování.

Návrat na rodový statek Hrdých

Po roce 1967 se rodina Hrdých mohla vrátit zpět na statek v Horních Ředicích. Úřady jim bylo povoleno odkoupit obytnou část a do té se nastěhovat. Zbytek statku, hospodářské budovy,  zůstaly ve vlastnictví JZD Horní Ředice. Rodiče pracovali až do důchodu v JZD Horní Ředice. Mimo zaměstnání všichni pracovali na velké zahradě a ve velkém pěstovali zeleninu „na výdělek“. V roce 1970 se Josef Hrdý oženil, s první manželkou mají dvě děti. V roce 1987 se manželství rozpadlo a po dvou a půl letech si našel novou ženu, se kterou žijí na statku. Na počátku  90. let se neúspěšně snažil zprivatizovat ČSAO Moravany. Rok dělal vedoucího v autoservisu v Třebechovicích a potom začal s kamarádem podnikat v zemědělství. Pronajali si 500 hektarů zemědělské půdy, měli stovky krav a telat. V soukromém zemědělství podnikal až do chvíle než onemocněl leukémií a prodělal náročnou léčbu. Když se dnes ohlíží za svým životem, říká, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, a že se člověk nesmí nechat zastrašit, ale vždy koukat jen na to lepší!