The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hřebík (* 1965)

• narozen 18. března 1965 v Praze

• vyučil se obráběčem kovů a nastoupil do továrny

• v 15 letech vstoupil do oddílu vedeného ve skautském duchu

• po roce 1989 založil skautský oddíl Sýčkové

• stál u zrodu sdružení rodinného skautingu ROSA

Jiří Hřebík, řečený Šnek, nastoupil v patnácti letech do oddílu, který se vymykal dobovým zvyklostem. V Československu tehdy vrcholila normalizace a skauting byl na indexu. Pod hlavičkou oficiálních organizací se ale tu a tam našly oddíly, které fungovaly ve skautském duchu. Jiří skautingu zcela propadl. Když se po roce 1989 Junák obnovil, založil na Praze 10 oddíl Sýčci. V oddíle poznal i svou manželku a skautem je dodnes.

 

Děda vojákem wehrmachtu, táta komunistou

Pamětníkova matka Helga měla pět sourozenců a pochází z vesnice Ludgeřovice poblíž Ostravy. Vesnice leží v regionu Hlučínska, které se stalo po mnichovském diktátu součástí tehdejší Německé říše. Jejího otce, pamětníkova dědečka, tak jako další obyvatele Hlučínska za války povolali do wehrmachtu. Byl zraněn a pobýval nějaký čas ve francouzském lazaretu, kde ho prý babička pamětníka mohla navštívit. Tak jako jiní bývalí němečtí vojáci paradoxně v komunistickém Československu dostával výsluhu v bonech, za které mohl v tehdejším Tuzexu sehnat jinak nedostupné zboží ze Západu. Otec Jiří Hřebík měl kořeny na Šumavě, jeho rodina se přestěhovala do Prahy na Anenské náměstí.

Když bylo pamětníkovi pět let, rodiče se rozvedli. Vyrůstal s matkou, ale s otcem zůstal v kontaktu. Říká, že otec patřil k aktivním komunistům, kterým jejich přesvědčení vydrželo až do roku 1989, se sametovou revolucí nesouhlasil. Matka se nijak politicky neangažovala a Jiří měl dle svých slov benevolentní výchovu.

 

Oddíl mu změnil život

V patnácti letech přivedl Jiřího jeho kamarád do oddílu, který jako by do doby vrcholící normalizace nepatřil: „Ten oddíl pro mě byl takovej tajemnej, protože kdyby tenkrát někdo řekl, že jezdí do tee pee, tak to bylo divný.“ Zpočátku pamětník prý nevnímal, že se potkává s nějakým hnutím, které není v souladu s vládnoucí komunistickou ideologií. „Režim všechny ty skauty zrušil a ti skauti se různě zakuklili. Šli pod tělovýchovné jednoty, šli pod ochránce přírody, někteří samozřejmě přešli i do Pionýra a buď se přeměnili v pionýrskou organizaci, anebo tam vytvářeli pod kabátkem skautskou činnost.“

Ze skautingu se od té doby stala láska na celý život. Po nějaké době mu v ryze chlapeckém oddíle roverů začal chybět kontakt s mladšími dětmi. Přešel tak do turistického oddílu Venédi, který byl věkově i genderově namíchaný, a stal se vedoucím. Přezdívka Šnek, kterou tehdy od kamarádů dostal, byla inspirována postavou šneka z knížky Ondřeje Sekory Ferda Mravenec. Vzpomíná také na prvního vedoucího oddílu – gurua, který již v době normalizace vyznával hodnoty vegetariánství a věnoval se parapsychologickým jevům.

Rodiče Jiřímu v oddílovém životě nijak nebránili, ale ani ho nijak zvlášť nepodporovali. Přisuzuje to i tomu, že podpora rodičů v takových věcech tehdy nebyla běžná. Navíc dodává, že názor otce ho ani příliš nezajímal.

 

Skautem i ve fabrice

Jiří se vyučil obráběčem kovů a nastoupil do továrny na stavební nářadí. Pracoval v oddělení vývoje a práce ho prý bavila. Svou náklonnost ke skautingu neskrýval ani v zaměstnání. „Do fabriky jsem normálně chodil v takovým upraveným kroji. Ne teda úplně skautským, ale na první pohled muselo být patrný, že chodím do oddílu, kterej rozhodně není pionýrskej. S šátkem na krku a s nějakým číslem na rukávě…“ Vzpomíná, že v továrně tenkrát, jako všude, fungovaly organizace komunistické strany a domnívá se, že jeho výstřední zjev místní komunisty odradil od toho, aby ho lákali do svých řad.

 

Sýčkové a rodinný skauting

Po revoluci se ihned zapojil do činnosti obnoveného Junáku. Založil oddíl Sýčci a stal se i skautským funkcionářem na Praze 10. S manželkou, s níž je dodnes, se potkal právě ve skautském oddílu, kde působil jako vedoucí. Po narození dcer se život rodiny změnil. Jiří odešel z pozice vedoucího, ale v roce 1994 založil Sdružení rodinného skautingu ROSA pro rodiny s malými dětmi. Mohl tak trávit svůj volný čas ve skautském duchu i s malými dcerami. „Vytvářeli jsme během roku normální klubovou činnost rodin, hlavně maminek, které byly na mateřské dovolené. Pánové samozřejmě chodili do práce, tak aby maminky nebyly úplně bezprizorní, tak já jsem pro ně vytvořil uskupení několika rodin. Maminky se scházely, pořádaly se různé burzy, vyměňovaly si zkušenosti, což je strašně důležité. Protože měly víc času, tak často trávily i celé týdny na společných chatách. No a tím prošly samozřejmě i moje dcery.“ Z obou dcer pamětníka jsou dnes vedoucí místních skautských oddílů na Praze 10.

Pamětník opakovaně zdůraznil, jak skauting v dobrém poznamenal jeho život. Jeho krédo zní: „Pokud člověk narazí na nějakou překážku, dá se vždy překonat.“

Na závěr poskytl Jiří Hřebík reportérkám ukázky ze skautských kronik. Zápisek z kroniky oddílu Venédi se týká okupace roku 1968.

Část z kroniky skautského oddílu Venédů z roku 1968, konkrétně z 21. srpna, tj. dne, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila na území Československé republiky: “Kolem 7 hodiny ráno ve středu 21. srpna mne vzbudily vzrušené hlasy pana Prášila a jeho manželky dobývající se do mého stanu. Když jsem se konečně vyhrabal, zjistil jsem, že už je vzhůru několik dalších hochů, ale byl jsem šokován zprávou, že Varšavská smlouva přepadla naši republiku. Ihned byl vyhlášen budíček a celý tábor se začal balit. Nejprve odjel Baron, Drobek a Pírko s Prášilovým autem. Situace vypadala hrozivě. Neměli jsme žádné zprávy. Nevěděli jsme, co se děje. Přesto byla nálada výborná. Dělali se silácké šprýmy nad dvojicí vrtulníků s odedneška nenáviděnými rudými hvězdami, které co chvíli přelétaly nízko nad táborem. A balení pokračovalo. Přišel Honza ze Samoty. Zprvu také nechtěl uvěřit. Pak se vydal klusem do Výsluní k Lesnímu a u Dovolené uschovali si věci, které nebudeme moci vzít s sebou. Než se vrátil, byla táborová plocha téměř čistá, bez stanů, a většina věcí už zabalená. Rychle jsme přenesli do lesní školky bedny, celty, poobědvali jsme krajíce chleba s máslem a povidly, ale nikdo neměl na jídlo chuť. Každý se jenom ptal v duchu úzkostně sám sebe, co bude teď dál? Uvidíme se ještě? Budeme se smět scházet? Nebyl to zároveň náš poslední tábor? Co je s Plajnerem? S tátou Plajnerem? Co s Dubčekem, Svobodou? A také, dostaneme se vůbec domů? Asi v půl jedné jsme zapískali poslední nástup a ukončili tábor. Pak jsme položili stožár. Na zastávce jsme byli brzy. Každý hořel netrpělivostí a nedočkavostí. Moci tak už být v Praze a vidět na vlastní oči, co se tam děje. První okupanty jsme uviděli v Křimově z vlaku. Nekonečné kolony tanků a aut. Vážné, ale často i posměšné tváře. Na zaťaté pěsti našich lidí odpovídali vojáci výsměškem. Bylo to zoufalé. Tito polointeligenti jsou ode dneška pány naší vlasti.“