The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Hrochová (* 1939)

• narozena 22. dubna 1939 v Brně

• rodina přesídlila do Boskovic

• za války zažila nálety a ukrývání ve sklepě

• v roce 1949 otec Jakub Drkal zatčen kvůli působení v tělovýchovné organizaci Orel

• otec odsouzen ke tříletému nepodmíněnému trestu

• s rodinou navštěvovala otce během věznění na Jáchymovsku

• roku 1957 po maturitě nebyla přijata na vysokou školu

• v roce 1960 se vdala za Miroslava Hrocha, projektanta z Boskovic

• od roku 1969 pracovala ve školství

• znovu zažívala těžkosti s přijetím dětí do škol

• rok 1989 přivítala rodina s úlevou

• ve školství pracovala až do roku 2011

Maria Hrochová se narodila 22. dubna 1939 v Brně jako nejstarší dcera Štěpánky a Jakuba Drkalových. Maminka se za svobodna jmenovala Mrázková a s budoucím manželem se seznámili v Orlu, kde oba dva pravidelně cvičili. Dědeček pamětnice, Josef Mrázek, byl velmi zapálený člen Orla, v období první republiky se dokonce i zadlužil, aby mohl přispět na vybudování orlovny v Husovicích. „Babička dokonce chodila prodávat na Zelný trh meruňky ze zahrady, aby rodině trochu přilepšila,“ vysvětluje pamětnice.

Dětství ve válečných Boskovicích

Svatbu měli v roce 1937 a po narození první dcery Marii se rodina na konci roku 1939 přestěhovala z Brna do Boskovic. Otec dostal profesorské místo na boskovickém gymnáziu, kde učil tělocvik a zeměpis, matka první třídu na obecné škole. V dalších letech se rodičům narodily ještě dcery Eva (1943) a Jana (1945), která zemřela v roce 2013.

Období druhé světové války prožila pamětnice jako malé dítě, které bylo obklopené samými dospělými, proto zažívala pocit bezpečí. Nějaké vzpomínky na válku ale přece jen zůstaly: „Jak začaly houkat sirény, utíkali jsme se schovat do bunkru, který byl v našem domě ve sklepě, a moje místo bylo vždycky v neckách.“ 

V Boskovicích 5. května 1945 přišlo během náletu sovětských letadel o život celkem devět občanů a další byli zraněni. Kromě tohoto opravdu tragického náletu se také stávalo, že letadla odhazovala pouze nádrže na benzín, i proto zde byly letecké poplachy vyhlašovány často.

Po osvobození Boskovic se mnohokrát sovětští důstojníci s doprovodem na pár dní ubytovali v domech místních obyvatel. U Drkalů v domě na Legionářské ulici tomu nebylo jinak: „U nás byli ubytovaní nějací oficíři, ale naši mě od nich drželi zpátky, takže jsem se s nimi ani moc neviděla.“

Proces Koukal a spol.

V roce 1947 otec pamětnice jako funkcionář Orla vycestoval do Francie, podílel se na přípravách na orelský slet v roce 1948. Jako tělocvikář a nadšený člen Orla připravoval cviky a sestavy pro účastníky sletu. Jeho činnost se po roce 1948, kdy převzala vládu v Československu KSČ (Komunistická strana Československa), tak jako u mnoho dalších stala nežádoucí. Pamětnice a její sestry cítily, že se něco děje, rodiče se báli a ony nemohly najednou chodit cvičit do Orla. Začalo pronásledování všech, kteří jakkoli mohli totalitní moc komunistů ohrozit. Na konci roku 1948 byli představitelé křesťanské a tělovýchovné organizace postupně zatýkáni pro pokračování v zakázané činnosti, za kterou byla označována hlavně účast na tradiční orelské pouti na Svatém Hostýně v srpnu 1948. Údajný výnos o zrušení organizace Ministerstvem vnitra z 15. června 1948 nebyl nikdy věrohodně doložen.

Pro Jakuba Drkala si přišli 5. ledna 1949 a na tento den si velice dobře vzpomíná i pamětnice: „Maminka nás zavedla do ložnice, při zatýkání jsme jako děti u toho nebyly, ale potom ještě přišli místní četníci udělat domovní prohlídku. Všechno vyházeli a mamince řekli, ať to tak nechá, že přijde někdo zkontrolovat, jestli to udělali důkladně.“

Zajímavou dohru měla tato událost později, když tatínek pamětnice sledoval sestavy cvičenců během spartakiády a všiml si, že hodně sestav bylo podobných těm, které tehdy sám vymýšlel. Jednou z možností, jak se dostaly k dalším lidem, mohla být i zmíněná domovní prohlídka.

Jakuba Drkala soudili ve velké skupině s názvem „Koukal a spol.“ a po půlročních krutých výsleších v nechvalně známé věznici v Uherském Hradišti byl nakonec zproštěn obžaloby.

Nějakou dobu strávil také ve věznici v Brně na Cejlu a domů se vrátil s poškozeným sluchem. Neočekávaně dostal půlroční plat a od září nastoupil učit zpět na gymnázium. Za několik měsíců se proti dřívějším rozsudkům odvolal státní prokurátor a všem byly tresty zvýšeny. Otec pamětnice spolu s dalšími původně propuštěnými dostal v novém procesu trest odnětí svobody na tři roky a peněžitý trest ve výši 10 000 Kč. Nakonec bylo ve skupině „Koukal a spol.“ odsouzeno 18 Orlů celkem ke 150 letům odnětí svobody.

V ABS (Archiv bezpečnostních složek) je také složka s názvem „Hrad“, ve které bylo přes 80 vyšetřovaných, včetně Jakuba Drkala. V době otcova druhého zatčení si maminka nechala zavolat na chodbu školy mladší dceru Evu a řekla jí: „Pamatuj si do smrti, že tvého tatínka zatkli komunisti.“

Svůj trest bývalý gymnaziální profesor trávil v Jáchymově a v Horním Slavkově, kde naštěstí nepracoval na těžbě uranu, ale na stavbách jako zedník, což potom po návratu z vězení hojně využil. Pamětnice a její mladší sestra vzpomínaly, jak s maminkou jezdily za tatínkem na návštěvy a cesta tam trvala celý den: „Vzpomínám si, že někdy to bylo i venku. To tam nebyly ty ploty, jenom jsme k sobě nemohli blíž, něco si dát to nešlo, maminka potom měla takový ostře zelený šátek. A až vězni odjížděli na nákladních autech, tak tím zeleným šátkem mávala, aby tatínek věděl, že jsme ještě neodešly.“

Vzácné dary z vězení

Vězni vyráběli různé předměty, které při návštěvách tajně předávali svým blízkým. Obě sestry mají dodnes schovaný růženec nebo brož s křížkem z tzv. bužírek. Nejcennějším pokladem je ale prstýnek, který tatínek udělal na znamení své lásky a věrnosti. Své ženě prstýnek při návštěvách ukazoval a v jednom nestřeženém okamžiku jí ho předal. V té době dostávali někteří vězni od svých manželek rozvodové papíry, ale podle pamětnice by maminka svého manžela nikdy neopustila.

Dokladem jejich vztahu jsou i velmi dojemné dopisy, které si psali po dobu odloučení a které jsou také součástí vzácného rodinného archivu. Během věznění nebyla rodina v jednoduché situaci, ale v okolí se našli dobří lidé, kteří vždy ochotně pomohli, někteří dokonce i finančním příspěvkem.

Amnestie a vnitřní boj

V roce 1953 zemřel Klement Gottwald a prezidentem se stal Antonín Zápotocký. S jeho nástupem do funkce přišla i první amnestie pro politické vězně. Dne 4. května 1953, pár měsíců před vypršením trestu, byl Jakub Drkal s podlomeným zdravím propuštěn na svobodu. Až po mnoha letech přiznal své nejstarší dceři, jak těžký vnitřní boj sváděl těsně před propuštěním:

„On mně vyprávěl, že když byla amnestie, tak všichni vězni, co věděli, že jsou amnestovaní, měli strach z toho, že je budou volat, aby podepsali spolupráci. A on si to svoje číslo, které měl na pracovní bundě, držel a skrýval. Měl velké obavy, když ho zavolají, aby podepsal spolupráci, tak aby měl sílu říct, že to neudělá, protože tu svobodu měl na dosah ruky. Ale oni ho nevybrali, takže tento boj bojoval jenom u sebe.“

Trnitá cesta ke studiu

Maminka pamětnice pracovala dlouho jako elementaristka, tj. učitelka první třídy obecné školy. Jako praktikující katolička a manželka politického vězně musela v roce 1957 ze školy odejít a jen díky dobrým lidem neskončila někde v prodejně zeleniny, ale získala místo vychovatelky ve zvláštní škole v Boskovicích.

Všechny tři dcery měly velké problémy s přijetím na střední i vysoké školy, ale nakonec si svou cestu našly a studovaly i při zaměstnání. Pamětnice, jako nejstarší z nich, se shodou okolností po ročním odkladu dostala na gymnázium, ale na vysokou školu už neměla žádnou šanci. Přestože úspěšně prošla přijímacím řízením, podle slov tehdejšího děkana fakulty to nedovolil posudek z MNV (Městský národní výbor) v Boskovicích. Po maturitě v roce 1957 pracovala jako účetní, ale všechno se musela učit za provozu. V roce 1960 se vdala. Její manžel Miroslav Hroch se později stal úředníkem a stavitelem v Boskovicích. Narodily se jim postupně čtyři děti: Miroslav (1961), Monika (1963), Petr (1964) a Jan (1970). Bylo velmi náročné skloubit výchovu dětí a vlastní studium při zaměstnání. Manžel byl vášnivý stavitel a hodně staveb v Boskovicích má jeho rukopis. S úsměvem např. pamětnice popisovala, jak ještě v panelovém bytě vznikaly první návrhy na stavbu dnes nově rekonstruovaného letního kina: „Obývák byl celý vystěhovaný a on měl takové velké kružítko a kreslil si tam ty oblouky na sedačky pro diváky.“

Problémy s přijetím dětí do škol se opakovaly. Nedělní návštěvy bohoslužeb v Boskovicích a účast dětí v hodinách náboženství byly důvodem nepřijetí nejstaršího syna na gymnázium. Měl to napsané v komplexním hodnocení. Toto se podařilo zvrátit až po několika odvoláních a hlasité návštěvě otce na školním odboru ONV Blansko u Dr. Krejčího. Ostatní děti, možná i proto, že se hlásily na technické obory, větší problémy s přijetím na školu už neměly.

Pustili jsme dráťák a hlásili, že vojska jsou u Olomouce

Velmi nepříjemné vzpomínky měla pamětnice na 21. srpna 1968, kdy tehdejší Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy. „Já jsem měla děcka na chatě na Suchým a už jsem chodila do práce. Maminka mně je tam hlídala. Cestou autobusem do práce bylo nepřirozené ticho, to si pamatuji  dodnes. Přijeli jsme do Boskovic a šli ještě do bytu, pustili jsme dráťák a už jsme slyšeli, že vojska jsou u Olomouce. A teď my jsme ty děcka měli v tom lese. Manžel zavolal taxíka, do práce jsme už vůbec nešli a jeli jsme na chatu všechno sbalit. Já jsem se strašně bála.“

Mladší sestra Eva byla v té době na dovolené v Jugoslávii a než se mohla vrátit domů, tak uběhlo dalších čtrnáct dní, kdy vůbec nevěděla, co se v Československu děje. Pracovala tehdy na letišti v Brně a vzpomínala později na přílet vládního letadla. Rozvášněný dav ji vytlačil až na schody, kde postupně vycházeli z letadla vládní představitelé včetně Alexandra Dubčeka.

V roce 1969 dostala pamětnice nabídku na učitelské místo na Zemědělském učilišti v Boskovicích. Později ještě vystřídala další kantorská místa a učila až do roku 2011. Většina učitelů byla podobných názorů a nikdo moc politiku neřešil. Na prověrky chodili jen členové KSČ a ostatní měli údajně klid. Když se v roce 1969 upálil Jan Palach a pamětnice udělala pietní nástěnku, žádný problém z toho neměla. Děti studovaly, manžel pracoval dál jako stavební technik na MNV a pamětnice si musela doplňovat pedagogické vzdělání při zaměstnání.

Tatínek, který byl během pražského jara rehabilitovaný, tak v období normalizace o zproštění viny přišel. Dál musel pracovat v boskovické firmě Stavokonstrukce a jen díky rodinné známé se na posledních pár let před důchodem dostal na místo vychovatele do Výchovného ústavu pro narušenou mládež v Olešnici na Moravě.

Dalším problém představoval dům v Brně, který zdědili po svém dědečkovi. „Komunisti nám ho nemohli vzít, ale nasadili tam všude nájemníky. Několik let trvalo, než se sestra Eva dostala do domu nejdřív jako podnájemnice a později už jako majitelka,“ popisuje starší sestra.

Tak vidíš, ty ses dožil

Rok 1989 a s ním spojené změny ve společnosti uvítali všichni s velkým nadšením. Největší radost ovšem měli, že se toho dožil tatínek, profesor Jakub Drkal. S velkými zdravotními problémy způsobenými vězněním a těžkou celoživotní prací, ale šťastný, že se dožil svobody. „Tatínek špatně slyšel a už vůbec neviděl, tak ty zprávy v roce 1989 poslouchal třikrát denně. Když jsem se tam stavila, tak mně to nadšeně všechno vykládal, a my jsme mu říkali, tak vidíš, ty ses dožil.“

Smutné ale nakonec bylo, že se úplně zbytečně táhla jeho soudní rehabilitace, které už se bohužel nedožil. Zemřel v roce 1991 v požehnaném věku 82 let a celou anabázi se zrušením rozsudku musela úspěšně dokončit jeho žena Štěpánka Drkalová.

Události sametové revoluce všichni prožívali a manifestaci na Letné 25. prosince společně sledovali v televizi: „Seděli jsme celá rodina potichu, a když se Václav Malý začal modlit, tak já jsem brečela.“ Jednou z věcí, které pamětnice dnes lituje, jsou návštěvy bohoslužeb v okolních vesnicích během normalizace, kdy na sebe rodina nechtěla zbytečně upozorňovat. Potom také lituje času, který musela věnovat studiu na úkor rodiny.

V současné době žije paní Maria Hrochová jako vdova v Boskovicích v rodinném domě a často ji navštěvuje její mladší sestra Eva, která také byla přítomna jednoho natáčení. Obě sestry se shodly na konci vyprávění v jedné zásadní věci:

„Největší kotvou v životě našich rodičů byla víra. Kdyby ji neměli, tak by všechno zvládali mnohem hůř.“ Starší Maria ještě dodává: „Maminka vždycky říkala, pamatuj si, že když něco řekne komunista, tak je to lež. Když oni řeknou, že je to bílé, tak je to černé, nebo už to šedne.“