Marie Hromádková

„Staříček byl typický zemědělec, který ani chviličku nezahálel. Já si na něj vzpomínám jen při práci. Ještě si koupil mlátičku, a když vymlátil svoje, tak jezdil po Tiché mlátit lidem, protože lidé většinou neměli tak velkou mlátičku. Zapřáhl kravičky a pomáhal. Teď najednou kolem čtyřicátého devátého roku přišla doba, kdy se začalo mluvit o družstvě. To jsem chodila do první třídy. Čím dál víc k nám chodili lidé v kožených kabátech. Pořád se někoho vyptávali, vyšetřovali. Dokonce jednou tatínka odváděli. Tak jsme všechny tři děti za ním utíkaly, jestli mu něco neudělají. Staříček začal být strašně nešťastný, že statek, který budoval od roku 1916, tak najednou cítil, že o všechno přijde. O chlév, stodoly, tolik hektarů. Všechno měl opravdu vzorné. Začal být z toho nemocný a nemoc byla čím dál horší. Začal mít problémy se žaludkem, tak ho vzali na operaci. Byla to zřejmě rakovina, o které tehdy málokdo věděl, co to je a jak se projevuje. Lékaři říkali, že to bylo zauzlení střev. Z nemocnice ho poslali domů umřít. Modlili jsme se, byli jsme u jeho smrti. Vím, že to bylo v jednu hodinu 2. května. Když byl potom pohřeb, tak zapřáhli kravičky a rakev dali na vůz. Všichni jsme plakali, nejvíc maminka. Zrovna padaly odkvetlé květy z třešní a všechny jakoby na pozdrav zasypaly rakev lístečky. Jeli jsme vlastně alejí, kterou staříček vysázel, a vezli jsme ho na hřbitov.“