The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Růžena Hronová (* 1936)

• narodila se 13. března 1936 v pražské Michli

• otec Alois Křejpský padl v květnu roku 1945 během bojů Pražského povstání

• celý život pracovala v Pražském projektovém ústavu

• projektovala dětskou nemocnici v Motole

• byla členkou KSČ

• v roce 2002 odhalila svému otci pomník na místě, kde byl zastřelen

Růžena Hronová se narodila v březnu 1936 v Praze-Michli. Měla tři starší sestry – o jedenáct let starší dvojčata a jednu starší o šest let. Rodina se brzy přestěhovala na nedalekých Hájů, kde maminka pomáhala při různých sezónních pracích a tatínek se živil jako zřízenec města Prahy. Jeho úkolem bylo starat se o parky a chodníky na Spořilově. „Takže v zimě například vstával ve čtyři hodiny, aby do šesti hodin měly všechny chodníky kolem parků, aby byly zametené, a ty ulice, který měli stanovený, aby měli čistý.“

I dnes si občas udělám meltu s chlebem

V domečku na Hájích s rodinou Křejpských žil i Růženin dědeček, tatínkův otec. Během bojů v první světové válce zcela ohluchl, což pro malou holčičku sice představovalo drobné komplikace, ale jejich moc hezký vztah to nijak neohrozilo: „Nejdůležitější bylo zatahat ho za rukáv. Otočil se – co chceš? A já ukázala rukama, že chci houpat v kočárku. Vlezla jsem do kočárku a dědeček mě třeba hodinu houpal. To byla naše velká domluva.“

Oblíbený rituál si malá Růženka vytvořila i s tatínkem. Když se kolem páté vracel z práce, vždycky uvařil velký hrnek bílé melty, nalámal do něj kousky chleba, a spolu s dcerou si na něm pochutnávali. Byť chleba namočený v meltě možná úplně lákavě nezní, Růžena nesouhlasí: „Já na to vzpomínám jako na velikou dobrotu. A někdy si to dokonce i udělám.“

„Člověk si myslí, že když je to dítě, že tu válku tolik nevnímá, ale i v tom dítěti přece jenom něco zůstane,“ vzpomíná Růžena na dětské prožitky z válečných let. Vybavuje si například zatčení souseda Hlavatého gestapem. Účastnil se totiž sabotáží ve fabrice, kde pracoval, a byl odhalen.

Ne všechny válečné vzpomínky jsou ale plné nebezpečí – veselejší atmosféru do nich přinesla svatba Růženiny nejstarší sestry. „Ale ne malá, udělala se velká svatba. Bylo asi 25, 30 lidí, vyklidila se jedna místnost v tom domku, z hospody z Chodova se přivezly stoly, židle, vykrmily se husy… Přišla muzika, dva tři chlapi ze sousedství přišli, a byla svatba se vším všudy. Do kostela se jelo do Hostivaře, kam jsme spadali církevně, a jelo se kočárama.“

Se svým manželem pak Růženina sestra prožila, naštěstí ve zdraví, nálety na Berlín v závěru války. Brali se totiž poměrně narychlo, protože její milý byl totálně nasazený, a ona ho směla doprovodit jen jako manželka, dokonce ji kvůli tomu zplnoletnili.

Tatínka našli zastřeleného v jetelovém poli

Samotný závěr války byl ale pro rodinu tragický. Během květnového povstání při obraně Chodova padl Růženin tatínek, Alois Křejpský. Když se 6. května nevrátil domů, začali ho hledat, informace od sousedů ale byly kusé: „Až pak k večeru nějaký pán jako říkal, no jo, my jsme ho viděli se sousedem, měli jednu pušku a řekli, že půjdou zastavit Němce, co jdou od Kateřinek směrem na Chodov a chtěli se dostat do Prahy.“

O den později potom našli Aloise Křejpského zastřeleného v jetelovém poli, v pěsti držel pár stonků jetele, které potom Růženina maminka celý život opatrovala na památku. „Sestra přišla domů a říkala – tatínek umřel. Já to řeknu upřímně, mně nedošlo, co to znamená, že umřel, že nebude.“ Aby zjistila víc, utíkala malá Růžena po tragické zprávě ke škole, kde byli padlí, a chtěla tatínka vidět, ale pan učitel ji tam nepustil.

Padlých z chodovského povstání tam totiž bylo přes čtyřicet, a nechtěl, aby malé dítě vidělo tolik mrtvých. „Když se Němci nedostali přes ten Chodov, tak tam udělali razii do několika domů. A kdo byl doma, tak toho prostě zastřelili. Takže tam je i čtrnáctiletý chlapec s maminkou. A ti všichni potom byli snesení do té školy do jedné třídy a leželi na podlaze vedle sebe.“

Pro všechny padlé z Chodova potom sousedé uspořádali veliký společný pohřeb a padlé uložili k odpočinku do společného hrobu na Kateřinkách. Místní sedláci půjčili své vozy, na kterých se odvážely rakve, a šlo se průvodem, ve kterých šly děti v bílém – na připomínku toho, že mezi padlými bylo právě i dítě. Do společného hrobu později pohřbili i sovětské vojáky, kteří padli v oblasti Kunratic a Chodova. Na pražských Hájích připomíná události pražského povstání pamětní deska, a přímo Růženina tatínka i ulice Křejpského na pražském Opatově.

S Červeným křížem do Švédska

Po smrti manžela zůstala paní Křejpská sama se třemi dcerami, jedině nejstarší už byla vdaná. Pan učitel Dudek, který učil Růženu v první třídě, její maminku přemlouval, aby ji dala na výchovu do jejich rodiny, protože Dudkovi byli bezdětní, a rádi by se o ni postarali, zajistili jí studium a podobně. Nakonec k tomu ale nedošlo: „Nakonec já jsem maminku umluvila, že z domova nechci, takže to nedopadlo.“

Krátké odloučení od rodiny ale přece jen Růženu čekalo, ovšem mnohem zajímavější – v roce 1946 se účastnila půlročního zájezdu Červeného kříže do Švédska. „Vypravený od Červeného kříže celý vlak, a tam jely děti z celý republiky. Byli jsme asi čtyři týdny v karanténě v Göteborgu, a pak nás dali do rodin.“ V některých rodinách bylo českých dětí víc, ona ale zůstala sama a bojovala tak s jazykovou bariérou. Snažila se vystačit si s němčinou, kterou znala ze školy, ale její rodina jí nerozuměla, takže se nakonec domlouvala spíš rukama nohama. Ráda ale na ten zájezd vzpomíná.

Ráno svatba, dopoledne promoce

Když Růžena přemýšlela, čemu by se chtěla v životě věnovat, rozhodla se nakonec podle svého budoucího manžela. Ten studoval fakultu architektury a pozemního stavitelství, a aby mohli trávit co nejvíc času společně, přihlásila se na ni i ona. Promovala v roce 1959, a ten samý den se dokonce i vdávala. „Ráno svatbu, dopoledne promoci a odpoledne svatební hostinu.“ S maminkou na Staroměstské radnici uprosily úřednici, aby je předsadila před první už domluvený obřad, protože jindy nebylo místo. Oddali je tak hned brzy ráno, odkud pak jen přeběhla na promoci do Karolina. „Takže jsem v jenom dni se čtyřikrát převlíkala. Do svatebního, do promočního, zase do svatebního…“

V Pražském projektovém ústavu, kde Růžena celý život pracovala, se podílela na velkých projektech – pražské bytové výstavbě nebo stavbě dětské nemocnice v Motole. „Výhoda pro nás projektanty byla v tom, že to, co jsme narýsovali, to se druhý den stavělo.“ S kolegy z práce měla velmi dobré vztahy, absolvovala i spoustu pracovních zájezdů, z nichž vyzdvihuje dlouhou cestu z druhé poloviny 60. let: „Jel celý vlak dráhy, a ti nám propůjčili jeden vagon. A my jsme jeli vlastně Curych, Bern, Ženeva, Monte Carlo, Lurdy, Norimberk, ne, Hamburk, v Norimberku jsme nebyli. Takže my jsme projeli vlastně celou západní Evropu.“

Růžena byla od vysoké školy až do roku 1991 členkou KSČ. Ráda vzpomíná obzvlášť na oslavy prvního máje, které si užívala jako dítě i jako dospělá. Ze strany vystoupila ve chvíli, kdy odešla do důchodu, a už by nestíhala sledovat všechny novinky. Měla dva syny, kteří oba bohužel v nedávné době zemřeli, ale v roce 2018, kdy vznikl tento rozhovor, se těšila ze čtyř vnoučat a dokonce i jednoho pravnoučete.