„Stačila malá chybička na tý dráze, nechat zrušit vlak nebo ho nechat stát na koleji, to všechno bylo sledovaný. A jakmile to zjistili, tak se hned ptali proč to bylo, jak to bylo a tak dále. A hned tam byli... Tam byl jeden esesák, který měl velkýho čokla a to byl největší, jak se říká, dobytek, kterého potom během revoluce honili, kterýho potom chytili nahoře, asi tři kilometry od toho našeho nádraží a tam ho popravili. Zastřelili ho, to bylo nejlepší, protože to skutečně nebyl člověk, on byl zvíře, já jsem říkal. A on měl toho psa, který byl byl schopný vás roztrhat, to byl vycvičený vlčák. To jsou takový momenty, který člověk zažíval. Ale musím říct, že našlo se skutečně dost dobrých vlastenců, kteří mlčeli, ale věděli proč mlčí.“
„V tom okamžiku potřeboval Zelenka-Hajský někoho, komu může věřit nejvíc a to byl právě Jaroslav Pechman. Tomu věřil a ten Pechman mu dělal zástupce. Pechman byl jinak kapitán v záloze pozemního vojska, československého, tenkrát ještě, a tak mu věřil tak, že zkrátka mu svěřil úsek zbraní. To znamená, že ty zbraně, co byly shazovaný, ne všechny, ale některé byly zakopány na zahradě u Pechmanů. Co měli u baráku. A když byla potom revoluce, v pětačtyřicátým roce, konec války, tak je vykopali a dostali to ti, kteří bránili to občanstvo, když postupovali němečtí vojáci. Takže ten se staral o tu část zbraní. Pechman sám chodil vždycky, všude a to znamená i v té době atentátu, hlídkovali na cestě, kudy jezdil Reinhard Heydrich. A chodil tam jako učitel na housle. Ale v tom obalu na housle neměl housle, ale měl tam zbraně, to znamená granáty a takový věci. Že kdyby náhodou, tak aby měli zbraní dostatek. Zkrátka, aby se podařil ten atentát.“
„Jardu sebrali ten den, přímo ze školy. On tam nechal akorát tašku a v ní byl vzkaz, že ho sebralo gestapo. Aby rodiče věděli... Protože on si myslel, že rodiče žijí, aby byli informováni. Ale tam už nikdo nebyl. A pro tatínka samozřejmě přišli taky, ten si vzal ten jed... Všichni tři potom byli soustředěni na Pankráci. Z Pankráce byli potom a odtud potom někam, kde je soustředili a v lednu potom převezli do Mauthausenu, kde byli druhý nebo třetí den popraveni, 26. ledna. Tak to šlo rychle. A Milena, poněvadž byla na hodině piana, protože strýc chtěl, aby se Milenka naučila hrát, aby byla trošku zajímavější, tak chodila na hodiny piana. A tím, že byla pryč... A když se pak vrátila, tak našla celý byt zapečetěný...“
"Tatínek byl v práci, byl na ředitelství pošt v Holečkově ulici na Smíchově a když viděl, jak jdou oblečení ti gestapáci, tak vzal ten jed, který dostal, buď od Kubiše nebo od jednoho z těch atentátníků a než ho odvezli na Pankrác, tak byl mrtvej. Takže to udělal zrovna tak, jak si řekli tenkrát. To byli čtyři, kteří dostali ty jedy, ty pilulky, který spolkli vždycky. To byl Zelenka-Hajský, to byla ta Marie... A syn Zelenky, který dělal posla, to obíhal. Tak ti čtyři spolkli ty jedy a byli mrtví okamžitě. Když přišli (gestapo), tak se vymlouvali, že je bolí hlava, nebo že musí na záchod, nebo do koupelny, tam to spolkli a byl konec. To byli totiž vedoucí té radikální skupiny, která měla jeden jediný úkol, postarat se o ty dva atentátníky."
Miloslav Hrubý se narodil 22. července 1927 v Praze. Vyrůstal v pražské čtvrti Michle v domě, který před válkou postavil jeho otec. Miloslav od útlého dětství docházel na cvičení do místního Sokola, kde se poprvé setkal s o dva roky mladší Milenou Pechmanovou, s níž v pozdějších letech sdílel její tragický osud. Milena byla dcerou Jaroslava Pechmana, starosty michelského Sokola a blízkého přítele Jana Zelenky, jedné z nejvýraznějších osobností československého protinacistického odboje. Jan Zelenka stál u zrodu rozsáhlé sokolské odbojové organizace Jindra a společně s Jaroslavem Pechmanem založili i její radikální frakci, odbojovou skupinu Říjen. Po vysazeni parašutistů z výsadku Anthropoid se členové skupiny Říjen zapojili do jejich podpory. Po útoku na Reinharda Heydricha byla celá skupina vyzrazena a všichni její členové, včetně jejich rodinných příslušníků, byli pozatýkáni. Jaroslav Pechman v přítomnosti gestapa spolkl ampuli s jedem, zemřel při převozu do Petschkova paláce. Ve stejný den byla zatčena i jeho manželka Marie a sedmnáctiletý syn Jaroslav. Pro jejich dceru, tehdy dvanáctiletou Milenu, přijelo gestapo o dva dny později. Několik měsíců strávila na zámečku Jenerálka, kde gestapo zřídilo speciální dětský domov pro děti popravených odbojářů, následně byla převezena do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova a na konci války do pracovně-výchovného tábora v Plané nad Lužnicí. Do Prahy se vrátila 12. května 1945, tentýž den se také dozvěděla o osudu celé své rodiny. Její maminka a bratr byli v lednu 1943 popraveni v koncentračním táboře Mauthausen. Miloslav Hrubý začal během války studovat obchodní akademii, škola ale byla na příkaz protektorátních úřadů v roce 1944 uzavřena a Miloslav měl odjet v rámci totálního nasazení do Říše. Díky otci, který byl úředníkem na pražském Masarykově nádraží, získal možnost absolvovat rychlokurz zaměstnance na dráze a do konce války pak pracoval jako výpravčí. Po válce odmaturoval na obchodní akademii a krátce studoval právnickou fakultu. V rámci Sokola se navíc vrcholově věnoval atletice. V roce 1948 nastoupil do zaměstnání v podniku zahraničního obchodu Centrotex, kde zůstal až do odchodu do penze. Jeho pouto ke křehké Mileně Pechmanové postupně přerostlo v hluboký, celoživotní vztah, prožili spolu bezmála šest desítek let. Milena Pechmanová-Hrubá zemřela v roce 2008, Miloslav Hrubý v roce 2023, krátce po natáčení pro Paměť národa.
