The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hrubý (* 1928)

• narozen 24. února 1928 v Bělči

• jeho otec byl za ukrývání vysílačky za druhé světové války zavřen

• jejich rodina měla dobré styky s rodinou Milady Horákové

• v roce 1951 byl zatčen jako člen protistátní skupiny

• za nápisy proti komunismu na zdech a plotech byl odsouzen za „velezradu“ na patnáct let

• vězněn byl na Pankráci, ve Valdicích, v Jáchymově, v táboře Vojna...

• na první amnestii v roce 1960 se domů nedostal

• propuštěn byl 11. května 1962

• dnes žije v Hradci Králové

„Já sám jsem se chtěl zabít, já se přiznám!“

Dětství

Miroslav Hrubý se narodil 24. února 1928 v Hradec Králové - Bělči. Pochází ze zemědělské rodiny. Jeho otec Jaroslav hospodařil a za druhé světové války se stal členem odbojové skupiny Velký Josef.Na půdě měl ukrytou nefunkční vysílačku a někdo ho v roce 1944 udal. Byl vězněn na gestapu v Hradci Králové.

Po válce se vrátil k zemědělské práci. Ale začal být činný i v politickém dění. Stal se členem České národně socialistické strany. Byl ve styku třeba s doktorem Hubertem Ripkou, který byl v předokupační vládě ministrem zahraničního obchodu. Při jedné schůzi v Hradci Králové řekl pan Jaroslav Ripkovi: „,Bratře Ripko, nezapomeň, že ta situace na vesnici je taková... a já to vím dobře, protože se pohybuji mezi normálníma, průměrnýma lidma... že každej je přesvědčenej o tom, že dojde ke komunistickýmu převratu u nás.´“ Načež mu bratr Ripka odpověděl: ,Bratře Hrubý, naše demokracie je tak silná a pevná, že k ničemu podobnému nemůže dojít.´Když potom došlo k únorovému převratu, pan Jaroslav byl za Národně socialistickou stranu poslán jako delegát k Eduardovi Benešovi. S ním nemluvil, ale potkal se tam právě s Ripkou a ten mu řekl: ,Bratře Hrubý, tys měl pravdu. Došlo k převratu, tys měl pravdu a tohle jsme my nedocenili.´“

Po roce 1948

Rodina Hrubých a hlavně pan Jaroslav měli blízký styk s rodinou Milady Horákové. S jejím manželem Slávou chodil pan Jaroslav do školy a hodně se přátelili. Milada Horáková byla do Bělče příslušná. Rodina Horákových má v Bělči dodnes hrobku. Tím, že se pan Jaroslav s Horákovými stýkal, byl trnem v oku tehdejšímu komunistickému režimu. Celá rodina Hrubých měla být vystěhována do pohraničí.

Do Bělče byl nasazen provokatér StB, který měl za úkol zorganizovat protistátní skupinu. Její činnost spočívala ve psaní nápisů a hesel proti komunistickému režimu. Tyto nápisy psali na různá místa, na zdi, na ploty... Do této skupiny patřil pan Miroslav Hrubý a další tři lidé. Pan Miroslav byl zatčen 26. listopadu 1951 a následně byl zatčen i jeho otec Jaroslav, který však se psaním nápisů neměl nic společného.

„Přitom nás zavřeli čtyři a za pár dní ještě další tři z Polánek. To byli lidi, který já jsem nikdy neznal.“Zatčení z Polánek do skupiny prakticky ani nepatřili. Tito lidé provokatérovi StB jen dali barvu, ani nevěděli na co ji potřebuje. Jen proto byli následně „zařazeni“ do protistátní skupiny a odsouzeni na osm až deset let vězení.

Vazba na Pankráci a soud

Po zatčení odvezli pana Miroslava do vazby na Pankrác. „No, kdybych měl vypravovat jak vypadala vyšetřovací vazba, tak to už je vzpomínka trošku smutná, tady. Tam... jak člověk trpěl, co s ním dělali... já tam byl sedm měsíců. Nedostal jsem se absolutně ven... samozřejmě ten hlad a všechno to bití do spod noh a hlavně dřepy. Dřepy ty mně nejvíc ublížily, protože to člověk musel dělat, za těch sedm měsíců snad deset tisíc dřepů člověk musel udělat. ,Mluvte, mluvte!´ Když ne, tak dřepy, dřepy a po tom následoval... padnul člověk. A pak tam byla ta temnice, když neodpovídal. Tam prostě vyslýchali ve dne v noci, to bylo v noci, jo. Do tý temnice mě dovedli a tam jsem byl kolik dní. I přes první Vánoce jsem tam byl v padesátým prvním roce. Slaný jídlo mně dali předtím. Já jsem měl žízeň, nic jinýho, tam byly ten záchod v rohu na stupačky a já jsem musel pít, z toho jsem musel pít prostě, páč to člověk nevydržel. Volali jenom, jestli chci mluvit, todle mluvit a tak dále a zase zpátky. Takže takhle to pokračovalo a hlavně chtěli ode mě vědět, jestli otec můj věděl o mojí činnosti. Což jako jsem na to byl jasně tak zatvrdnutej, že kdybych měl já nevím cokoliv říct, tak tady jsem na to vždycky odpověděl, že nevěděl. On nevěděl, to teda byla pravda, že nevěděl. Potom tam člověk musel ležet, ruce takhle, svítili na něj, budili ho v noci, jídlo nedali a volali k výslechům. Volali hlavně v noci. To utrpení tam bylo veliký. To se musí prožít, to se nedá nijak vypravovat, protože by tomu nikdo nevěřil, kdo to takhle neprožil. Jsem nebyl venku za těch sedm měsíců. Ty ostatní kamarádi ty jsem viděl takhle okýnkem, ty pochodovali už venku, protože mě tam drželi hlavně abych řekl ,táta´, tam tlačili hlavně na mýho otce.“

Po nesčetných výsleších a sepsání nepravdivých vynucených protokolů, se je musel vězeň učit nazpaměť. Protokoly člověk musel podepsat, jinak by ho umlátili snad i k smrti. Volali ho ve dne v noci pokládali mu otázky a na ty musel vždy odpovídat stejně.

Z Pankráce nejvíc vzpomíná pan Miroslav na majora Jarku. „Ten hlavně chodil v noci a tvrdil mně: ,Váš otec bude popravený!´“

Na cele měl pan Miroslav spoluvězně Černohouze. Po sedmi měsících ve vazbě se pan Miroslav dočkal soudu. „Když mě vedli, tak po jedný straně mě vzali do místnosti a tam se mně představil jeden pán a říká mi: ,Já jsem váš obhájce ex offo.´ Já jsem ho v životě neviděl, já jsem s ním nikdy předtím nemluvil. A ta rozmluva trvala pět minut a říká mně: ,Vy máte naučený protokoly, vy musíte odpovídat na každou otázku, tak tu odpověď dáte takovou, jakou jste naučenej byl v Hradci. Když nedáte, když odpovíte jinak, tak dostanete trest smrti, kterej máte navrženej. Máte navrženej trest smrti, toho si musíte být vědom.´ Tak jsem se s ním tímhle způsobem jako rozloučil a šel jsem k tomu soudu. My jsme byli nadopovaný ovšem do toho soudu, tam měli medikamenty a všechno. To jsme byli dopovaný už v Hradci na vyšetřovačce. Tak to bylo takový divadlo. To bylo, prostě ten soud, to bylo největší divadlo, jaký vůbec může bejt, taková šaškárna, že to by nikdo nepochopil tohlencto. Tam prostě otázka, odpověď a člověk odpověděl a nakonec si řekl: ,No, tak já jim mám říct něco jiného, nežli jsem podepsal v protokolech a oni mě pověsej.´ To bylo první den a tak jsem se vracel na tu celu, k tomu Černohauzoj. On mě obejmul a říká mně: ,Kamaráde, dyť seš zachráněnej, stejně to praskne.´ Já mu říkám: ,Chlapče, ještě jeden den. Ještě jeden den bude trvat.´ To trvalo dva dni to přelíčení.“

Pan Miroslav byl nakonec odsouzen za velezradu na patnáct let vězení.

Valdice

Na Pankráci byl ještě asi čtrnáct dní, pak ho odvezli do „Kartouz“ do Valdic. Tam byl tvrdý režim. Člověk se tam naučil různým řemeslům... draní peří, lepení pytlíků, šití rukavic, punčoch... „Kdo nesplnil normu, tak měl hlad, tak mu nedali najíst.“

„Tak, když jsem se dostal, potom už, z toho ,Sin Singu´, jak jsme tomu říkali, na ty společný cely, kde nás bylo třeba padesát. Samozřejmě že to bylo hrozný, když tam byl jeden záchod v rohu a bylo tam 60 lidí na jedný cele a málo jídla a všechno a ty normy tam a tak dále. A buzerace taková, že člověka šacovali, i když šel z dílny, aby něco neprones.“

Asi po dvou měsících, co byl pan Miroslav ve Valdicích, musel na lékařskou prohlídku. „A tak jsem měl radost z toho, že jsem zdravej, že mě vodvelili na Jáchymov. Páč člověk, jakmile jde z nějakého prostředí, tak má radost z toho, že zase bude v jiný společnosti, že tam bude volnost, že mu tam bude lepší a tak dále. Jenomže v tom se člověk mejlil, vždycky se tam mejlil o takovejhlech věcech. Tak přes ústřeďák jsme jeli a dali mě na tábor Vojna. Tábor Vojna na Příbrami.“

Tábor VOJNA

V táboře Vojna byli vesměs političtí vězni, kteří měli délku trestu delší než deset let. Pan Miroslav začal prakticky okamžitě pracovat v dolech. „Asi šestnáct dír se muselo navrtat a odejít. A civilové to odpálili a druhej den se to muselo vyfedrovat. Čili naházet do těch vozejků a navozit k šachtě. Když tohlencto nesplnila ta četa, ty tři lidi asi nebo dva, podle toho jak to bylo, tak musel každej... To se venku, když se fáralo, tak se stálo hodinu třeba, někdy dvě. A teďka přečetli, řekněme takovejch sto lidí vyfáralo. Oni 20 přečetli, že nesplnili cyklus a museli zpátky. Tak se muselo jet zpátky a tam celou další směnu, celejch dalších osm hodin, tam dali těm lidem práci, že museli dělat. A teď ty lidi byli slabí, tam byl hlad.“

Několikrát se panu Miroslavovi stalo, že se před ním nebo za ním zřítil strop v důlní chodbě. Po nějaké době se pan Miroslav dostal na zednickou práci na povrch.

Asi v roce 1954 poslal pan Miroslav domů černý dopis. Byl ale zachycen a velitel si nechal pana Miroslava zavolat.

„Tak mě zavolal Duba a mně říká: ,Tak co, poslal jste někdy černej dopis?´ Já říkám: ,Ne. Nikdy nic takovýho mě ani nenapadlo.´ A tak on k tomu mlčel a jen mi ho takhle ukázal, ten dopis. No, tak já jsem řekl samozřejmě: ,Poslal.´ No, to víš, to člověk má před sebou, tak musí přiznat tu věc, no. Tak říká: ,No, tak nechceme nic vědět, jenom po kom jste ho poslal. Nic jinýho.´ Já říkám: ,Pochopitelně po civilovi.´ ,Jak se jmenoval, kde dělal a tak dále?´ Já říkám: ,Jó, to já, pane veliteli, toho já neznám.“ Jestli on mě shodil, nebo ne, to já jsem tenkrát nevěděl. A tak on říká: ,No, tak dobře, tak když nevíte, tak jdete do bunkru.´ Tak mě odvedli do bunkru. Bunkr, to bylo betonová podzemní, polovičkou to byla taková... nízký to bylo, člověk se tam nemoh ani postavit. Ale tohlencto to bylo právě, ještě když jsem fáral, tahlencta věc, co teďka vypravuju. To jsme přišli z toho... ze směny... a mě volali na velitelství. A já jsem byl tenkrát nachlazenej, já jsem byl strašně nachlazenej, měl jsem nějakou skřipku nebo něco takovýho. A pak se odehrálo tohle, že mě volali na velitelství a hodili mě do bunkru. A ten bunkr prostě... tam nosili jednou za čtyři dni, se tam podívali a nosili trošku kafe a krajíček chleba tmavýho. Je zajímavý, ptal jsem se na to doktorů tam a tak, že během několika dní v tý zimě... tam byla zima, to bylo pozdě na podzim mě tam hodili... bez deky, beze všeho, v kabátě. Já jsem byl takhle zkroucenej, ten obyčejnej muklovskej, sem dal přes hlavu takhle a dejchal jsem, jen tím vlastním dechem. Já jsem nesměl usnout, já jsem říkal, že když tady usnu, tak už se zimou neprobudím. To trvalo tohlento čtrnáct dní a ty doktoři pak mi říkali, že to tělo dá na vlastní obranu prostě... takovej pud má, že takovýhle nemoci ho pak přejdou, v týhlenctý fázi, kdy člověk je ohroženej na životě. Ono mě to opravdu přešlo. Akorát mi byla zima furt, že jo, to bylo normální, takhle člověk musel chodit běhat. Jednou za čtyři dni mě vodili k tomu veliteloj a vždycky se mě zeptal: ,Tak co? Už jste si vzpomněl, po kom jste to poslal?´ ,Nevím, neznám, po jednom civiloj. Neznám ho, no.´ ,Tak zpátky do bunkru jdem.´ Nebavil se se mnou. A tak takhle jsem trávil asi těch čtrnáct dní tam, ležel na zemi, dost zjihlej a za čtrnáct dní to už jsem nemohl, tak mě vyvedli.“

Jindy se dostal pan Miroslav do korekce se svým kamarádem Michalcem, protože neplnili normu. „A Michalec mě řikal: ,Poslechni, Miro. Jestli nás budou volat, že jsme nesplnili normu a hoděj nás do klece... tak se vzepřem prostě. My za nic nemůžem a nepudem tam.´ Tohle bylo na Bytízu, nás odvezli na Bytíz, to bylo po tý stávce, jak byla na Vojně. Taky jo. Volali nejdřív: ,Michalec. Dostaví se na velitelství.´ Já jsem řek: ,Aha, tak za chvilku pudu já.´ Předtím jsme se dohodli, že se budeme bránit prostě vší silou. Michalec, tak tam šel. No. Za půl hodiny... za nějakou dobu... volali mě: ,Hrubý Miroslav. Na velitelství.´ Tak jsem šel já a já byl už tak ztvrdlej, prostě jsem si říkal, že jsme si řekli, že tam nepůjdem dobrovolně. Tak jsem řek: ,Ne, já nikam nejdu, nechte mě bejt, já jsem nic neudělal. Jestli jsem splnil normu, nebo ne, za to já nemůžu.´ A on říká: ,Tak honem. A honem pěkně naklušte.´ No, já jsem se začnul bránit. Já jsem začnul mlátit kolem sebe, rukou takhle. Jóó, vono jich tam přišlo pět, ze všech stran najednou se tam objevili, seřezali mě, teď mně dali želízka a už mě vedli. Tak já... celý tři dni mně je nesundali, celý tři dni jsem tam byl tak, jo. Jestli člověk měl v sobě něco, nebo tam to, všechno jedno takhle. Po těch třech dnech mně to teprv přišli, sundali a prodloužili mně to tenkrát o čtrnáct dní. A tenhle Michalec byl vedle. Vedle v cele a ten tam křičel: ,Vy kurvy, přijdou Američani, oni vás pověsej, vy tam mučíte kamaráda!´ Jemu to taky prodloužili pak asi o tejden. A tak takhle tam člověk žil, no.“ Pan Miroslav byl pak vrácen z Bytízu zpátky na Vojnu a do roka dostal zprávu, že Michalec na Bytízu zemřel.

Amnestie

Antonín Novotný vyhlásil 9. května 1960 amnestii. Tato amnestie byla podmíněna souhlasem MNV. Pan Miroslav, ačkoliv byl jen malý politický vězeň, se na první amnestii domů nedostal. V Jáchymově zažil i útěky muklů. Vězni, když se jim podařilo utéct, šli na 99 procent na smrt. Když někoho chytili, zastřelili ho. Pak ho všem vězňům v táboře ukazovali a nikdo ho nesměl ani politovat, ani smeknout.

Na přelomu roku 1960 a 1961 převezli pana Miroslava z Jáchymova opět na Pankrác. „No, já... když jsem na tý Pankráci pak... Jsme tam dělali... všechno to bylo třídně rozdělený, no. Tam bylo poschodí, kde... nejdřív mě tam chtěli popravit a potom jsem tam pracoval. To už jsem tam byl myslím v tom šedesátým, jo... v Praze... po tý první amnestii, co mě nepoctili. A před tou druhou amnestií v šedesátým druhým. Tak tam začalo stěhování, protože tam bylo... jedno poschodí byli třídní nepřátelé, živnostníci a tak dále a sedláci a dole zas byli ty zlodějíčkové a všelijaký takový ty... A najednou předtím, tejden předtím, přišlo nějaký stěhování a prej, abych si vzal svý věci a že se budu stěhovat. Tak oni mě vhodili mezi ně, jo... mezi tyhle zloděje a tak. A tak jsem si říkal, tak tohlencto snad není normální... co se tady bude dít. Když přišla ta v tom šedesátým druhým roce, mě pustili 11. května. Tak nás dali někde do sklepa a odvezli. To ještě jsem šel dolů po těch schodech a tam se mi nějak podvrklo koleno a mě museli odvízt... Nervy tam nějak pracovaly nebo něco takovýho. Tak jsem zapíral, když jsem šel k doktorovi, jestli jsem zdravej, když nás propouštěli. Tak jsem se bál, aby mě tam nenechali ještě... na léčení. Tak jsem řekl, že jsem zdravej, i když jsem kulhal a nemohl jsem moc na nohu, na koleno. Pak nás rozvezli po celý Praze, vysazovali. Přijel jsem domu a pak jsem si sed na lavici a tam jsem asi půl hodiny brečel, páč to byla změna, jo. Doma zase, když člověk si lehnul do trávy, ono bylo hezký počasí. A nemohl pochopit jak, říkal si: ,Jak ten svět je krásnej, z čeho jsem se to dostal.´ A všechno nádherný, prostě nádhera, jak kdyby člověk byl v nebesích nebo někde. Jenže ono to stejně tohlencto ta nádhera trvalo, než to všechno vyprchalo, nějakej měsíc.“

Po propuštění

Po propuštění dělal pan Miroslav zedničinu. Pak ještě nějaký čas v gumovce. A nakonec, když už měl částečný invalidní důchod, dělal vrátného. Práce na uranu se postarala o to, že měl pan Miroslav rakovinu jazyka. Patnáct let těžkého žaláře a tvrdé práce se na zdraví pana Miroslava podepsalo.