The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hrudníková (* 1943)

• narozena 21. září 1943 v Senici na Hané

• rodiče Josef a Marie Tobiášovi pocházeli ze zemědělských rodinných

• strýc Josef Heřman Tyl, premonstrátský duchovní, byl pronásledován a vězněn nacistickým i komunistickým režimem, stal se opatem kláštera v Teplé

• rodina přišla v rámci kolektivizace o majetek, roku 1957 vstoupili do JZD

• vystudovala jedenáctiletou školu v Litovli, poté dvouletou ekonomickou nástavbu v Mohelnici

• roku 1966 sňatek s Vojtěchem Hrudníkem, vychovali tři dcery

• celý život pracovala jako účetní

• roku 1973 se s rodinou přestěhovali do Olomouce

• v roce 2020 žila ve Velkém Týnci

Psal se rok 1953, když do domu Josefa a Marie Tobiášových v Senici na Hané vtrhla skupina pěti mužů, aby provedla domovní prohlídku. Byla sobota dopoledne, matka zrovna smažila koblihy. Vyděšené děti s matkou musely zůstat pod dozorem jednoho z příslušníků v kuchyni, otec odešel s ostatními, aby je provedl po hospodářství. Marii Hrudníkové bylo deset let.

Strýce odvezlo z kláštera gestapo

Marie Hrudníková, rozená Tobiášová, se narodila 21. září 1943 v Senici na Hané jako nejstarší ze tří dětí do zemědělské rodiny. Otec František pocházel ze Senice na Hané, matka Marie z nedalekého Cakova. Rodiče se brali roku 1942. Byli praktikujícími katolíky a k víře vedli i své tři děti. V Senici měli hospodářství čítající asi 18 hektarů. Otec byl pokrokový, kupoval zemědělské stroje, roku 1948 pořídil auto. Najímali také sezónní pomocníky. Při žních si děti směly vzít koláče až poté, co se dostalo na všechny pracovníky.

Matčin bratr, Josef Heřman Tyl, vstoupil roku 1935 do řeholního řádu premonstrátů v Nové Říši. Roku 1940 byl vysvěcen na kněze. V květnu 1942 ho spolu s dalšími sedmi členy kláštera zatklo gestapo. Osazenstvo kláštera skončilo v Kounicových kolejích v Brně. Tam strýc strávil osm měsíců. V lednu 1943 odjel transportem do koncentračního tábora v Osvětimi. Později putoval do Buchenwaldu, kde se dočkal konce války. V Osvětimi pomáhal ošetřovat nemocné, v Buchenwaldu, kde působil na pitevně, měl více možností. Díky záměně registračních karet mrtvých vězňů za živé zachránil několik životů. Jako pověřenec francouzského Červeného kříže pečoval po osvobození o nemocné. Po nákaze tyfem se musel léčit v Paříži a domů se vrátil v srpnu 1945. Roku 1946 byl jmenován převorem kláštera v Teplé, kde žili za války němečtí premonstráti. Jeho zásluhou nebyl klášter zkonfiskován v rámci Benešových dekretů.

Kříže na zdech nahradil Gottwaldův portrét

Lidé se po válce pomalu vraceli k dřívějšímu životu. Roku 1946 se konaly první svobodné volby, v nichž zvítězili komunisté. Roku 1948 do svých rukou převzali veškerou moc ve státě. Rodinu čekaly krušné časy. V roce 1949 nastoupila Marie do první třídy obecné školy v Senici na Hané. Pamatuje si, že kříže na zdi nahradil obraz Klementa Gottwalda.

Brzy začala kolektivizace. Tobiášovi, které režim označil za kulaky, museli odevzdat zemědělské stroje místní strojní a traktorové stanici (STS), později jim odvedli i koně. Měli nařízeny vysoké dodávky. Lidé, kteří je nezvládali plnit, se mohli dostat do vězení. Rodiče se tak ocitali v absurdních situacích, kdy museli vykupovat mléko od záhumenkářů, jimž soudruzi ponechali krávy. Za mléko zaplatili trojnásobek ceny, kterou jim pak vyplatilo družstvo. Marie si pamatuje, jak se z nich stali ze dne na den třídní nepřátelé. Situace byla absurdní, na vesnici se všichni znali, přesto se od nich někteří začali odvracet. Že je z kulacké rodiny, jí dávali pocítit děti i učitelé. „Když padal sníh, takové ty velké vločky (u nás na Hané se říkalo, že padají kulaci), tak na mě děti pokřikovali, že padají kulaci,“ vzpomíná. Neměla moc kamarádů, učitelka jí jako jedinou ve třídě oslovovala příjmením.

Z kláštera do uranových lágrů

V únoru roku 1950 byl znovu zatčen strýc, a to v souvislosti s připravovanými politickými procesy s představiteli řeholních řádů. Na jaře 1950 začal režim v rámci Akce K s likvidací klášterů. Strýce odsoudili v politickém procesu Pícha a spol. k dvanácti letům odnětí svobody za velezradu. Trest si odpykával v nejhorších kriminálech, mimo jiné v Leopoldově, kde byl vězněn ve stejném období jako Gustáv Husák a na Mírově. Marie s maminkou a sestrou absolvovala v padesátých letech dvě návštěvy strýce ve vězení, nejhůře na ni zapůsobil Leopoldov.

Josef Heřman Tyl strávil ve vězení celá padesátá léta, propustili ho v prosinci 1958 na základě amnestie prezidenta Novotného z roku 1957. Zažil nejhorší poměry, které ve věznicích panovaly v letech 1950 až 1953. Praktiky vyslýchajících si nezadaly s těmi, které používalo za války gestapo. Vězni byli psychicky i fyzicky týráni, trpěli hlady. Svého času strýc vážil 46 kilogramů.

Báli jsme se, že otce zavřou

Roku 1953 zažila rodina Tobiášových v souvislosti s vězněným strýcem domovní prohlídku. Příslušníci údajně hledali ukryté premonstrátské zlato, které samozřejmě nenašli. Rozřezali i slamník v dětské postýlce. Zabavili tedy alespoň hodiny a koberec, které věnoval rodičům jako svatební dar, část jeho promítačky s diapozitivy a bílou vlněnou látku, určenou na premonstrátské roucho, kterou u nich měl strýc uloženou. Rodina skrývala také strýcovy rukopisy.

Roku 1956 došlo k další události, která mohla dostat otce do vězení. Rodiče měli ve dvoře postavený výměnek, který dočasně pronajímali rodině Hlavinkových. Mariin bratr si často hrával s jejich synem. „Na konci naší zahrady se nacházel sloup elektrického vedení a kluci, kteří v té době měli asi deset let, na sloup vylezli. Netušili, že pojistky vypnuly proud v drůbežárně a udusilo se tam velké množství kuřat. Ošetřovatelka, která je měla přijít zkontrolovat, večer nepřišla,“ vzpomíná Marie Hrudníková. Z klukoviny vznikla aféra, probíhalo vyšetřování, padala slova jako kolaborace apod. Nakonec se podařilo vše vysvětlit.

Jako děti kulaků jsme měli jít pracovat do družstva

V roce 1957 Marie dokončila základní vzdělání. Téhož roku vstoupili rodiče do družstva. Chtěla studovat střední zemědělskou školu, jako dcera kulaků a neteř vězněného duchovního ale neměla šanci. Vzdělání dle soudruhů nepotřebovala, její kroky měly vést rovnou do jednotného zemědělského družstva (JZD). Rodičům se, díky její vrozené oční vadě, podařilo sehnat potvrzení, že nemůže pobývat v prašném prostředí.

Nakonec se dostala na jedenáctiletku do Litovle. Přijetí Marie na školu však bylo podmíněno tím, že mladší sourozenci nastoupí rovnou do družstva a studovat nepůjdou. Maturovala roku 1960. „Kolem roku 1962 režim konečně pochopil, že se bez základního zemědělského vzdělání neobejdeme, kromě manuální práce se začalo prosazovat i zemědělské vzdělání. Můj bratr nemusel z učiliště rovnou do družstva, ale dostal se na střední zemědělskou školu mechanizační do Krnova,“ vzpomíná Marie Hrudníková. Mladší sestra vystudovala dvouleté zemědělské učiliště, poté pracovala v JZD. Později vystudovala dálkově střední zemědělskou technickou školu v Olomouci.

Roku 1958 se vrátil z vězení strýc s pětiletou podmínkou. Kněžskou službu vykonávat nesměl, nastoupil v Cakově do JZD. V roce 1964 znovu získal státní souhlas. V letech 1964 až 1969 působil na faře v Bohuslavicích.

Marie chtěla po jedenáctiletce pokračovat ve studiu, doufala, že by jí mohlo být povoleno absolvovat dvouletou ekonomickou nástavbu v Mohelnici. Díky rajonizaci okresů se otci podařilo získat na žádost razítko úředníka v Olomouci, jemuž jméno Tobiáš nic neříkalo. Po ukončení studia začala pracovat jako účetní v JZD Třebčín.

Dcera přišla na svět dva měsíce po příjezdu tanků

S Vojtěchem Hrudníkem, elektrikářem z Přestavlk, se seznámila na plese v Senici. Brali se roku 1966. Pocházeli z podobných poměrů. Manželův otec v počátcích kolektivizace vystoupil proti zakládání družstev, byl uvězněn. Po svatbě žili u Mariiných rodičů v Senici, kde prožili i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Marie Hrudníková byla tou dobou ve vysokém stupni těhotenství. Řešili hlavně, jak se dostanou do porodnice. Příjezdové cesty vedly kolem olomouckého letiště. Nakonec vše dobře dopadlo. Roku 1969 se narodila druhá dcera Hana.

V roce 1973 se rodina přestěhovala do Olomouce. Marie Hrudníková začala pracovat na Okresní finanční správě, kde zůstala do odchodu na mateřskou dovolenou roku 1977, kdy se narodila dcera Magdalena.

V roce 1979 nastoupila jako hospodářka do JZD v Hněvotíně. „Už jsem absolutně nemohla dělat žádné vedoucí funkce, všechny byly schvalovány místní organizací strany,“ vzpomíná. Do KSČ nikdy nevstoupila. Dcery chodily od první třídy do náboženství, počátkem sedmdesátých let si Marii Hrudníkovou zavolal ředitel do školy. Přesvědčoval ji, aby dcery z náboženství odhlásila a upozorňoval, že jinak nebudou smět studovat. Neustoupila. Mladší nakonec vzali na gymnázium díky vyznamenání, druhá dcera vystudovala učební obor s maturitou – ekonom obchodního provozu. Vysokoškolská studia absolvovaly v Bratislavě, dcera Eva studovala farmacii a později teologii. Po promoci vstoupila jako novicka do dominikánského řádu, těsně před složením věčného slibu se rozhodla z řádu odejít. Nejmladší dcera Magdalena už studovala po revoluci, rozhodla se věnovat dětské divadelní tvorbě.

Revoluční události roku 1989 Marie Hrudníková vítala, účastnila se listopadových shromáždění na olomouckém náměstí. Josef Heřman Tyl byl roku 1989 zvolen opatem kláštera v Teplé, zemřel roku 1993. Marie Hrudníková se po revoluci věnovala oblasti privatizace zemědělství a později fúzi zemědělských podniků. Sedm let pečovala o nemocného manžela. Působila také v oblasti daňového poradenství. V roce 2020, v době natáčení, žila ve Velkém Týnci.