Vlastimil Hrůša

„Když sem přišli němečtí vojáci, tatínek přijel za mnou domů. Já šel v tu chvíli do školy. Tatínek mi říkal: ‚Dávej pozor, je tady německá armáda, a v tu ránu je nařízeno, že se začíná jezdit vpravo.‘ Chodil jsem okolo restaurace U Měšťáků do Hřbitovní ulice, tou do Benešovky.“ – „Pane Hrůšo, mě by zajímalo… ocitli jsme se ve vašem vyprávění v období druhé světové války a víme, že v Mladé Boleslavi byla silná židovská menšina. Máte nějaké vzpomínky na židovské spoluobčany nebo spolužáky z Benešovky?“ – „Židi byli tehdy soustředěni na hradě, měli takovou oázu a neměli to pochopitelně lehké. I v Habeši bylo několik židovských rodin, které neměly lehký život.“ – „Znal jste je osobně?“ – „Některé jsem znal i osobně. Nevzpomenu si už na jméno. Jejich děti byly mého věku a v Habeši jsme se dost kamarádili.“ – „Jak jste potom prožíval, že museli odejít do Terezína?“ – „Nebylo to pro nás lehké, když jsme věděli, že byli odvezeni do Terezína, a všeobecně víme, co tam měli za život a jak s nimi bylo zacházeno.“ – „Vrátili se někteří z těch, které jste znal?“ – „Nepamatuji si, kdo se vrátil. To si nepamatuju nikoho.“