The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Hruška (* 1922)

• narozen roku 1922 v Chrudimi

• člen meziválečného skautingu v Hradci Králové

• poválečné studium na ČVUT v Praze

• 50. léta - pracovní pobyt v Íránu

• dnes aktivní v organizaci oldskautů

Zdeněk HRUŠKA

Skautské hnutí nám dalo přátelství. Není to jen otázka organizace, ale mezilidských vztahů, protože ta přátelství existují i po 40 letech.

Zdeněk Hruška se narodil v roce 1922 v Chrudimi, ale jeho mládí i pozdější život je spojen s Hradcem Králové.

Skauting mezi válkami

V roce 1935 vstoupil ve třinácti letech do nově vzniklého 5. skautského chlapeckého oddílu v Hradci Králové. „Byla to doba, kdy jsme se snažili budovat novou republiku. Cítili jsme, že ji musíme bránit, protože byla ohrožovaná.“ Proto mezi běžnou náplň schůzek a výprav patřila branná výchova – např. střelba na střelnici, kurzy první pomoci, kurzy čtení map. Před válkou stihl oddíl ještě pět táborů, ale ten poslední v roce 1940 byl v průběhu rozpuštěn.

Mobilizace

V roce 1938 byl pan Hruška jako patnáctiletý se svým oddílem povolán, aby se zúčastnil mobilizace. „V květnu nás vzbudili v noci, dostali jsme papíry a v noci jsme svolávali tanky, v září 1938 jsme pak obsadili všechny policejní stanice, protože městští policajti byli odvedeni, a řídili jsme dopravu v Hradci.“

Poválečná obnova skautingu

Po skončení války v roce 1945 stál Zdeněk Hruška u obnovy nejen hradeckého skautingu. Již v létě téhož roku pořádal letní tábor u Pěčína. Tábor byl prodloužen na lesní školu pořádanou Milotou Fanderlikem, kde byl pan Hruška v roce 1945 jako frekventant a o rok později i jako instruktor. Z tradice tohoto kurzu vychází dnešní Lesní škola Jiráskovy oblasti organizovaná skautským střediskem Jičín.

Pracovně v Íránu

Po druhé světové válce odchází Zdeněk Hruška studovat do Prahy strojní inženýrství. Nastupuje do hradecké pobočky Škody Auto a v roce 1949 odchází na tři roky pracovně do Íránu, kde již předtím pracoval jeho otec. Do Íránu se ještě několikrát vrací, a v roce 1968 definitivně zůstává v Československu.

Díky cestování získal pamětník bohatou sbírku skautských známek. „Když tu byly sestry z Anglie, tak byly velmi překvapeny, že vůbec existujou skautský známky.“

Co člověk, to osud

Pan Hruška vzpomíná, že jeho oddíl byl ukázkou sociálního spektra. „Od rodin důstojníků, živnostníků, úředníků, železničářů až po podnikatele nebo zase na tehdejší dobu chudý lidi.“ Co člověk, to osud. A ty nebyly vzhledem k následné válce vždy veselé. Spousta jeho skautských kamarádů válku nepřežila, ale někteří měli štěstí více. Např. Richard Husmann: „V roce 1939 nám poslal na tábor pohled z Německa, že utíká. A dostal se pěšky přes Německo a Francii do Anglie. Tam se prohlásil o rok starší a přidal se k letcům RAF.“ Husmann se po válce, v květnu 1945, vrátil s ruskou armádou a pod pseudonymem Filip Jánský vydal román inspirovaný jeho válečnými zážitky nazvaný Nebeští jezdci. V roce 1968 byl natočen stejnojmenný film.

Dnešní skauting

Dnešní skauting má podle pamětníka základ ve skautském hnutí, v jeho myšlenkách, jen se podřídil pokroku techniky. „Mládež už se nevrací k těm hodnotám, který jsme měli my. Pro nás to byla láska k přírodě, tábory, přátelství… Ale dneska to jde dál.“ Přesto podle něj má skauting smysl, protože i tak si zachoval spoustu věcí, které jsou pro pana Hrušku důležité. „Skautské hnutí nám dalo přátelství. Není to jen otázka organizace, ale mezilidských vztahů, protože ta přátelství existují i po 40 letech.“

Podle nahrávky Milana Skácela zpracovala Ivana Moravcová