The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Hubáček (* 1950)

• narozen 20. května 1950 v Plzni

• v roce 1952 se s rodiči přestěhoval z Plzně na Liberecko

• v srpnu 1968 se stal svědkem tragického střílení okupační armády před libereckou radnicí

• v letech 1969–1974 studoval v Liberci Vysokou školu strojní a textilní

• v roce 1974 nastoupil jako technik do panelárny v České lípě

• v roce 1975 absolvoval roční vojenskou službu na letecké základně v Čáslavi

• od roku 1980 do roku 1989 pracoval u Pozemních staveb Liberec

• po roce 1989 podnikal v oboru svítidel a cestoval na jachtě a katamaránu po světě

• v důchodu pečoval o odkaz svého otce architekta Karla Hubáčka

• v roce 2023 žil v Liberci

Jako syn architekta Karla Hubáčka, nositele prestižní Perretovy ceny za návrh futuristického horského hotelu na Ještědu ve tvaru rotačního hyperboloidu, znal Ivan Hubáček všechny peripetie, které doprovázely výstavbu tohoto unikátního architektonického díla. Stavba měla v období demokratizačního procesu v šedesátých letech politickou podporu, v období normalizace po vpádu okupačních vojsk ji ale ztrácela. Karel Hubáček podepsal v roce 1968 manifest Dva tisíce slov, který měl aktivizovat československou veřejnost čelící tlaku sovětského komunistického vedení proti sílícím snahám proti reformním změnám v zemi. Navíc vozil dramatika Václava Havla a herce Jana Třísku do televizního studia na Ještědu, odkud se šířilo protiokupační vysílání. Jeho celou rodinu pak sledovala Státní bezpečnost. Nakonec se zřejmě díky prezidentovi Ludvíkovi Svobodovi, na kterého se architekt obrátil, podařilo stavbu dokončit.

Karel Hubáček obdržel v roce 1969 prestižní architektonickou Perretovu cenu, ale komunistický režim mu neumožnil ji převzít osobně. Jeho syn Ivan byl na Ještědu v době, kdy horský hotel 9. července 1973 slavnostně otvírali komunističtí „papaláši“. Jako student na brigádě uklízel klasický „socialistický stavební nepořádek“ v okolí stavby. Táta tam podle něj vypil jen kafe a odešel.

Když se Ivan Hubáček rozhodoval o tom, na jakou vysokou školu půjde, architektura nevyhrála. Vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci se specializací na sklářské a keramické stroje. Pracoval velký kus života jako technik, po sametové revoluci v roce 1989 podnikal ve výrobě svítidel a věnoval se jachtingu. Po smrti otce se spolu s rodinou staral o autorská práva na Ještěd a odkaz geniálního architekta Karla Hubáčka.

Táta během Pražského povstání raději nestřílel

Jeho otec, inženýr Karel Hubáček, se narodil 23. února 1924 v Praze. Matka Jaroslava Hubáčková, rozená Martínková, pocházela z Újezdu u Plzně. Vystudovala obchodní akademii a po maturitě nastoupila v Plzni u firmy Kamenický. Později pracovala v Liberci jako učitelka v mateřské škole a pak jako kustodka v liberecké galerii. Otec Karel Hubáček za války v roce 1943 maturoval na reálném gymnáziu. „Protože byl ale ročník 1924, tak ho i s kamarádem poslali do továrny na letecké součástky Askania Werke v Berlíně, jak on sám říkal, vrtat díry,“ vypráví Ivan Hubáček. „Fabrika byla vybombardovaná. Otec říkal, kdo to nezažil, neuvěří, jak hrozné to bylo. Z vybombardované fabriky je přesunuli do solných dolů, kde pracovali na stejných zakázkách spolu se sovětskými válečnými zajatci.“

Karel Hubáček se v roce 1945 vrátil s americkou armádou do Plzně, tam se setkal s budoucí manželkou Jaroslavou. Pak sedl na obrněný vlak a ozbrojený jel v květnu do Prahy na pomoc Pražskému povstání. „A jak táta říkal: Vystřelil jsem jen jednou a trefil střechu továrny Valdéz. Tak jsem toho raději nechal, protože mi bylo té fabriky líto,“ líčí otcovy zážitky Ivan Hubáček.

Jak dál pamětník konstatuje, rodiny jeho otce a matky se neměly za války špatně. Otec Karla Hubáčka byl vlakový poštmistr, jezdil po celé zemi až do Maďarska, odkud vozil jídlo. „U babičky v Újezdě, kde vyrůstala maminka, měli hospodářství, takže o potraviny tam nouzi také neměli.“ 

Karel Hubáček po válce studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze Fakultu architektury a pozemního stavitelství. „V době, kdy otec končil vysokou školu, tak jsem se v Plzni narodil. On ale šel ještě na rok na vojnu. Když přišel z vojny, dostal umístěnku do libereckého Stavoprojektu. Nastěhovali jsme se do podnikového bytu v Proseči nad Nisou u Liberce a tam bydleli až do doby, než jsem šel do první třídy. V Proseči bylo fajn. S rodiči jsme chodili střílet lukem a také do místní tělocvičny, kde otec s matkou působili v ochotnickém divadle. Později, když jsme už bydleli v Liberci, jezdil táta, když měl čas, s bratrem Romanem na ryby. Já ne, mě to nebavilo. Já jsem spíš ty cejny, štiky a kapry připravoval v kuchyni nebo ty ryby udil,“ vzpomíná Ivan Hubáček.

Bydlení v domku za cenu bytu v paneláku

V roce 1956 se Hubáčkovi přestěhovali do Liberce, nejprve do bytu na ulici Zdeňka Nejedlého a v roce 1963 do lehkého montovaného domku v Alšově ulici v Lidových sadech. „Táta navrhl ten dům podle pracovního zadání. Měl mít cenu jako byt v paneláku. Jako projekt moderního bydlení v šedesátých letech minulého století se dům vystavoval na Libereckých výstavních trzích. Nikdo v něm ale nechtěl bydlet, protože lidé k neobvyklé stavbě neměli důvěru, tak do něj přestěhovali Hubáčkovu rodinu. Bydlelo se nám v něm dobře, i když byl malý. Tenkrát ale nebyli lidé rozmazlení, a navíc nikdo za totality nemusel řešit ceny za energie,“ usmívá se Ivan Hubáček.

V lednu 1963 vyhořela historická horská chata na Ještědu a krátce poté se vyhlásilo výběrové řízení na nový horský hotel s vysílačem. Karel Hubáček ho s návrhem na tuto dobu neobvyklé futuristické stavby překvapivě vyhrál.  „Projekt zpracovával po nocích doma, protože ve Stavoprojektu měl ještě spoustu jiné práce. Pracoval třeba i o Vánocích, jen na Štědrý den si dal relax, dělal bramborový salát a kapra, často ho i sám chytil. Pak se u nás zpívaly koledy. Táta hrál na foukací harmoniku a na různé dechové nástroje,“ vzpomíná pamětník.

Ivan Hubáček vystudoval libereckou Střední všeobecně vzdělávací školu, dvanáctiletku, což bylo nynější gymnázium. Ve volném čase rád sportoval. Od třinácti let chodil na libereckou jízdárnu rajtovat koně, v sedmnácti začal závodně jezdit motocross, později přidal windsurfing a jachting. Rodina jezdila na dovolené k vodě a na hory. Ivanův bratr Roman s otcem Karlem Hubáčkem rybařili, nejčastěji na Velkém Dářku na Žďársku, na Vranově, v Robousích u Jičína i jinde. Občas přinesli kapitální úlovek, jednou i sto dvacet centimetrů velkou štiku.

Stavbu Ještědu zpomalila okupace a následná normalizace

V roce 1966 byl na Ještědu položen základní kámen nového horského hotelu a vysílače. Mnoho ze zvolených unikátních technických řešení se v budoucnu použilo na dalších stavbách u nás i ve světě. Jak připomíná Ivan Hubáček, otec stavbou žil. „Když nebyl na Ještědu, tak stále kreslil a radil se často doma s kolegy, statikem inženýrem Zdeňkem Patrmanem, který dodatečně navrhl originální kyvadlo, potlačující příčné kmity vertikální stavby, a autorem interiérů horského hotelu, architektem Otakarem Binarem, s nímž Karel Hubáček v roce 1968 spoluzakládal architektonickou kancelář SIAL neboli Sdružení inženýrů a architektů v Liberci.“

Na vzniku ateliéru SIAL se také podílel známý architekt Miroslav Masák a postupně v něm pracovali například Radim Kousal, Martin Rajniš, Petr Stolín a mnoho dalších. Mezi realizace ateliéru patří kino Máj v Doksech, obchodní dům Máj v Praze, obchodní dům Ještěd v Liberci a hlavně stavba Ještědu. Ta šla zpočátku podle plánu. K velkému zpomalení pak došlo po okupaci v roce 1968, kdy půl miliónu vojáků pěti komunistických států Varšavské smlouvy přijelo do Československa potlačit domnělou kontrarevoluci.

„My jsme týden předtím přijeli z dovolené v Rakousku a Itálii. Známí tátovi nabízeli, abychom zůstali ve Vídni. Ten ale odmítl, chtěl dostavět Ještěd, emigrovat nechtěla ani máma, takže jsme se vrátili,“ vzpomíná pamětník.

Nad Ještědem 21. srpna 1968 přelétávala velká dopravní a bombardovací letadla, i helikoptéra s kulomety. Jinde v zemi byly vysílače odpojovány, Ještěd ale dostal anténu z libereckého Plastimatu, aby mohl přijímat a vysílat televizní signál. Ve vysílači na Ještědu vzniklo Svobodné televizní studio Sever, v němž se podařilo 25. srpna zahájit přímé televizní protiokupační vysílání. Jak připomíná Ivan Hubáček, připravovali ho dramatik Václav Havel a herec Jan Tříska, kteří byli zrovna na návštěvě známých v Liberci. „Táta s nimi jezdil nahoru na Ještěd, navzdory tomu, že na dominantu Liberce mířily hlavně tanky z Horního Hanychova. Rusáci a samozřejmě i Ukrajinci, kteří byli v sovětské armádě, si totiž mysleli, že Ještěd je raketová základna.  Otec s oběma slavnými aktéry vysílání jezdil i do Československého rozhlasu v Alšově ulici v Liberci, kde zase připravovali relace v rádiu.“

Před libereckou radnicí se ale 21. srpna střílelo. Ivan Hubáček tam byl s kamarády z Naivního divadla, mezi nimiž byl i herec Luděk Sobota. „Viděli jsme, jak tank strhl podloubí na náměstí. Byli tam mrtví a zranění. Raději jsme utekli.“

Protiokupační vysílání Václava Havla a Jana Třísky skončilo po projevu prezidenta Ludvíka Svobody, který po návratu z nátlakového jednání v Moskvě v podstatě legalizoval pobyt okupantů v Československu. Havel s Třískou vzápětí opustili Liberec.

Karla Hubáčka komunisté nepustili na převzetí Perretovy ceny

V roce 1969 získal Karel Hubáček od Mezinárodní unie architektů prestižní Cenu Augusta Perreta. K předání mělo dojít v Buenos Aires v Argentině. Jak podotýká Ivan Hubáček, otec se na převzetí chystal, koupil si smoking a připravil si krátkou děkovačku. „Čekal dlouho na povolení k výjezdu a na vízum. Dostal ho den před udílením ceny, takže slavnostní předání nestihl. Nakonec mu Perretova cena dorazila poštou.“

V tomtéž roce přišel Karlovi Hubáčkovi děkovný dopis od Jana Třísky, v němž mu děkoval za pomoc při protiokupačním vysílání v srpnu 1968. Hubáčkův dům začali sledovat příslušníci Státní bezpečnosti. Pozornost, kterou věnovali rodině, hodnotí Ivan Hubáček jako tristní. „Zapisovali si, když šli naši na procházku, sledovali, co dělali na naší zahradě a kdo k nám chodí.“

Stavba Ještědu po roce 1968 zpomalovala. S dodavateli, jak připomíná pamětník, stavbaři problém neměli. Projekt se jim líbil, protože se vymaňoval ze socialistické šedi. „Pro dokončení Ještědu najednou nebyla ale politická podpora. Pamatuji si, že si táta stěžoval na náměstka ministra stavebnictví Jiřího Chvatlinu, což byl klasický podrazák německého stylu. Vypadalo to, že snad už komunisté nechtějí, aby se Ještěd dokončil. Asi proto, že táta podepsal Dva tisíce slov nebo podporoval nelegální vysílání v roce 1968. Otec se obrátil na tehdejšího generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Gustáva Husáka. Nepomohl mu. Všichni měli pocit, že je Ještěd už hotový, když má plášť. Nakonec se obrátil na prezidenta Ludvíka Svobodu a následně se stavba zrychlila.“

Jak dál vypráví Ivan Hubáček, na Ještědu pracovali i brigádníci z řad studentů včetně něho. „Brigádničili jsme přes Studentský podnik. Uklízeli jsme tam a prováděli různé pomocné práce. Peníze se mi hodily během studia Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, kam jsem byl přijat v roce 1969 na obor sklářské a keramické stroje.“

Papaláši čichali při otevření Ještědu močůvku

Ještěd byl pro komunistické papaláše slavnostně otevřen 9. července 1973. Ivan Hubáček, který tam byl zrovna na brigádě a uklízel stavební nepořádek, viděl, jak komunističtí papaláši, včetně Gustáva Husáka, a další pozvaní hosté přijíždějí. „Tátu, přestože nebyl na otevření oficiálně pozván, jsem tam viděl. U vchodu seděli s panem Binarem na kafi. Mám ale pikantérii. Když jsme dělali obrovnávku svahu, tak jsme to tam ošetřovali močůvkou, aby svah rychleji obrostl. A ten puch zřejmě museli čuchat i ti papaláši.“

Okresní výbor KSČ označil velkolepé Hubáčkovo dílo za „symbol socialistické spolupráce dělníků a techniků“. O geniálním architektovi se ale ve zprávách v tehdejším komunistickém tisku neobjevila jediná zmínka. Pro veřejnost se horský hotel ve tvaru rotačního hyberboloidu otevřel po prázdninách 21. září 1973.

Zašili mu diplomovou práci

Ivan Hubáček ukončil vysokou školu v roce 1974.  Oblíbil si na ní řadu pedagogů, například profesora ing. Cyrila Höschla, otce známého psychiatra MUDr. Cyrila Höschla, s nímž chodil Ivan Hubáček na gymnázium. „Škoda, že komunisté během normalizace řadu výborných pedagogů vyhnali,“ dodává. Postěžoval si zároveň, že se někde ztratila jeho odevzdaná diplomová práce. „Na to, že jsem ji odevzdal, jsem měl potvrzení. Otec se strašně rozčílil a šel přímo za proděkanem Tmějem. Pak se nakonec dohodli, že přinesu kopii práce, odevzdám ji přímo děkanovi Kotšmídovi, ten ji přinese k mé obhajobě a řekne: ‚Jé, my jsme ji našli!‘ Na mé obhajobě byly i dva kožené kabáty, takže místo tří bylo v komisi pět lidí. No, a když kožené kabáty slyšely slova děkana, že se práce našla, tak beze slova odešly.“

Na vojně technikem sovětských Suchojů

V roce 1975 nastoupil Ivan Hubáček coby absolvent na roční vojenskou službu u letectva v Čáslavi, kde měli sovětské Suchoje s nosiči atomových zbraní. „Byla tam strašná buzerace. Několik kluků dokonce spáchalo sebevraždu. Musel jsem to pak z hlavy nějak vytěsnit. Jen dvakrát jsem se dostal domů. Nastoupil jsem jako desátník absolvent a skončil jako vojín absolvent. Občas jsem totiž utekl a neposlechl nesmyslný rozkaz. Nemohl jsem tu buzeraci vydýchat. Ti u letadel mě ale měli rádi, udržoval jsem jim techniku. K mé degradaci pravděpodobně napomohlo i písemné hodnocení, které jsem dostal z vojenské katedry vysoké školy, a to, že jsem schopen rozvrátit jakoukoliv morálku, zvláště socialistické armády,“ dodává pamětník, jenž opustil vojenskou službu nakonec o něco dřív, protože musel do střešovické nemocnice na operaci nohy.

Technikem v panelárně

Po vojně začal Ivan Hubáček pracovat jako mistr a později jako vedoucí techniky v nové panelárně v České Lípě, kde získal místo hned po promoci a ještě před vojnou. „Byl jsem ženatý, měli jsme už dceru Lenku, později, v roce 1979, se nám narodil ještě syn Petr. Oženil jsem se s Ivanou Vagnerovou, s níž jsem se seznámil už na střední škole v Liberci. Do České Lípy jsem šel na umístěnku a také za družstevním bytem, na němž jsem musel, což bylo tehdy naprosto běžné, brigádničit,“ upřesňuje Ivan Hubáček.

V roce 1980 přešel do podniku Pozemní stavby v Liberci, kde se stal koordinátorem techniky všech paneláren v Československu. „Tehdy nebyly peníze na náhradní díly, tak jsme navrhli vybudovat jejich centrální sklad. Tím se systém jejich výměny urychlil a zlevnil,“ upřesňuje pamětník.

I v Liberci, kam se po šesti letech z České Lípy s rodinou vrátil, musel pracovat na výstavbě družstevního bytu. V Pozemních stavbách působil až do roku 1989. S otcem, architektem Karlem Hubáčkem, mezitím v roce 1972 vybudovali přístavbu k chalupě v Neveklovicích. „Otec uměl snad všechna řemesla a v pěkné neveklovické chalupě s pavlačí, která patřila manželčiným prarodičům, Františce a Josefovu Dvořákovým, jsme podle otcova návrhu vybudovali s dědou Josefem v půdních prostorách další bytovou jednotku. Manželka Ivana tam strávila s naší dcerou Lenkou první rok mateřské dovolené.“  

Sametové revoluci příliš nevěřil

Když došlo k brutálnímu zásahu komunistických bezpečnostních složek vůči pokojné demonstraci studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 a následné sametové revoluci, začala být podle Ivana Hubáčka hodně aktivní dcera Lenka, která v té době studovala na liberecké stavební průmyslovce a přidala se k ní i manželka Ivana. „Já kvůli špatným zkušenostem s estébáky, kteří sice od otcova domu po dokončení Ještědu nakonec odtáhli, příliš v dobrý konec sametu nevěřil. Ostatně i moje holky říkaly, že na těch listopadových demonstracích byli všude tajní s kamerami. Myslím si doteď, že kdyby nepřišla okupace v roce 1968, měli jsme se teď skvěle. A nemusela přijít sametová revoluce v roce 1989. Možná by to tedy chtělo revoluci ještě jednu. A třeba se nám to napotřetí povede,“ trpce prohlašuje Ivan Hubáček.

Po sametové revoluci ale přivítal možnost podnikání a svobodného cestování. Vyráběl a obchodoval se svítidly a suvenýry. Už v osmdesátých letech postavil na Máchově jezeře jachtu. Za totality s ní s rodinou jezdil na Balt nebo na Balaton. Po sametové revoluci postavil s kamarády jinou, později také katamarán. Plul mnohokrát v Karibiku a po Středozemním moři, na katamaránu navštívil mimo jiné i Seychely, Havaj, Tahiti a Novou Kaledonii.

Starají se o odkaz Karla Hubáčka

Když architekt Karel Hubáček onemocněl Alzheimerovou chorobou, celá rodina se o něj dvanáct let až do jeho smrti v roce 2011 pečlivě starala. „Nějakou dobu jsme ho také vozili dvakrát týdně na čtyři hodiny do denního stacionáře, aby si také maminka mohla od té velmi náročné péče o tátu odpočinout,“ dodává pamětník.

Hubáčkovi se nyní starají o autorská práva na Ještěd. „Autorský zákon ukládá vlastníkům autorských práv, aby o ně pečovali. To mimo jiné znamená, že by neměli udělit licenci tomu, kdo by zneužil symbol stavby dehonestujícím způsobem, například ve spojení s propagací alkoholu. Autorská práva, o která jsme povinni se starat, nám spravuje a zastupuje nás advokátní kancelář. Sami také sledujeme, jak se symbol stavby na Ještědu využívá třeba na billboardech, plakátech a podobně. Jestli je takové užití v souladu s autorským zákonem,“ připomíná Ivan Hubáček.

V roce 2023 se Hubáčkovi rozhodli se souhlasem maminky Jaroslavy Hubáčkové, která ve svých 97 letech žije zatím necelý rok v domově seniorů, kde je velmi spokojená, prodat montovaný dům v Lidových sadech Libereckému kraji. „Šlo nám o to, aby ho nekoupil někdo kvůli krásnému pozemku, na němž domek stojí, s úmyslem Hubáčkovu stavbu zbourat a vystavět tam dům jiný. Ostatně to se stalo libereckému obchodnímu domu Ještěd, který navrhl táta společně s architektem Miroslavem Masákem. Tenkrát nepomohly žádné petice občanů za zachování obchoďáku. Později jsme se dověděli, že na ministerstvu kultury existoval příkaz, že liberecký OD Ještěd nesmí projít jako kulturní památka, o niž odborná veřejnost usilovala,“ vysvětluje Ivan Hubáček s tím, že Hubáčkův rodinný domek v Alšově ulici je spolu s vybavením interiéru ukázkou toho, jak vypadala domácnost v šedesátých letech minulého století.

Hubáčkovi věří, že z domu díky spolupráci kraje se Severočeským muzeem vznikne centrum pro studenty architektury, kde se budou pořádat workshopy a výstavy. Lidé si také budou moct prohlédnout třeba rýsovací prkno, na němž Karel Hubáček kreslil své projekty, řadu ocenění a realizované i nerealizované návrhy. „V roce 1977 například vypracovali architekti Dalibor Vokáč a Zdeněk Zavřel zajímavý návrh na stavbu na Sněžce, který ale nebyl nikdy realizován. Její vybudování snad tenkrát zablokovala Správa Krkonošského národního parku,“ upřesňuje Ivan Hubáček a dodává, „také je mi líto, že se v Norsku nerealizoval tátův návrh kaple, který se mi moc líbil. Byl zajímavý tím, že přes den šlo dovnitř střechou světlo slunce a večer, když se kaple rozsvítila, se světlo z kaple šířilo do severské krajiny.“