„Doktor Bulíček byl kdysi jeden z předních odborníků v čistírnách odpadních vod. Zabýval se i myšlenkou – naštěstí nebyla realizovaná ani realizovatelná – že by bylo mnohem lacinější, kdyby se postavily sběrné stoky až do moře. Tipovalo se, kolik kilometrů by byly dlouhé. Až tam vedlo jednostranné zbožňování takzvané ekonomiky. Ale k výstavbě sběrných stok do moře nedošlo. Svou logiku to mělo, čistírna se musí postavit, musí se vybudovat celé vybavení uvnitř. Voda se musí někam odvést. Při čištění v moři by šlo všechno jen potrubím. To byly takové scestné nápady. Mám dojem, že do podobných poloh se dostávaly i jiné oblasti. Zúčastnil jsem se boje proti zrušení zámku Jezeří kvůli těžbě hnědého uhlí. Pamatuji si perličku, jeli jsme do Mostu, kde bylo sezení s havíři. Oni chtěli sloje šikmo pod Jezeří, že by uhlí vytěžili i tam. A Jezeří by bylo zrušeno.“
„V té komisi jsme projednávali všechny aspekty, které se týkaly Prahy, tedy i problémy vysílače na Žižkově včetně architektury. Vysílač měl původně stát na Petříně. Ale Spolek za starou Prahu se vzbouřil a podařilo se mu ten nápad a místo realizace torpédovat. Takže paradoxně – jak se vyjádřil jeden člen komise – zachránili jsme jeden krásný pražský pohled na Petřín, ale vysílač na Žižkově je vidět odevšad. Naštěstí se podařilo optimalizovat výkony antén na vysílači. Učili jsme odborníky, aby naslouchali obavám občanů. A občany jsme učili, že nemusí vždycky podezírat odborníky, že je chtějí ošulit.“
Pan Hubáček zůstal věrný Výzkumnému ústavu vodohospodářskému. Popisuje, jak tam probíhala jeho odborná práce. „Dostával jsem se postupně od spolupráce k řešení samostatných úkolů a díky tomu se mi podařilo vymyslet několik objektů. Už jsem se zmiňoval o tom odlehčovači deště a dalších – většinou šlo o bezpečnostní přelivy a výpustě na přehradách, které obstály i v nečekané zkoušce. Projektovány byly na takzvanou stoletou vodu, ta se vyskytne pravděpodobně jednou za sto let. Ale potkala je voda pětisetletá, která se vyskytne jednou za pět set let. Potud bych mohl být hrdý jako mužský, že jsem nepracoval zbytečně.“
„Ten průvod dostal zprávu, že se blíží pancéřový vlak na nádraží, které je asi dva kilometry od středu města. Před městským úřadem byl náklaďáček, nastupoval jsem tam taky, ale byl jsem z něj jako jinoch sesazen. Na náklaďáčku byli starší občané vyzbrojení pistolemi, puškami a jednou pancéřovou pěstí. Odjeli zastavit ten pancéřový vlak. No a bohužel nebyli rozvážliví a ten pancéřový vlak je kulometem zlikvidoval. Takže kdybych byl býval s nimi, tak už bych nebyl tady. Snad jen jeden detail, zachránil se jediný z té posádky náklaďáčku, který v tom strachu, v té hrůze, vletěl do trůnního propustku mezi silnicí a polem. Tam se dostal díky té hrůze, ale ven ho museli vykopat, poněvadž nebyl s to se sám z té roury dostat. To bylo měřítkem té hrůzy v posledních hodinách války nebo spíš po válce.“
„Nezapomněl jsem na poslední dny okupace, kdy k nám zašel tátův žák, nadějný sochař Pepíček Král, který byl jako většina mladých lidí odvezen do Německa. Poněvadž Němci potřebovali ve fabrikách pracovníky. Německo bylo tenkrát rozbombardováno, tak se vracel pěšky domů. Zastavil se u nás, otec ho přemlouval, aby přespal. On říkal, že do Leskovic dojde pěšky, že těch asi dvanáct kilometrů dojde, že zná zkratky pěšinami. Takže marné přemlouvání, odešel tam. A hle, parta hurá povstalců z vedlejší vesnice odzbrojila oddíl wehrmachtu. Nedobře ho hlídala v lese a jeden zběh se vrátil do Pelhřimova, kde byla posádka SS. Ta vyrazila a v Leskovicích všechny obyvatele vyvraždila. I Pepíčka Králů, který unikl nástrahám cesty, unikl bombardování a přišel si do Leskovic pro smrt. Takže to byl takový hluboký zážitek.“
Zdeněk Hubáček se narodil v roce 1931 v Pelhřimově, kde strávil dětství. Na konci druhé světové války se ho osobně dotkly tragédie v Leskovicích a v Pelhřimově, při nichž nacisté popravovali české revolucionáře. Po válce se s rodiči přestěhoval do Vysokého Mýta, kde maturoval na střední vodohospodářské škole. Vysokou školu vystudoval při zaměstnání. Nastoupil do Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze. Podílel se na ochraně přehrad před povodněmi. Na přelomu 80. a 90. let 20. století působil v komisi, jež vznikla kvůli výstavbě televizního vysílače na pražském Žižkově. Podílel se na ekologických projektech, například na návrhu severozápadního obchvatu Prahy. Patřil mezi zakladatele Společnosti pro trvale udržitelný život. Osobně se znal s ministry životního prostředí Josefem Vavrouškem a Bedřichem Moldanem či s ministrem zdravotnictví Martinem Bojarem.
