Marie Hučíková

„V té továrně nám, pokud jsme tam pracovali, dávali jídlo. Říkalo se tomu eintopf, tzn. z jednoho hrnce. Byla v tom zelenina a jenom dva nebo tři kousíčky masa. Bylo to v malé misce a to bylo k obědu a večeři. Ráno a večer jsme dostali černou kávu z cikorky a krajíc chleba namazaný marmeládou z řepy. Takhle my jsme tam jedli a žili. Občas jsme dostali potravinové lístky, abychom si mohli něco koupit v obchodech. Ale ono to nešlo. Ty obchody všude byly zavřený, protože ti obchodníci neměli co do výlohy dávat, to byla taková bída, že si to nedovedete představit.“

„Když jsem přijela do Přeštic a vyhrabala se z Přeštic ven z města s kufrem na zádech, tak jsem z dálky viděla, že jedou proti mně nějaká auta. Dostala jsem najednou velký strach, protože jsem viděla, že v těch autech jedou vojáci. Duchapřítomně jsem seskočila do strouhy. Tam jsem čekala, než ta kolona odjela. Byli to němečtí vojáci, kteří nebojovali a koukali, aby se nedostali Rusům do drápů, aby je nepobili, tak se snažili utéct.“

„To byla jednotřídka v té vesnici, bylo tam pět oddělení. Měli jsme výborného pana učitele, kterému jsme říkali pan řídící. Bydlel v té škole s manželkou a dcerou, která studovala v Plzni. Pan řídící dělal učitele a ředitele, byl to velmi hodný člověk, který nás chtěl postavit do života. Vyprávěl nám, jak to jednou bude, ale tím, jak se schylovalo k válce, tak to všecko zase bylo jinak.“

„Když jsem přišla domů, my jsme měli na baráku psa Alíka. On na mě lítostivě koukal. Ten pes mě okamžitě poznal. Na vesnici se nikdy nezamykala vrata. Teď ale byla vrátka zamčená. Otec mi později vysvětlil, že to bylo kvůli partyzánům, kteří všude vlezli. Volala jsem a před barákem se objevil otec a ptal se, kdo je tam. Jenom jsem řekla, že jsem to já, Máňa. Já jsem potom tři dny spala.“